Je třeba to říct rovnou: Německo pro mě nikdy nebyla cizina. Spíš jakási přechodná zóna mezi vlastí a zahraničím: země, přes niž se do ciziny jezdí. Ta pravá, puncovaná cizina začínala až za Německem. Když jsem se jednou vracel z delší cesty po světě, přistálo letadlo ve Frankfurtu nad Mohanem. A tu mě napadlo s úlevou: „Konečně doma.“ Teprve racionální korektor v mé hlavě dodal, tohle přece není doma, to je Německo. Ale niternější bylo to, co mi vytanulo na mysli jako první. Německo je má širší domovina.
A přitom je tu tolik věcí jinak. Nedávno jsem strávil pár dní v Neustadtu, drážďanské čtvrti, kterou stále stojí za to navštívit, ačkoli se mění před očima. To, co zde mizí, je ostrov pozitivní deviace obývaný nejrůznějšími svéráznými existencemi. Básníci, hipsteři, chudí umělci, solidně zajištění architekti, huliči na plný úvazek, pouliční prodavači věcí, které by vás nenapadly, že existují, natož že se dají prodávat, spousta poflakující se mládeže různých národů, náboženství a barev pleti, turisté, párkaři, tátové s kočárkem. Lid zevlující i činně dělný, pískoviště, cyklisté, kavárny se zahrádkami a politické transparenty vyvěšené z oken („Refugees Welcome“), pod nimiž pobíhají psi, kvetou tavolníky a cvrlikají vrabci. Spousta pohybu a zábavy v sedě, leže i ve stoje; barevná sbírka všech forem městského života, na které je nejpozoruhodnější, jak navzdory své rozmanitosti působí jako harmonický celek lidí, věcí, zvířat a nápadů, v němž nikdo nikomu moc nepřekáží a vše do sebe zapadá. Je to jako obrovská náruč otevřená pro každého. Jsi jiný? Nevadí, tady jsi vítán. Vysoká míra inkluzivity tu na člověka dýchá z každého rohu.
Mají tu třeba hřiště, nebo spíš takový menší park pro děti a k němu vede ukazatel s rozesmátým děckem, které je na vozíku a jede si hrát. Sto dětí si toho možná ani nevšimne, ale to sto první, které je upoutáno k vozíku, pochopí hned, že tenhle prostor je i pro něho. Na některých přechodech vás zastaví semafor s paťatou figurkou rozpaženého východoněmeckého policisty, na jiných svítí policistka v sukni. Tady se o inkluzi jen nemluví, tady se inkluze žije. A to, co ji narušuje snad nejvíc, je postupné bohatnutí čtvrti, které vytlačuje alternativní jedince jinam. Za největšího nepřítele společenské soudržnosti tu nepovažují ani tolik chudobu, jako zbohatlictví, jež brání chudším a často kreativním týpkům, aby tu nadále žili. To je první obrázek z Německa: nejen hmotnou nouzí, nýbrž i nerovnoměrným bohatnutím vzniká problém, jemuž se společnost či aspoň její část chce bránit.
Další obrázek je jiný. Byl jsem nedávno pozván jako řečník do panelové diskuse na berlínské radnici. Mluvilo se o tom, nakolik je zklamání z vývoje po roce 1989 nebezpečné pro demokracii. Debata vycházela z pozoruhodné knihy Philippa Thera, vídeňského historika, který na mnoha faktech dokládá, jak neoliberální transformace zemí východní Evropy proměnila vposledku i Evropu západní, a to nejen hospodářsky, nýbrž i politicky; v tomto smyslu hovoří Ther o její spolutransformaci. Až na drobnosti se řečníci shodovali, ale když se v závěru diskuse stočila k budoucnosti evropské integrace, bylo zřejmé, že tady shoda nebude. Zastával jsem názor, že padne-li euro, rozpadne se i Evropská unie, přinejmenším ve své současné podobě. A že tedy má-li mít evropský projekt budoucnost, musí se eurozóna a její instituce transformovat směrem k větší míře vzájemného fiskálního ručení, které ovšem mohutně blokuje německá vláda, spolkový ústavní soud i drtivá většina německých voličů. Optimismus německojazyčných panelistů mě nepřesvědčil, ale daleko důležitější mi připadalo, jak věcná a dobře vedená byla celá rozprava. A že na ni přišli nejen Němci, ale i berlínští Poláci a spousta dalších lidí. Bylo cítit, jak vážně se tu bere integrační proces; Evropská unie jsme „my“, nikoli „oni, ti úředníci v Bruselu“. Tohle často v českých debatách postrádám.
Poslední obraz mi poskytlo staveniště nové trasy metra. Je obehnáno plotem a ten je polepen velkými plakáty, které kolemjdoucím vysvětlují smysl stavby a omlouvají se za dočasná omezení. Na tom není nic zvláštního a známe to i od nás. Jenže místo suchopárných sdělení tyhle plakáty berlínských dopravních podniků srší slovním humorem, takže se u nich lidé zastavují a fotí si je. Jsou na nich namalované skoro v životní velikosti žluté vozy berlínské U-Bahn, v jejichž oknech vidíme vždy dva cestující, jak se spolu baví o budoucí lince, která se tu staví: muslimka s feministickou aktivistkou, starší plešatý pán hodnotící dokonale vystajlovaný účes mladíka, hipsterka, která si dělá selfie se stavebním dělníkem, dva líbající se muži, rodinka s dětmi. Všechny ty rozhovory jsou prodchnuty neútočným humorem a pohodou. Berlín si je vědom, jak kulturně i sociálně různorodí jsou jeho obyvatelé, a tuto rozmanitost nezavrhuje, ale oslavuje vtipem a vizuální invencí ve veřejném prostoru. Tím město i ulamuje hroty napětí, jež mezi tak odlišnými skupinami tu a tam vzniká.
Já vím, kde domov můj. Ale až budou omezení kvůli stavbě u nás oslavovat kulturní a náboženskou pestrost světa a až jazykem plným vlídného humoru budou mluvit s cestujícími i pražské dopravní podniky, budu si v Praze připadat doma ještě víc než teď.
Autor je antropolog.