obsese minulostí
#13/2017

editorial

Kresba Adéla Součková

Nedávno jsme vedly rozhovor s iniciátorem jisté pracovní skupiny organizované městem, která se zabývala městským plánováním. Divily jsme se, proč se jí účastní tak málo žen, jejich mizivá přítomnost nešla přehlédnout. Z konverzace vyplynulo, že nebyly přizvány, protože není lehké sehnat ty „opravdu významné ženy“.

Kolik je tedy v profesionálních pracovních skupinách významných mužů? V tomto případě bylo odpovědí pokrčení rameny. Jak moc významná by měla žena být, aby byla opravdu významná?

Jeden z mechanismů patriarchální společnosti zodpovědný nejen za malý počet žen v rozhodujících pozicích je neustále potvrzovaný autoritativní hierarchický model uvažování, založený na soutěživosti a kumulování moci. Důležitější je pak, kdo má pravdu a jaká je jeho pozice, než samotný obsah a cíl činnosti. Jakou změnu mohou přinést do těchto struktur ženské kolektivy?

Společenským změnám, jejich průběhu, stejně jako jejich širšímu vnímání, často předcházejí období náročná na vyjednávání o jejich obecném přijetí či odmítnutí. Ženské kolektivy, které se ve veřejném prostoru začaly více prosazovat až v době vojenské mobilizace mužských protějšků na počátku minulého století, často přicházejí s něčím novým a přinášejí změnu, která je v současnosti jednotlivými aktéry neustále vyjednávaná. Ženské skupiny jsou na jedné straně inspirací díky diverzitě přístupů, která je daná právě jejich zkušeností s aparátem (ne)rovnosti, jenž jejich vstup doprovází, na druhé straně však samy balancují na hranách neustálených typů fungování.

To jim přináší svobodu při hledání pozice vně patriarchálních hierarchických struktur, zároveň ale i velkou zodpovědnost a nebezpečí neúspěchu. Předkládají jiné hodnoty, například kritičnost vůči autoritám, potřebu vzájemného konsenzu při práci, podporu na základě vzájemného přátelství, mezioborovost nebo intersekcionalitu. Ruku v ruce s tím vnášejí do veřejného prostoru také tabuizovaná nebo podceňovaná témata, jako je péče, emocionalita či selhávání. K takovému způsobu fungování je však nezbytná vědomá práce s egem a opuštění individualistické snahy o politické či společenské zaplňování prostoru. Jak však dosáhnout toho, aby ženské kolektivy se svými subverzivními strategiemi měly větší vliv na fungování společnosti?

Psát o úspěšných ženách a ženských kolektivech je současný trend, který zaplavuje veřejný i mediální prostor. Důraz je kladen na příkladnost, jedinečnost, šikovnost a také na schopnost v oboru a krásu žen, což vytváří čím dál méně uvěřitelný ideál toho, čeho jsme schopny dosáhnout. Místo toho, abychom se tedy snažili existující překážky pochopit, pojmout a zapojit se do aktivní občanské angažovanosti, oháníme se hesly a obrázky vzývajícími pouze atributy jediné pravdy a ideály společenského úspěchu.

Psaný i mluvený jazyk je hybnou silou, která spoluvytváří pojmenovávanou realitu. Není jenom popisem současného stavu, nýbrž také prostředkem k jeho měnění a utváření. Zatímco například ženský humor působí jako subverze a je bojem proti stereotypům, aktivní práce v rámci kolektivu, vzájemné povzbuzování a informování je jedním ze způsobů, jímž je možné znásobit hlas v prostoru. Sílu je možné čerpat z vědomé solidarity žen s ženami či solidarity s minoritami. Aby mohly vzniknout podmínky pro jejich větší zapojení do formování současného světa, je třeba vědomě se zřeknout lákavé možnosti přidat se na stranu dominantnějšího, znát svůj potenciál, podporovat diverzitu řešení a pohledů a především aktivitu ostatních žen. V aktuálním čísle A2 přitom nejde o žádnou trendy příkladnost, ale o formování nové reality, kterou chceme – reality utvářené ženami.