V polovině května byla na serveru Artalk zveřejněna otevřená výzva vystavujícím a kurátorům k ukončení Nového zlínského salonu 2017, jenž je věnován současnému obrazu, neboť zde svá díla prezentuje třicet tři mužů a pouze jediná žena a koncepci přehlídky vytvořilo šest kurátorů a dvě kurátorky. Následná diskuse na sociálních sítích ukazuje, jaká neznalost v otázce složitosti genderové diskriminace na české umělecké scéně stále panuje. Objevují se pořád stejné argumenty o neutrálnosti uměleckého světa, který se v jakémsi společensko-politickém vzduchoprázdnu řídí „spravedlivě“ pouze kvalitou díla, anebo o tom, že nešlo přece o polarizaci na muže a ženy, ale o téma. Tématem zde zjevně nejsou struktury nastavené tak, že se do nich ženy nedostanou – ať už je příčinou vzájemné doporučování mužských kolegů nebo odlišný proces tvorby ovlivněný péčí o rodinu a menší viditelnost na společenských akcích. Bez pochopení těchto jevů a bez rozhodnutí je překonávat vědomým výběrem žen a dalších znevýhodněných skupin však opravdu spravedlivý stav nikdy nenastane.
P. Hlaváčková
Poté, co Andrej Babiš přistoupil na možnost svého odvolání z postu ministra financí, nominovalo hnutí ANO do uvolněného křesla správce státní kasy Ivana Pilného. Zřetelně se jedná o pokračování Babišova étosu „řízení státu jako firmy“ jinými prostředky. Pilný byl svého času generálním ředitelem pobočky Microsoftu pro Českou a Slovenskou republiku, šéfoval Českému Telecomu a vůbec byl hlavou a členem statutárních orgánů tu či onde. Kromě toho také rád píše koučinkové knihy o tom, jak bychom měli trénovat mozky pro zlepšení své produktivity. Zatímco v manažerské praxi dokázal zkrotit i ty největší firemní mašinérie, v teorii si vystačí s druhořadým ezoterním gulášem, v němž se neurovědy mísí s šamanismem a banálními poučkami o osobním rozvoji. Stejně jako Babiš ani Pilný nepotřebuje žádnou koherentní ideologii, a jsme tak svědky pokračování trendu, kdy vládu ideologů soukromého podnikání prostě nahrazují samotní podnikatelé a manažeři. Ti ale zvysoka kašlou na Hayekovy představy o fungování volného trhu a Friedmanovy představy o tom, jak má vypadat monetární politika. Vystačí si s neurolingvistickým programováním šedé kůry mozkové, pár floskulemi Stephena Coveyho a sloganem „prostě to zařídíme“. Doba nepřeje idejím, ale pragmatismu s růžovým nátěrem toho, co si zrovna trh s ezoterikou žádá.
M. Vrba
Když začnou vzduchem lítat hodnoty, je nabíledni, že se chystá zdražování a utahování šroubů. Zatímco se diskursy a Václaváky otřásají civilizačním zápasem o charakter české demokracie, občané mohou vyhlížet první dopady zákona o veřejné službě. Po půlroce na pracáku přijdou nezaměstnaní o životní minimum 3410 korun, jež bude nahrazeno minimem existenčním ve výši 2200 korun. Kdo si v rámci „veřejné služby“ odpracuje alespoň dvacet hodin, získá nárok na kompenzaci ve výši dvacet čtyři korun na hodinu. Doporučuje šest z pěti faraonů. Mezitím Andrej (hrozba demokracii) vyklízí ministerstvo; konečně má volné ruce na pořádnou kampaň. Co by nezvládl sám, tam zatlačí Bára Štěpánová: „Kdo volí Babiše, není Čech!“ Snad se Bohuslav (naopak záruka liberálních hodnot) ještě dostane do sněmovny. Bude ho třeba. Co nedotáhli Kalousek s Drábkem, to zvládne personálně očištěná sociální demokracie. A slušní demokrati na mnoha náměstích republiky tak mohou každou středu oslavovat další okrádání nezaměstnaných a znovuzavedení nucených prací pro nepřizpůsobivé. Když zvoní hrana, neptej se proč. Proto!
R. Rops-Tůma
Na veletrhu Svět knihy by člověk stánky a obchodníky bezskrupulózního ražení neočekával vůbec či alespoň v minimální míře. Pořadatelé největšího tuzemského knižního festivalu však za brány Průmyslového paláce pražského Výstaviště pustili i lecjaké bizarnosti. Bývalý redaktor deníku Právo ještě alespoň přijel návštěvníkům představit svůj nový a zároveň první knižní román, i když s děsivým názvem i přebalem a se slovy: „Je to český román od českého autora, psán česky, o životě!“ Spousta exotických prodejců už však budila jen vztek: co dělala na veletrhu expozice proslulé „předváděcí“ firmy prezentující pánve s nepřilnavými povrchy a vůbec to nejlepší kuchyňské náčiní na trhu? Podivně působil také prezentační stánek společnosti, jež vyrábí hlavolamy sestávající z několika desítek malých kuliček a pár hracích desek, vše o výrobní hodnotě asi dvaceti korun, nabízeno však za částku o tisíce procent vyšší. Bylo by milé od této agresivní byznysové formy upustit a mít zase knižní festival jen s tím, co na něj patří – s kvalitní literaturou.
K. B. Hájek
Autor historických románů Vlastimil Vondruška vyjevil v rubrice s názvem spisovatelé v MF Dnes „prostý názor obyčejného autora“, jaká že to propast zeje mezi „uměleckou elitou“ a „takzvaným nekompetentním lidem“. Na veletrhu Svět knihy si totiž všiml, že u nakladatelů, kteří vydávají vznešenou a oceňovanou literaturu, nestojí skoro nikdo, zato nakladatelé lidového čtiva mívají narváno. Něco je špatně! A tak se spolu s obyčejným autorem Vondruškou ptáme: „Kdo má právo soudit, jaké dílo je umělecké a jaké neumělecké? Literární kritici, teoretici a novináři?“ Ba ne, obyčejní čtenáři! Možná kdyby příštího vítěze Magnesie Litery (kterou by však Vondruška případně odmítl) vybírali klempíři nebo prodavačky ze supermarketů, propast by se zacelila a ti otravní nakladatelé umělecké literatury by zmizeli nadobro. A hlavně, zvítězilo by skutečné umění, „dílo, které má lidem dávat naději a víru v to, že život pozemský je navzdory všem strázním a potížím krásný a stojí za to ho žít, ale také bojovat za své místo v něm“. Zkrátka nedráždí, ale hladí.
J. G. Růžička