Dějí se ještě zázraky? Zdá se, že svědkem jednoho z nich se stala britská společnost. Navzdory prognózám o naprostém propadu labouristů, ze kterého Theresa Mayová chtěla těžit tak moc, až vypsala předčasné volby, došlo k malému politickému zemětřesení v zemi, která stále stojí před propastí brexitu. Britští toryové přišli následkem voleb o většinu v parlamentu a jsou nuceni slepit koalici se severoirskými ultrakonzervativci, kteří jsou proslulí svými středověkými postoji k homosexualitě, interrupcím nebo příběhu o stvoření světa. Křehká většina, na které nová koalice stojí, bude jen zesilovat hlasy takových exotů. Znamená to, že nově se formující vláda nemá silný mandát vůbec k ničemu, natožpak k vyjednávání o brexitu. A to je poněkud problém, vzhledem k tomu, že oficiálním důvodem pro vypsání nových voleb mělo být právě získání silného mandátu pro jednání s představiteli Evropské unie o podmínkách odchodu. Nepřekvapí tak, že už se začíná mluvit o dalších předčasných volbách, které by patovou situaci vyřešily. Labouristé by to určitě uvítali, protože už několik dní po volbách v průzkumech vedou. Kdo by tedy měl Británii přinést silnou a stabilní vládu, mandát k jednání o podmínkách vystoupení a začít skutečně řešit problémy ostrovní ekonomiky? Nikdo jiný než ten, komu jeho fanouškovská základna vymyslela pokřik na melodii skladby Seven Nation Army od skupiny White Stripes, která často zní při fotbalových zápasech: „Oh, Jeremy Corbyn!“
M. Vrba
Nestává se často, aby článek ve specializovaném vědeckém časopise otřásl akciemi na burze. V květnu vydala revue Nature Methods kritickou studii o metodě CRISPR (akronym pro „sdružená pravidelně prokládaná krátká palindromická opakování“), která následovně způsobila propad cen akcií u společností, jež tuto metodu a její aplikace vyvíjejí. CRISPR je velice nadějným postupem „editování“ DNA. Jeho hlavní výhodou je jednoduchost aplikace a podporovatelé nové metody tvrdí, že by mohl vyřešit většinu neduhů a nemocí spojených s genetikou. Jedinou velkou překážkou v jeho rozvoji je otázka, zda postup samovolně neupravuje i zdravé části DNA, a nevyvolává tak nahodilé genetické modifikace. Právě to tvrdila studie vydaná Nature Methods, jejíž hlavní slabina spočívala v příliš omezeném výzkumném vzorku. Na podporu stažení studie vznikla dokonce petice signovaná vědci, kteří jsou současně i zaměstnanci a akcionáři firem, jimž spadly ceny akcií. Spor mezi časopisem, který kvůli pár minutám slávy narychlo vydá nedostatečně podloženou studii, a vědci-akcionáři, již se nacházejí v tak exemplárním střetu zájmů, je krásnou ukázkou toho, jak autonomie vědy ustoupila imperativům současného kapitalismu.
J. Horňáček
V České republice už nějakou dobu i se svou rodinou žije ruský umělec Oleg Vorotnikov, člen skupiny Voina. Zatímco se zdejší veřejnost ještě nevzpamatovala z toho, že v zářijovém rozhovoru pro Aktuálně.cz označil Čechy za „valutové prostitutky“ a prohlásil, že systematicky krade, aby nemusel používat peníze, ruským novinám Kommersant se nedávno přiznal k mnohem zajímavějším věcem. Aktivista, na kterého Putinovo Rusko vydalo mezinárodní zatykač, říká při vzpomínce na své umělecké akce, které už vešly do dějin ruského i světového umění: „Vláda si také nevedla špatně. Jaký vybraný vkus! V Americe by proti nám použili slzný plyn, v Evropě by začaly ty nesmyslné evropské potyčky, ze kterých mi je absolutně na blití, ale u nás… Rusko mělo pořádné štěstí, vstoupili jsme do nové historické éry.“ Putina vnímá jako vládce, který svým jednáním nepřímo vytváří estetické hodnoty. Připomíná také svou přezdívku Vor, souzvučnou s anglickým slovem „war“, což dalo vzniknout názvu umělecké skupiny Voina, a říká, že „v podstatě jsme vždycky prosazovali demonstraci síly – v umění, politice, všude“. Estetizace politiky je podle klasického eseje Waltera Benjamina typická pro fašismus a logicky prý vede k válce. Známého umělce, považovaného obvykle za anarchistu, tak jeho nedávné výroky ukazují ve zcela jiném světle.
M. Tomek
Některým developerům nechybí odvaha. Společnost CPI Group miliardáře a absolventa plzeňských práv Radovana Vítka si troufla vyslat architekty ateliéru Kaama na sídliště Ďáblice, aby místním představila budoucnost, kterou mají chtít. Vcházím tedy do Kulturního domu Ládví. Je půl páté odpoledne, načasování akce zřejmě mělo vyjít vstříc důchodcům a prekariátu bez pevné pracovní doby. Přesto na chodbě vidím desítky lidí včetně rodin s dětmi, kteří se do vyhrazené místnosti nevešli. Tedy místa by bylo dost, kdyby uprostřed nepřekážely stoly – cedule nás však informovaly, že se smějí přesouvat jen se souhlasem správkyně objektu paní Hudcové. Nakonec se mi však přece jen podařilo spatřit prezentaci projektu. Čtyři jednopodlažní sídlištní pavilony, kde jsou dnes prodejny potravin a levné pivnice s krásnými názvy jako Satanka nebo Bar Kantáre, prý potřebují revitalizaci. Ani tím bych si nebyl jist, nicméně záměrem investora je nastavět na jejich půdorysu dalších patnáct pater bytů. Následující dvě hodiny patřily hlavně přestřelkám mezi pracně překonávanou arogancí architektů a apriorním nepřátelstvím části místních vůči všem, kdo tu nebydlí od roku 1972. Jejich obavy o výhled z oken jsou jistě oprávněné, stejně jako otázka, proč vlastně zahušťovat zdařilé a urbanisticky uzavřené sídliště. Architekti před nimi bránili své stavby srdnatě. V kontextu zhoršující se dostupnosti bydlení mě však nejvíc zasáhl zdánlivě bezelstný dotaz, který zazněl slabým ženským hlasem odkudsi z kouta přeplněné místnosti: „A dostanem tam byt?“
M. Špína