Na začátku února došlo – za nezájmu českých médií – v Doněcku k závažné události. Tamní bezpečnostní orgány vykázaly z území ovládaného separatisty podnikatele, aktivistu a bloggera Enriqua Menendeze. Původně úspěšný majitel internetového obchodu začal během válečného konfliktu působit ve zcela jiné oblasti. Založil občanské sdružení Odpovědní občané, které ve spolupráci s mezinárodními humanitárními organizacemi zajišťovalo pomoc nejohroženějším skupinám obyvatel, v poslední době zhruba půldruhému tisíci osob. Kvůli svému důslednému protiválečnému postoji byl Menendez, potomek španělských emigrantů, kteří do SSSR přišli po španělské občanské válce, předmětem nenávisti obou stran konfliktu. Nepřestával však na sociálních sítích i v ukrajinských médiích obhajovat své názory. Stavěl se proti plánované blokádě Donbasu a tvrdil, že kompromisu lze dosáhnout pouze vzájemnými ústupky a jednáním. Své rodné město neopustil ani v době největších bojů v létě 2014. Nyní byl donucen odejít a jeho organizace ukončila na území ovládaném separatisty svou činnost. Důvody jsou nejasné, bezpečnostním orgánům zřejmě vadilo shromažďování informací nezbytných k efektivní činnosti sdružení. Není to smutná zpráva jen pro válkou postižené obyvatele Donbasu, ale i pro celou zemi – možnost smíření a znovuzačlenění tohoto regionu do Ukrajiny se zdá být opět o něco vzdálenější.
J. Dobrovolný
Papež podepsal kanonizační dekret matky Terezy z Kalkaty, která se tak v blízké době stane definitivně svatou. Kongregace pro svatořečení, jejímž hlavním úkolem je aplikovat empirickou kategorii věrohodnosti na fenomén zázraku, totiž nakonec matce Tereze přiklepla další zázračné uzdravení. Do nebe tak byl vynesen další náboženský kýč symbolizující to nejkonzervativnější katolictví. Připomeňme si, že Matka Tereza byla horlivou odpůrkyní potratů, které dokonce označila za „nejhorší soudobou válku“. Ovšem ani její přístup k pomoci chudým, za který dostala Nobelovu cenu za mír, katolické tradicionalisty nezklame. Dle albánské jeptišky je totiž chudoba darem Božím, takže by bylo vlastně hříchem se pokoušet z ní vymanit. Christopher Hitchens se jednou přiznal, že pro svoji kritickou knihu o matce Tereze měl připravený daleko sžíravější název než ten, pod kterým nakonec vyšla: Posvátná kráva.
J. Horňáček
Vysněný cíl většiny domovarníků – tedy vařit piva tak chuťově vyladěná, čistá a zároveň nekonvenční jako slavný skotský BrewDog – je na dosah. Pivovar totiž uvolnil receptury na všechna svá piva od těch prvních z roku 2007 až po letošní lednové. A učinil tak stylově, formou přehledné a navíc vkusně vysázené eknihy, kterou si můžete zdarma stáhnout ve formátu pdf. Zakladatelé to prý berou jako poctu scéně, z níž vyrostli. Výhodou pro české domovarníky i pivní gurmány je dostupnost piv z BrewDoga v pivotékách a občas i na čepu v pivních barech. To otevírá možnost pivo ochutnat, zkusit ho uvařit a pak porovnat. Srovnání to bude ale nejspíš kruté, a to nejen kvůli skromnějšímu domácímu zázemí, ale i proto, že v BrewDogu do některých piv dávají třeba deset druhů chmele, které u nás těžko seženete. Skotskému pivovaru každopádně za jeho přístup v dnešní době, posedlé autorským právem, patří uznání.
J. G. Růžička
Vždycky mě pobaví onen patronizující způsob, jakým muži, například v internetových diskusích, vysvětlují ženám, jak by něco měly dělat, a který v angličtině získal příhodný název „mansplaining“. Půvabný je zejména v souvislosti s bojem za práva žen, naposledy u příležitosti 8. března. Nemám nic proti konstruktivní kritice – jistěže „gender pay gap“ má svá metodologická úskalí a že struktura pracovního života mužů a žen je jiná. Ale tvrdit, že rozdíly mezi průměrnými platy mužů a žen jsou jen nicneříkající, ba škodlivý nesmysl, to už chce velkou dávku sebevědomí nebo ignorace. Prý se nejedná o diskriminaci, ale o svobodnou volbu a přirozený vývoj. Ženy mají nižší platy proto, že prostě průměrně odpracují méně hodin, jdou na rodičovskou nebo preferují hůře placené profese. Situaci vždy korunují liberálové požadující, aby se hlavně nic jako rovné příležitosti a nerovnosti neřešilo „shora“, ale osvětou a pomalým vývojem. Jak by to asi dopadlo s volebním právem žen nebo třeba osmihodinovou pracovní dobou, kdyby nástrojem k jejímu prosazení byla například masová letáková kampaň?
K. Kňapová
Republiku jsme si založili, abychom se zhojili za Bílou horu. Křivdy způsobené tímto aktem, jímž vyvrcholilo odedávné snažení všeho lidu, jsme začali odčiňovat dvacet let poté, v okleštěných podmínkách druhé republiky. Obnova národů decimovaných židozednářskou diktaturou si bohužel vyžádala strašné oběti. Roky po druhé světové válce se česká politika soustředila na odčiňování zrady svých spojenců. Byla v tom tak úspěšná, že koncem šedesátých let nacházíme československou společnost již v plné síle, celou žhavou dát se do korekce chyb a deformací způsobených překotně nápravným vývojem nastoupeným před dvaceti roky. Tato nejnovější satisfakce bohužel přivodila hlubokou společenskou krizi, jejíž konsolidace, trvající zhruba dvacet let a doprovázená hlubokou deziluzí, byla pro Čechy tak traumatická, že je vysvobodil až konec dějin v listopadu 1989. Křivdy utrpěné poslední okupací napravovat nepřestáváme, a čím jsme od vítězství svobody dál, tím jsme v jejich napravování důslednější a svědomitější…
R. Rops-Tůma