Paní Dagmar Kocmánková je ředitelkou instituce Nový prostor, z.ú., která má na starosti vydávání stejnojmenné tiskoviny. Zkratka z.ú. zastupuje takzvaný zapsaný ústav, jenž v novém občanském zákoníku nahradil dřívější obecně prospěšné společnosti. „Obecně prospěšná“ činnost paní ředitelky však v současnosti působí jako variace na absurdní drama. Nechybějí potřebné rekvizity každého takového kusu. Neschopnost komunikace, užívání si pocitu moci, přezíravost, arogance. V listopadu Kocmánková bez udání důvodu rozpustila celou redakci Nového prostoru a za šéfredaktora vybrala Jana Štěpánka, donedávna šéfujícího lifestylovým časopisům Masoooo! a Maxim. V reakci na otevřený dopis s více než tisícovkou signatářů, který se proti jejímu jednání ohradil, nešetřila jízlivostí. Podobný přístup jistě znáte z řady míst, ale v rámci neziskového sektoru působí přece jen poněkud překvapivě. Problém je, že zůstala nejen pachuť po humpoláckém jednání, ale i otázka, zda si Nový prostor zachová aspoň část svých kvalit. Pod nedávno odvolanou redakcí se časopis změnil ze stvrzenky na dobrý pocit v inspirativní médium s jasně formulovanými a podloženými názory. Další bezpohlavní čtivo rozpoznatelné jen díky distributorům bych s klidem oželel. Ale třeba je to celé míněno tak, že i bezdomovectví je svým způsobem lifestyle…
T. Čada
Italská mediální scéna užasla. Nejvíce sdíleným textem na sociálních sítích o nedávném sestavení vlády pod taktovkou premiéra Paola Gentiloniho nebyl článek některého z významných deníků, ale falešná zpráva jednoho konspiračního webu. Referovala o neexistující pasáži projevu, ve které měl Gentiloni tvrdit, že se Italové musí naučit škrtat. Investigativní práce novinářů z tiskové agentury AGI odhalila, že server šířící zprávu vlastní podnikatel žijící v Bulharsku. Dotyčný si prostě všiml, že na „postfaktuálním zpravodajství“ se dají vydělat slušné peníze. Pořizovací cena takové zprávy je malá – stačí jen vycítit, co chce publikum slyšet – a výnosy jsou potenciálně pohádkové. Jde tak v jistém smyslu o nekalou konkurenci seriózních novin, které pořizují své zprávy daleko pracněji a s vyššími náklady. I kvůli tomu se mediální hráči snaží omezit přístup serverů s falešnými zprávami k trhu se stále rostoucí internetovou inzercí. Pokud by se ale strategie „vyhladovění bestie“ nepodařila, můžeme se dožít i toho, že si mediální koncerny pořídí do svého portfolia také vlastní postfaktuální média. Na šíření fám není třeba armáda záludných ruských propagandistů. Úplně stačí neregulovaný mediální trh a mizivé analytické schopnosti čtenářů.
J. Horňáček
Nejvyšší představitel státu na Boží hod pronesl svůj již tradiční vánoční projev. Ani tentokrát se nejednalo o žádný intelektuální výtrysk a nemá asi valného smyslu opět vyvracet všechny polopravdy a vyslovené lži, které se v něm objevily, udělali to už jiní. Ve srovnání s německým, ale i slovenským prezidentem působí projev Miloše Zemana jako nepodařený recitační pokus žáka páté třídy. To, že v USA si zanedlouho zažijí obdobnou zábavu, by nás nemělo utěšovat. Spíše bychom se měli zaměřit do budoucnosti a dumat nad tím, o kolik lepší jsou ti, kteří již ohlásili svou kandidaturu na úřad. Ačkoli prezident u nás nemá příliš silné pravomoci, jeho symbolická moc je již tradičně velká. Kromě reprezentace země by mohl přinášet důležitá společenská témata a ponoukat k jejich řešení. Byl by snad něčeho takového schopný například Michal Horáček?
O. Hudec
„Piráti po Marvanové tokají s dalším politickým zombíkem,“ hlásal před Vánoci titulek na internetových stránkách ekonomického týdeníku Faktor S, za nímž stojí Empresa Media, vydávající časopisy Týden či Instinkt. Ilustrační fotografie Vlastimila Tlustého dokládala, o jakou politickou mrtvolu se jedná. Přesvědčení, že jde o podvrh, vystřídalo zděšení, když se ukázalo, že se Tlustý skutečně na seznamu pirátských lobbistů objevil. V současné chvíli ještě není uzavřeno první kolo vnitrostranického hlasování o odvolání místopředsedy Ivo Vašíčka, který s Tlustým jednal na základě patrně čistě pragmatického rozhodnutí předsednictva: šlo o to vytáhnout z bývalého ministra financí rozumy o jeho variantě nepodmíněného základního příjmu. Už teď je ale jisté, že kauza pomůže znovu rozdmýchat pirátské spory mezi levým a pravým názorovým křídlem a může se stát záminkou, jak odstranit z čela strany nepohodlného „sluníčkáře“.
M. Martinová
Smrt sice řádí, ale naše země už zas vzkvétá. Není slibnější známky lepších zítřků než klesající nezaměstnanost. Náladu by nám rádi kazili lidé, kteří tvrdí, že boom pracovní poptávky se týká – kromě obligátního sektoru finančních poradců – zejména manuální síly, která disponuje pravidelnou rentou pokrývající větší část životních nákladů, aby bylo možné chodit do mizerně placené práce. Přitom se v uplynulém roce otevřelo tolik volných míst na pozici hvězd a celebrit. Vlna úmrtí slavných nadčlověků, která oběhla zeměkouli jako tsunami, zanechala planetu v metafyzickém rozechvění – obrazně řečeno v jakési temné proluce mezi Andropovem a Černěnkem, kdy s každým novým dnem aby se člověk ptal, kdo je další na řadě. Zatímco však pesimista oplakává krizi dosavadního způsobu života, tržně založený optimista vidí příležitost. Ambiciózní rockové hvězdy a filmové princezny mají na pročištěném trhu šanci, jakou neměly snad od počátků Hollywoodu, pokud ne od počátku světa. A my diváci a spotřebitelé s nimi. Lidé, kteří na rok 2016 nadávají, jen špatně maskují nelibost z jiných převratných událostí, jež doba přinesla. Takoví lidé zkrátka kalí vodu. Vstanou noví hudebníci. Bude se žít lépe, bude se žít veseleji.
R. Rops-Tůma