klimatická změna
#15/2017

editorial

K minulosti se dnes neobracíme proto, abychom poznali kontext aktuálních společenských bolestí, a už vůbec ne, abychom se poučili pro budoucnost. Spíše je minulost to jediné, co nám dává ucelený a jasný smysl – je to ukončený příběh, který lze na rozdíl od současnosti zachytit, variovat a beztrestně zpracovávat. Namísto živého dialogu s minulým jsme ale spíše uhranuti jeho zdánlivou definitivností. K čemu dobrému však může posloužit petrifikovaná minulost? K čemu jsou pomníky, které na cosi poukazují, aniž by provokovaly k přemýšlení? To jsou otázky, které provázejí čtení čísla zaměřeného na obsesi minulostí. S ohledem na přemnožení historických námětů v české literatuře se jedná především o téma literární. Michal Jurza se zabývá současnou českou prózou a jejím útěkem do minulosti, který „má tu výhodu, že nabízí rezervoár již předpřipravených společensky a tržně sankcionovaných příběhů“. A mimo jiné zjišťuje, že „současný liberálně pragmatický historismus se jeví jako přímý dědic socialistického realismu“. Daniela Poláková přispěla studií různých literárních interpretací konkrétní historické události, operace Anthropoid, a o tom, co dnes obnáší psaní obsáhlého historického románu, se dozvíte z rozhovoru s polskou spisovatelkou Olgou Tokarczukovou. Fascinaci historií najdeme i jinde než na literárních stránkách – třeba ve dvou textech o subkulturách, na něž už dnes také jen vzpomínáme: Lukáš Rychetský píše o dokumentu o freeteknu, Martin Vrba zase o pochybné výstavě Kmeny 90 v Moravské galerii.