Brnox, autorský průvodce Kateřiny Šedé mapující okolí brněnského Cejlu, vzbuzuje rozporuplné reakce a vyvolal značně polarizovanou diskusi. Tento článek představuje jen jeden z pohledů na knihu i debatu, která se o ní vede. Umělkyni vyčítá reprodukci společenských stereotypů.
Brnox umělkyně Kateřiny Šedé se již dočkal mnoha interpretací ze strany kritiků i obhájců, kteří předložili návody, jak text číst nebo nečíst. Další příspěvek do debaty by tak měl být jakousi výzvou k přijetí zodpovědnosti za vznikající mentální mapu utvářenou kolem knihy, jež přináší řadu fragmentárních informací (v řadě případů i faktů), ale nepátrá po tom, proč, v jakých souvislostech a komu by vlastně měla být určena. Vyvstává přitom otázka, do jaké míry Šedá v touze po autentičnosti zvěcňuje paměť místa a objektifikuje obrazy jeho obyvatel, které však nelze chápat jako izolované jednotky, existující mimo sociální a historický kontext, pouze v prostředí virtuální mapy.
Citlivé téma
Na počátku byla myšlenka vytvořit průvodce brněnským Cejlem, členěný do několika dílčích tematických tras. Samotný koncept mapy přitom předpokládá především výčet izolovaných informací, které k sobě nejsou hlouběji vztaženy, a pravděpodobně tak převládá deskripce nad hlubší explanací. Je ovšem legitimní ptát se, jaké normativní nároky lze klást na podobu průvodce, který si vytyčil za cíl natolik citlivé téma, jakým je zmapování sociálně vyloučené lokality, jejíž obraz je mnohdy jen velmi těžko uchopitelný bez převzetí zažitých klišé, zkreslení nebo nadsazování. Příkladem je ostatně už titulní Brnox či Bronx jako zažitá mediální zkratka. Náhodné výroky místních obyvatel, zařazené do pouličního sběru, sice poněkud zkratkovitě vystihují atmosféru popisovaného místa, současně ale mohou sugerovat až jakousi exotičnost nebo křiklavou grotesknost tam, kde sociální podmínky a chudoba znemožňují lidem důstojný a plnohodnotný život. Humor se tak stává zbraní, s jejíž pomocí se dost možná vzdoruje bezútěšné realitě, současně ale zakrývá či přehlíží příčiny problému a v konečném důsledku se obrací i proti autorce, když publikaci kritizují Romové, kterým sama propůjčila hlas.
Metoda improvizovaného sběru dat, řazených podle tras, je možná pokusem o komplexní výčet informací, zůstává ale na povrchu. Samotná forma průvodce navíc svádí k fragmentárnímu a náhodnému čtení – pestrobarevnost i grafika sklouzávají ke komiksové, místy až bulvarizační podobě a bezděky odlehčují téma. Navzdory dojmu nezávaznosti přitom dochází k dokreslování podoby takzvaného místa paměti (koncept Pierra Nory), kterým „brněnský Bronx“ díky své pohnuté válečné a poválečné historii bezesporu je. Tento proces doplňování paměťové mapy však probíhá bez hlubší reflexe a s rizikem následného posílení některých stereotypů. Při poukazování na tuto tendenci nejde o volání po cenzuře, ale o požadování celého kontextu například tehdy, když se píše o Romech deklarujících, že půjdou volit jen za peníze, nebo v případě rozhovoru s deratizátorem.
Šíření předsudků
Označení „Bronx“ se vžilo jako pojmenování pro homogenní a neproměnlivou krajinu paměti, která bude vždy vzbuzovat jisté negativní konotace, vyplývající ze srovnání se známou newyorskou lokalitou. Název průvodce s tímto pojetím pracuje, a i když údajně nemá za cíl šíření stereotypů, v názvu Brnox (grafické podobě názvu Brno-střet) se zažitý pojem dále reprodukuje, navíc v souvislosti s obálkou, graficky ztvárňující konfrontaci. Záměr byl jistě nevinný, ale šíření předsudků nezabraňuje. Sama Šedá přitom na jedné z brněnských diskusí správně uvedla, že v průvodci se nejedná jen o Romy, ale o popis lokality jako celku, s poukazem na to, že všem je měřeno stejnou mírou. Pokud by tou mírou mělo být líčení zdejší chudoby v srandokapsovém provedení, jistě se najde řada vděčných čtenářů, kteří se v textu poznají a zasmějí se sami sobě, ale stejně tak se najdou místní, ať už Romové nebo zástupci bílé většiny, kterých se takové zobrazení dotkne a kteří budou volat po citlivějším přístupu a skutečném řešení problémů spojených s lokalitou, a to nejen na „kosmetické rovině“ práce s veřejným prostorem, jímž je umisťování chybějících laviček.
Přesto se nedá říct, že by vydání publikace zůstalo bez dopadů: jedním z nich je ostatně otevření současné diskuse, jiným aktivizace místních obyvatel a do budoucna třeba i určitá politizace komunity. Můžeme se tak společně ptát, kdy Cejl začal být „Bronxem“ a kdy jím být přestane? A co všechno je třeba pro překreslení reálné i myšlenkové mapy udělat?
Autorka je socioložka.