Do čela obránců takzvané pevnosti Evropa před přílivem válečných uprchlíků, kteří jsou líčeni bezmála jako nájezdnické, barbarské hordy, se nominovalo Maďarsko se svou ostře xenofobní migrační a azylovou politikou. Orbánovy reálné vnitropolitické neúspěchy tak vyvažuje jeho údajná obrana evropských hodnot, jež si ovšem vykládá po svém.
Před několika měsíci se objevila zpráva, že maďarské děti na základních školách hrají hru „na migranta“. Jedna skupina (pohraničníci) při ní honí druhou (migranti) a vykřikuje věty typu „Podpálím tě, ty špinavý uprchlíku!“.
Až příliš aktuální dětská zábava souvisí s tím, že Orbánovo Maďarsko je už více než rok zemí, která nejhlasitěji podporuje antiimigrantské křídlo evropské politiky a nabízí hrozivý příklad toho, jak vypadá „obrana křesťanské Evropy“ v „nové migrační době“. Maďarsko postavilo smutně proslulý plot na hranicích, prakticky znemožnilo žádosti o uprchlický status a vede země Visegrádské čtyřky v boji proti povinným kvótám a za vyztužení „pevnosti Evropa“. Jak je možné, že se právě Maďarsko vydalo touto cestou?
Dar, který přišel v pravou chvíli
Orbán začal svou antiimigrantskou rétoriku budovat hned po útocích na redakci Charlie Hebdo v lednu 2015. Tehdy vládnoucí strana Fidesz procházela velmi těžkým obdobím. Přestože od roku 2010 prakticky neměla žádnou reálnou opozici, její hegemonií na konci roku 2014 otřásla série korupčních skandálů. Veřejná podpora strany klesla na historické minimum a na síle získávaly alternativy – zejména ultrapravicová strana Jobbik, jež zůstává druhou největší stranou v Maďarsku.
Schylující se migrační krize tudíž byla pro premiéra jako dar z nebes. Oficiální ultrapravice – v důsledku svého antisemitského dědictví a následného proislámského postoje (zejména co se týče izraelskopalestinského konfliktu), jakkoli se ho později zřekla – se této příležitosti nezhostila dostatečně rychle a vláda, která do této otázky investovala obrovské zdroje, začala udávat tón migračního diskursu.
Všechno to začalo „národní konzultací“ v dubnu, kdy všech osm milionů dospělých občanů dostalo poštou dotazníky varující před teroristickou hrozbou, již s sebou migrace přináší. Maďaři v nich byli dotazováni, zda by vláda měla oponovat „nevydařeným bruselským přístupům“ k migraci.
Jak situace v polovině léta eskalovala a tisíce migrantů se tlačily ve větších nádražních stanicích velkých měst, vláda prakticky odmítla poskytnout uprchlíkům jakoukoli pomoc. Místo aby zajistila bezpečnost a zdroje potravy nebo alespoň ošetření nemocných a zraněných, odstartovala kampaň, která oslavovala vládní snahu ubránit kontinent a v maďarštině varovala uprchlíky, aby do země nevozili svoji nenormální kulturu.
Humanitární katastrofa byla odvrácena jen neúnavnou prací bezpočetného množství dobrovolnických skupin, zejména Migration Aid a Migszo. Oba kolektivy spontánně organizovaly pomoc bez finančního či institucionálního zázemí, přičemž mohly počítat pouze s dobrou vůlí svých dobrovolníků.
Stavba drátěného plotu na jižních hranicích efektivně zamezila migrantům v přístupu do země koncem podzimu. Byla vyhlášena nová nařízení, jež znemožňovala požádat o azyl v Maďarsku, a ti, kteří přešli hranici nelegálně, byli automaticky zadrženi a trestně stíháni. Všechny tyto kroky mnoha lidem potvrdily, že Orbán je opravdu silný vůdce, který dokáže zachránit národ, protože si dovoluje oponovat zaslepeným západním liberálům.
Jak zůstat u moci
Narativ boje za svobodu proti západním utlačovatelům a defenzivní válka s východními hordami – tedy témata, která jsou součástí maďarské historické představivosti – jen podpořily mnohé nacionalisty v jejich příklonu ke straně Fidesz. Nepopiratelné rasistické zabarvení protiuprchlické rétoriky zvítězilo napříč celou ultrapravicí a představa barbarské hrozby dopadající na evropskou kulturu utvrdila dokonce mnoho opozičních politiků a intelektuálů v přesvědčení, že „Orbán měl tentokrát pravdu“.
Popularita vlády se obrovsky zvýšila a strana Fidesz si opět zajistila pozici – antiimigrantská otázka se od té chvíle stala její nejmocnější politickou zbraní. Nedávný návrh referenda o povinných kvótách a vyhlášení krizového stavu v celé zemi slouží pouze tomu, aby se odpoutala pozornost od vzrůstajícího napětí v oblastech zdravotnictví, vzdělání a dalších.
Učitelé přitom dovedli na státní svátek 15. března do ulic třicet tisíc lidí protestujících proti vládním nařízením. Lékaři kvapem opouštějí zdravotnický systém a podle některých zdrojů více lidí umírá v nemocnicích kvůli nedostatečným hygienickým podmínkám než v důsledku nemocí. V tuto chvíli je tudíž pro vládu stěžejní, aby nadále živila pocit ohrožení a stavěla se do pozice jediného zachránce křesťanské Evropy.
V mezinárodní perspektivě se téma migrace zdá být platformou, na níž se Maďarsko může spojit s některými západními státy (některé přitom už kopírují maďarskou politickou pozici, což je zřejmé například z jednání s Tureckem) a zejména se svými sousedy, kteří mohou být zásadní pro přežití země po možném vyčerpání finanční pomoci ze strany Evropské unie v roce 2020.
Hluboce zkorumpovaný Orbánův režim tedy stále poměrně oprávněně doufá, že u moci zůstane díky vzbuzování strachu a promyšlenému a důslednému propagandistickému vyrábění xenofobie a nenávisti. Nezdá se přitom, že by se vláda příliš trápila tím, co to přinese zemi a jejím obyvatelům – včetně dětí, jejichž současné hry až příliš připomínají počínání vládnoucí garnitury.
Autor je filosof a publicista.
Z angličtiny přeložila Dáša Frančíková.