„Hlavní důvod, proč nebudeme už nadále trolejbusy podporovat, je, že se nám nevyplatí,“ vysvětluje Radek Štejnar, starosta Jirkova a donedávna také člen představenstva Dopravního podniku měst Chomutova a Jirkova, a. s., proč se jeho město rozhodlo vydat opačným směrem než všechny příčetné aglomerace Evropy. Šestého dubna se na jirkovské radnici odehrálo hlasování zastupitelstva, které vyslalo světu jasný signál, že ekologická hromadná doprava je v dnešní době zbytečná: na likvidaci trolejbusů k 1. lednu 2017 se shodli všichni zastupitelé za ČSSD, KSČM, ODS, a dokonce i polovina hnutí ANO. Trolejbusy spojují Jirkov s Chomutovem, který bohužel nenašel odvahu se tohoto zastaralého systému zbavit a chce ho naopak rozvíjet. Jenže větší a vybavenější město Chomutov je zároveň vlastníkem trolejového vedení na území Jirkova, které Jirkov nemůže svévolně demontovat. Jirkovské tedy při cestách do škol nebo k lékaři nejspíš čeká cesta autobusem pod trolejemi na hranici Chomutova, následný přestup do trolejbusu – a dýchání výfukových plynů těch, kdo přesednou do aut. I to je cesta, jak postupně pohřbít MHD; šlo by to sice zařídit rychleji a efektivněji, ale jak si na adresu Chomutova posteskl sociální demokrat Štejnar, „na straně našeho partnera nepanuje potřebná shoda“.
M. Špína
Od 19. do 21. dubna proběhlo v New Yorku Mimořádné zasedání OSN v oblasti drogové politiky (UNGASS). Ve srovnání s předchozím setkáním v roce 1998, jež bylo epopejí války proti drogám, se atmosféra zásadně změnila. Latinskoamerické státy žádají takové změny mezinárodních smluv, aby mohly legalizovat výrobu drog, antiprohibiční tlaky přicházejí i z Evropy a Severní Ameriky. Českou delegaci vedl ministr zdravotnictví Svatopluk Němeček, který se neopomněl pochválit. Naše cesta vlažné kriminalizace je prý ve světě obdivovaným přístupem, protože se tak Česká republika může pochlubit nízkým počtem úmrtí z předávkování. Němeček však zapomíná, že legalizace držení i výroby drog má nejen zdravotnické ohledy. Dokladem toho je Amsterdam, kde sice došlo k velké liberalizaci, co se držení drog týče, avšak jejich prodej a výroba jsou stále v rukou gangů, které mezi sebou v poslední době vedou nemilosrdnou válku. Jistý gang dokonce provedl dekapitaci představitele konkurence a následovně vystavil jeho hlavu před jedním z tamních coffee shopů. Jako memento moci, kterou živí i neochota států se definitivně rozloučit s prohibiční politikou.
J. Horňáček
Literárním obtýdeníkem Tvar vždy rád listuji, ale pravidelně z něho čtu jen rubriku Literární život. Autoři z center i periferií se v ní totiž s takřka obrozeneckou urputností snaží zpřítomnit prchavé chvilky, okolnosti a náladu předčítání i ducha literatury prezentované na literárních večerech, jako by tato instituce nebyla dost pochybná a vyprázdněná sama o sobě. Kromě suchých referátů a rozmáchle patetických reportů se zde vždy najde pár básnivých empatických skvostů, které svým nasazením překonávají i obsah rubriky poezie. Dozvíme se, že byly slyšet „depresivní“ texty „o střetu lyrického subjektu se světem“ nebo se dočteme o autorovi, který se „rozhodl pořídit sbírku finanční na Startovači, aby měl větší tvůrčí svobodu“. Básníci tu „podpalují rebelské ohně svých veršů“, případně „upírají démonický pohled do publika“, posluchači přivírají oči nebo se poťouchle uculují. A já do toho všeho slastně mručím nad anachronickým žánrem, který nemá v žádném jiném uměleckém odvětví obdobu a prezentuje literární život jako tvorbu exotických bytostí z nějakého hodně divného paralelního vesmíru.
J. Gebrt
Halali, už se o nich zase mluví. Jaro, kamizolka vykartáčovaná, puška se jen blyští. Přes rameno tyčka s cedulí, nimrod se chystá zatnout tipec veřejnosti. Na ceduli zpráva: Teďkonc sem nelezte, hnízdí se nám ptáci. Střih. Léto, košilka nažehlená, triedr na krku, nimrod si to míří k lesu. Kdepak střílet, musí jen přepsat vzkaz pro turistu: Ještě pořád nám sem nelezte, počítáme stavy. Střih. Podzim, krajina zachmuřená, myslivec na káře, puškami naježené, už jede, lovec, a zase k lesu. Vzkaz je tentokrát jasný: Kdo sem vleze, ten to schytá. Střih, zima, nimrod v kabátě, honitba vymrzlá, cedule nachýlená, pořád tu stojí. Hlavně nám sem nelezte! Sněží! – A turista? Ten ať si dá pozor, nejlépe, když před svými cestami zkontroluje úřední desky obcí, jejichž katastry protne v chůzi, pro jistotu nechť si přibalí do batohu třicet papouchů a psa přitáhne na krátké šňůrce. V nimrodově posvátné honitbě, na místě lidověmyslivé regulace naň čeká nejedno překvapení. Nešlápneli tam přemnoženému kňouru na rypák, nevysloužíli si kuli či salvu nadávek, stále ještě hrozí, že přehlédne ceduli. Jaro, léto, podzim, zima, opovaž se do revíru.
J. Vaníček
Je chlapecky bezelstná i v dospělosti. Přesně a odlehčeně, ale ne jízlivě či posměšně pojmenovává vše, co vidí kolem sebe. Její ironie je jemná. Humor klidný. Existenciální úzkost vyjadřuje prostě a lakonicky. Je čistá. Nesentimentálně empatická. Bolesti drží na uzdě. Prozrazuje pozdvihovanou člověčinu. Sází na přesnost a poctivost. Je neokázalá. O to silněji ale působí étos – bezděčný osobní příklad vzácné upřímnosti k sobě. Je civilní. Koncentrovaná. Působí přirozeně. Má citlivý, místy drsný, ale neokázale pravdivý pohled na svět. Nalézá duchovnost v soucitu, ale neutápí se v něm. S opatrným osobním odstupem hledá své místo ve světě. Je vzácně srozumitelná. Citlivá k jazyku, řemeslně poučená i uměřená. Stručná. Zralá. Nežensky sevřená, neupovídaná. Má zkušenou ruku a nadhled. – Takhle nějak vypadá kvalitní česká poezie podle porotců ceny Magnesia Litera. Chcete ji, čili nic?
J. Holzel