„Zastřel se, kdo můžeš!“ chtělo by se zoufale zvolat při pohledu na poslanecký návrh novely ústavního zákona o bezpečnosti. Schválila jej ústavní většinou Sněmovna a návrh je teď v režii Senátu, který tak má historickou šanci obhájit svou legitimitu jakožto pojistka proti excesům dolní komory. Pokud se ukáže, že toho senátoři schopni nejsou, pak by si asi měli začít hledat jinou práci. Jistič, který nevyskočí, když zrovna společností projíždí zkrat, je na vyhození. O co tedy jde v oné novele, na které se shodli skoro všichni přítomní poslanci ze všech částí politického spektra s výjimkou pouhých devíti nešťastníků? Především je to reakce na reakci. Zatímco Evropa odpovídá na teroristické útoky zpřísněním podmínek pro držení zbraní, Česká republika chystá podání žaloby proti této směrnici u Evropského soudního dvora a upravení své ústavy tak, aby odpovídala militarizaci společnosti. Tím, že se od nynějška držitelé zbraní mají stát součástí obrany země před teroristickými útoky, dává zelenou všem bláznům, kteří se v situaci, již oni sami budou považovat za hrozbu, rozhodnou stát hrdiny a obětovat se pro vyšší dobro národa. Možná je načase si taky nějakou zbraň opatřit. Na obranu před státem a jeho obránci.
M. Vrba
Africký prasečí mor se dostal do republiky. Ani deset ústavních zákonů o vyzbrojování občanů za účelem obrany státu nevrátí životy dvěma divočákům, kteří za ne zcela vyjasněných okolností uhynuli na Zlínsku. I kdybychom hned zítra uzavřeli hranice, bude pozdě. Zodpovědný občan si musí klást otázky. Co dělá africký mor ve střední Evropě? Nepřehnali jsme to poněkud s těmi svobodami, když máme Schengen i pro prasata? Ve standardní informační mozaice stále chybí několik znepokojivých detailů. Skutečně dosud nebylo možné zjistit, jaké národnosti byli nakažení divočáci, nebo nám to policie opět tají? Odkud sem ta zvířata přišla, kdo (a za čí peníze) je k nám pozval? Mainstreamová média mohou mlžit, jak je jim vlastní, ale my lidé této země nejsme hloupí: dobře víme, která skupina obyvatel se nejvíc štítí vepřového! Těmto jedincům vyšleme jasný signál: váš africký mor tu nestrpíme, zdraví našich českých sviní uhájíme!
R. Rops-Tůma
„Evropa není supermarket,“ nabádal francouzský prezident Emmanuel Macron státy visegrádské čtyřky na posledním evropském summitu. Sdružení středoevropských států se díky svému postupu v otázce uprchlíků stalo pohodlným rétorickým terčem západních proevropských politiků. Mohlo by se zdát, že kvůli tomu byla dokonce oprášena stará myšlenka dvourychlostní Evropy. Bylo by však mylné domnívat se, že to jsou právě zdejší politici, kdo dokázal sabotovat „čím dál hlubší integraci“. Na brzdu dupli francouzští a nizozemští voliči v roce 2005 při referendu o Smlouvě o Ústavě pro Evropu a v časech nedávných jakýmkoli snahám o postup integrace v eurozóně bránily Německo a další státy severní Evropy. Politiky úsporných rozpočtových opatření pak vedly k nevídanému růstu euroskepticismu v tradičně proevropských zemích jižního křídla Unie. Visegrádská čtyřka dnes hraje pro politiky, jako je Macron, roli užitečných idiotů, na které lze svalit všemožné neúspěchy. Zastírají tak, že neshoda o dalším postupu v integraci panuje i v jádru Unie, nikoliv pouze na jejím východním křídle. Ale jak se zdá, V4 si svou roli oblíbila.
J. Horňáček
Původně neziskový projekt Rekola, půjčující kola „kdykoli se vám zachce“, se oficiálně změnil v korporát, který jde po zisku. Ne všichni tuto změnu přivítali. Chování společnosti po vstupu investora třeba na webu A2larm popsala jedna ze zakladatelek jako ukázku vykořisťování práce dobrovolníků. S novými poměry se vyrovnala tím, že z firmy odešla. Na její komentář pak jednatelka Rekola Bikesharing, s. r. o., reagovala zveřejněním odměny, kterou dotyčná „potížistka“ údajně za svou práci na projektu dostala. U neziskovky by takový postup byl možná ještě pochopitelný, ale v korporátu je naprosto neomluvitelný. Když už je vaším cílem zisk, musíte přijmout i všechna omezení, která z toho plynou. Třeba pravidlo chovat se tak, aby to lidi, kteří jsou na vás závislí a pracují pro vás, nepoškodilo. Pomineme-li, že je to a priori pokrytectví, může se taky stát, že se pár zákazníků naštve, firmě klesne zisk a některý z podřízených bude muset dostat výpověď. Kvůli komentáři, který sám třeba ani nečetl…
O. Novák
Jedním z úkazů, s nimiž se lze setkat asi jen v Brně, jsou „kouřící trubky“ rozeseté po historickém centru tohoto nejmenšího velkoměsta. Náhodného turistu fascinují, zvlášť pokud si dopravní situace žádá, aby na nich byla umístěna značka se zákazem vjezdu, v místních prohlubují sentiment k domovu a vysloužily si i věrné fanoušky, kteří se předhánějí v jejich objevování a dokumentaci. Právě ti koncem května začali truchlit – Teplárny Brno na svém facebookovém profilu oznámily, že výpustě odvádějící vysráženou vodu z parovodní soustavy, která se vine pod městem a dodává teplo do řady bytových domů i veřejných institucí od škol po divadla, během několika let zcela zmizí. Přechod na horkovodní soustavu je totiž v plném proudu. Úbytek „kuřaček“, naplánovaný na letošní léto a podzim, bude opravdu citelný: dotkne se Koliště, Moravského i Komenského náměstí. Jistě, přenos horké vody namísto páry uspoří nějakou tu energii a sníží uhlíkovou stopu moravské metropole, možná i odběratelům něco ušetří, ale opravdu jsou to jediné hodnoty, které dnes stojí za to bránit? Jestli se to s tou démonizací kouření nepřehání…
M. Zajíček