Pall Mall bývala cigára, ale mám pocit, že o cigárech už se nesmí ani psát. Tak začneme letní čtení u chlastu, pak přijde kulinářství, něco novodobé historie, hereckých vzpomínek a zakončíme německým automobilismem.
Když firma vyrábějící Starou mysliveckou vyretušuje z etikety starému myslivci fajfku a zarudlé skvrny z tváří (neklamné znaky alkoholismu), nemusíte být vizionáři, aby vám bylo jasné, že do pár let přijde i o štamprli a pušku. Z láhve špatné kořalky na vás dnes hledí bustička v mysliveckém, matný kříženec Klause a Schwarzenberga, a vy si říkáte, jestli proces bude pokračovat a starý myslivec přijde i o uniformu a pohlaví. To se jistě stane, jenže i název Stará myslivcovská bude nakonec nepřijatelný, stejně jako Mladá myslivcovská. Rovnou bych navrhoval variantu Zrušená myslivna adaptovaná na středisko ochránkyň a ochránců zvěře, je to dlouhé, ale za tu genderovou i jinou korektnost nám to všem stojí… Promiňte, sedí.
Když se o řediteli kulinářského institutu domníváte, že je fašoidní mentální buran, který propaguje výrobky neootrokáře Babiše, aby pak hovořil s pohrdáním o jakési bolševické lůze a traktoristech pijících pivo v zakouřené hospodě, dotýkáte se pravdy, a tak si neberte servítky. Příkladně moje přesvědčení jako vyučeného číšníka, potomka bolševiků a příznivce reálně pracujícího lidu je, že každá vyvařená hlava, každá zástěra se má držet sporáku a neprodukovat společenská moudra jako vedlejší produkt duševní onanie nad prime beef. Platilo, že jakmile vařečka vystrčí kebuli z kuchyně do lokálu (aby somrovala kořalku), má přes ni dostat.
Když čtete ve vzpomínkové knize kolotočáře Krampola o společných snídaních s Arnoštem Lustigem ve Slavii, vzpomenete si na jeho slavnou rasistickou scénku o vietnamském cyklistovi babetistovi, kterou v osmdesátých letech miloval celý národ a kterou právě ve Slavii se Slávkem Šimkem napsali. Dál vás zajímá, jestli si na snídaně s bývalým vězněm koncentračního tábora Osvětim oblékal Krampol svoje náckovské tričko, nebo ho v té době ještě neměl. Ale proč si ho pak pořizoval, říkáte si, když píše, jak mu Lustig imponoval?
Když se v téže knize díváte na fotografii, kde Václav Havel potřásá rukou Karlu Gottovi při oslavě jeho narozenin v (Havlem restituované) Lucerně, máte chuť zajet za Michaelem Kocábem, který je na fotce také, a zeptat se ho, čemu přesně tleská a nad čím se při pohledu na tuhle gratulaci šťastně usmívá. Za režisérem Jakubiskem, který je tam taky přisraný, jet nechcete, poněvadž vás děsí jeho kovbojský klóbrc, a Miroslava Donutila vnímáte jen jako servilní ornament, takže ani za ním nepojedete. Nenavštívíte ani boha, jejž v Česku zastupuje kardinál Duka, který večer v televizi postříká skleněné dveře bilanční výstavy našeho Mistra My life svěcenou vodou – neptejte se mě, proboha, proč, takový je holt svět metafyzických ideálů, stříká i na autosalony, na řetězce módních značek, na dálniční tunely a na děcka celebrit a boháčů, nikdo ho nezastaví, ani papež chudých, bude stříkat jako šílený, dokud ho neodvede kmotřička s kosou, já si ale představuji, že i v nebi bude stříkat dál, a jelikož je synem nerozlišujícího národa v amnézii, postříká tu Krista, tu Hitlera, všecko jedno.
Když se zeptáte manažerů Mercedesu, proč se jejich firma podílí na vyzbrojování severokorejské armády dovážením luxusních automobilů k popovážení lampasáků na vojenských přehlídkách, určitě vám řeknou, že nic nechápete. A mají recht, protože takhle se může ptát jen idiot.
No a mám položku odpočinkového čtení z krku a s ní i odpověď na otázku, proč bývají revoluce krvavé.