Na konci dubna přicestoval do Egypta papež František. Státní návštěvu uvítali jak tamní křesťané, tak pučistický prezident as-Sísí a propaganda ji obratně použila k vylepšení as-Sísího obrazu v očích domácí i mezinárodní veřejnosti. Ne že by se státníci Egyptu vyhýbali, ale od papeže jako náboženské autority se přece jen čeká, že bude při výběru svých politických partnerů obezřetnější než jiní. Není to přece tak dávno, co pontifex brojil proti prodejcům zbraní, a egyptský prezident patří mezi jejich věrné klienty. Po návratu do Itálie se František žurnalistům pochlubil, že se prezidentovi zmínil o Giuliovi Regenim. Ale soukromě. Pronést jméno italského studenta, kterého podobně jako tisíce Egypťanů unesly, nelegálně věznily a následně umučily k smrti egyptské bezpečnostní síly, na veřejnosti by hostitele totiž bezesporu popudilo. Papež ale ukazuje, že s diktátorskými režimy vlastně vychází docela dobře jak v černé, tak v bílé sutaně. A jeho fanouškům, jimž by snad toto chování mohlo vadit, postačí předhodit pár banalit o zhoubnosti peněz.
J. Horňáček
Podle nedávno zveřejněného výzkumu provedeného odborníky z Harvardu, který srovnává psychologické reakce lidí na osoby s odlišnou barvou pleti, je na tom Česká republika vůbec nejhůře z celé Evropy. Lze namítnout, že takto provedený výzkum nemusí ukazovat, jak moc jsou lidé otevření, ale spíše jak často se s osobami jiné barvy pleti setkávají. To by vysvětlovalo, že velmi pozitivní hodnocení v průzkumu získaly země, jako je Británie nebo Švédsko. Zdá se však, že homogenizace a uzavření se české společnosti během minulého století vykonaly své, protože zmíněný průzkum bohužel zapadá do série dalších zpráv, které řadí Čechy k jednoznačně nejrasističtějším a nejvíce euroskeptickým národům. Pravděpodobný budoucí francouzský prezident Emmanuel Macron už prohlásil, že bude tvrdší k zemím, jako je Maďarsko nebo Polsko, které si z evropského projektu vyzobávají jen to, co se jim hodí, a na prosazování liberálních demokratických hodnot kašlou. Lze jen doufat, že Česká republika nespadne do stejné kategorie, ale uvědomí si, jaké jsou její Ústavou deklarované hodnoty a kde leží její zájmy. V Maďarsku ani v Polsku to není.
O. Hudec
Egon Bondy se už deset let povaluje s cigaretou ve věčných lovištích, ale jeho duch tenhle svět ne a ne opustit. Prudí pořád. Když si studentka Konzervatoře Brno Pavla Limmlová na recitační soutěž Poděbradské dny poezie vybrala báseň tohoto inspirativního autora, asi ani netušila, jaký poprask způsobí. Ale protože už je zase populární stavět ploty na hranicích, nadešel patrně čas, abychom oprášili i cenzuru. Takové „omrdávání“ nebo „prdel“ totiž může dle paragrafu 217 trestního zákona ohrožovat výchovu mládeže, jak aspoň tvrdí ředitel konzervatoře Pavel Maňásek, který rozehrál vskutku pimprlové divadlo a pedagožce, která studentku na soutěž připravovala, zaslal vytýkací dopis: „Pravidla jste porušila tím, že jste s naší studentkou Pavlou Limmlovou nastudovala problematický text Egona Bondyho, který obsahuje velké množství nejhrubších vulgarit.“ Slušní Češi totiž budeme jen tehdy, když budeme mluvit slušně. Ne jako nějakej zasranej estébák.
T. Čada
Presvedčenie, že skautský kroj a podkolienky s nápisom „Good night white pride“ nejdú k sebe, je jednou z hlavných liniek kritiky ikonickej fotky z brnenských prvomájových antifašistických akcií. Rozsiahly dialóg, ktorý vyvolala fotografia zdieľaná celosvetovo (mimo iné v médiách ako napríklad BBC, CNN, The Guardian, The New York Times, Der Spiegel a mnoho ďalších), volá po boji proti násiliu a fašizujúcej sa spoločnosti na základe vytvorenia akejsi ikony. Nejde však o vytvorenie hviezdy a idolu. Odpor proti fašizmu nie je záležitosťou odvážnych jednotlivcov, ale množstva ľudí a ich práce. Vyjadriť svoj nesúhlas by malo byť bezpečné bez ohľadu na najrôznejšie sociálne skupiny a bez dohadovania sa o tom, čo je a čo nie je „príliš politické“. Kým sa sud nenávistných komentárov plní pod článkami, spoločnosť sa obracia od ľavicových extrémistov k hudobníkom, tanečníkom a skautom. Podpora tak prichádza nielen od zastrešujúceho tuzemského a zahraničného skautského hnutia: „Nestačí jen vědět, co je a co není správně, ale že je třeba i konat.“
L. Grešáková
První květnový víkend nás na čundru v Orlických horách překvapil téměř lednovým počasím a místo objevné cesty po neznámých končinách jsme zasněženým lesem putovali po prověřených lesních hospodách a bufetech. Poslední zastávka byla na dělostřelecké tvrzi Bouda, kterou spravují maskáčem odění nadšenci do vojenské historie. Stačilo si vypít jeden horký drink u ohně a už jsme dostávali přednášku o tom, jak je politika zkorumpovaná, že by se kvůli uprchlíkům měly zadrátovat hranice, a samozřejmě došlo i na Hitlera. Pár dní nato vidím v médiích zprávu o tom, že jistý student sochařství v rámci své umělecké tvorby uřízl diamantovým lanem kus „řopíku“, tedy objektu lehkého opevnění typu 37. Článek nebyl vystavěn na poněkud samoúčelné umělcově realizaci, ale na tom, že vzbudil vlnu nesouhlasu mezi zelenými mozky, které mimo jiné tvrdí, že „je to, jako by si někdo uřízl kus věže na Karlštejně a prohlásil to za umění“. Ideály věčných lampasáků a péesáků, kteří volají po vyšším řádu, ztracené disciplíně a v mezičase si na zahradě stavějí protiatomové kryty, se plíživě stávají mainstreamovou hodnotou. A je bohužel velmi pravděpodobné, že tuto fixaci na střelné zbraně, německé ovčáky a ostnaté dráty vyléčí jen nějaká opravdu velká katastrofa, v níž budou všechny tyto propriety figurovat v hlavních rolích.
K. Kouba