Šéf českých odborů Josef Středula nepožene své lidi do stávek, ačkoli to po něm chtějí politici, novináři i akademičtí ekonomové. Scénář slovenského Volkswagenu, kde závodní odbory vydupaly razantní zvýšení platů čtyřdenní stávkou, tak v České republice nehrozí. Díl vytvořené přidané hodnoty, který jde na ohodnocení personálu, je stále citelně nižší než v západní Evropě, ale odbory k celé věci přistupují pragmaticky. Místo stávek by si Středula přál další místa pro odboráře ve správních radách, kde by se pak vyjednávalo s podnikateli o růstu mezd až do poslední kapky krve. Nejvýraznějším bojem českých odborů v poslední době tak nebyly stávky ale (úspěšný) odpor proti příchodu dělníků z Ukrajiny. Ti by opravdu mohli snížit tlak na růst mezd, a to hlavně kvůli neschopnosti odborů dohlédnout na platovou rovnost na pracovištích. Největším protivníkem Českomoravské konfederace odborových svazů jsou tedy dnes závodní odboroví bossové, kterým se nechce platit tučné příspěvky pražské centrále. Říkají, že je zbytečná. Daleko od pravdy asi nebudou.
J. Horňáček
Xenofobům v řadách fanoušků fotbalové Sparty se splnil tajný sen. Jejich tým trénuje cizinec. Že takových fanoušků není málo, ukázali během pohárového duelu s Crvenou Zvezdou Bělehrad. Pokřikem „italiano bastardo“ několikrát počastovali čerstvého trenéra letenského týmu Andreu Stramaccioniho. Týmu se nedaří a viník je jasný. Přirozený rasismus ale mají v krvi i fotbaloví „experti“. Podle fotbalového internacionála Ladislava Vízka nový kouč nemá šanci – právě proto, že je cizinec – a jeden z nejvyhazovanějších českých trenérů Martin Pulpit si zahrál na strážce fotbalové etikety, když takzvaného Štramáka zkritizoval za neitalské vystupování. Možná kdyby čeští odborníci odlepili své maloměšťácké zraky od národnostního složení na sparťanské lavičce směrem k hledišti, všimli by si, jak si v onom zápase sparťanští fans se srbskými notují v tom, že Kosovo má patřit Srbsku. Velkého Srbska se tak dovolávali tíž ultras, kteří odmítají bannery „Refugees welcome“ na stadionech jako nemístnou politizaci fotbalu. Nacionalistická mentalita opět potvrdila, jak úspěšně normalizovala české fotbalové prostředí do podoby, v níž si krajní pravice užívá provinční, maloměšťáckou verzi „dolce vita“.
V. Ondráček
Je to až takový rozkošnický zvyk, podívat se jednou za čas na hlavní zpravodajskou relaci České televize a nechat se překvapit nějakou novou „pravidelnou rubrikou“. V minulých letech se staly trháky rozhovory probíhající za chůze či fotografie meteorologických jevů od laskavých diváků – vizte a jásejte, opět kroupy z Nelahozevsi! Hitem posledních měsíců je YouTube, respektive „videjko z internetu“. Čtvrtého srpna tak například Marcela Augustová odprezentovala tuto neopominutelnou zprávu: „Upozorňuju, že teď nabídneme mimořádně dramatický moment. Srážku opilého řidiče s policistou při silniční kontrole v americkém Texasu. Jak ukazuje záběr ze sociálních sítí, strážce zákona byl schopný bezprostředně po nehodě vstát a odejít ze silnice. Teď je se zraněním páteře v nemocnici.“ Toť vše. To snad raději ty vánice a chumelenice, pěkně prosím. Klidně i teď, v srpnu.
P. Kořínek
V jednom rozhovoru vzpomínal Mike Bell z americké hudební dvojice Lymbyc Systym na nejbizarnější místa, kde s touto kapelou hrál. Padlo mezi nimi i jméno Kopřivnice, která Bellovi připomínala „komunistickou verzi Transylvánie“. Vzpomněl jsem si na ten rozhovor ve chvíli, kdy mi ve facebookovém feedu přistál status zveřejněný na oficiálním profilu Město Kopřivnice. Píše se v něm o vlně vandalismu, který slezskou obec sužuje ve formě „označování odpadkových košů a dopravních značek nápisy, texty, nálepkami apod.“. Status doprovází fotografie koše na psí výkaly, na kterém je přes šablonu nasprejovaná báseň připomínající díla brněnského streetartisty Tima. Rozpoznat vandalismus od street artu je evidentně i v takto jednoduchém případě mimo rozlišovací schopnost kopřivnických úředníků. Možná by si na potírání podobných projevů kreativity mohli vypůjčit pár pražských strážníků. Jejich ředitel si onehdy stěžoval na nedostatek trestné činnosti v hlavním městě.
M. Zoul
Internetová reklama je jedním z nejrychleji se rozvíjejících byznysů, ale také dokáže být velmi otravná – a nemusí to být ani zelený mimozemšťan. Naštěstí se jí lze vyhnout pomocí různých více či méně funkčních adblockerů. Současně s nimi se však zdokonalují i webové stránky a tyto blokovací moduly dokážou rozpoznat. Poslední dobou se tak uživatelé často setkávají s prosbou o vypnutí blokace reklam. Podobná upozornění často nabývají přímo etických rozměrů. O laskavost, soucit a ohleduplnost nás žádají dokonce i takové servery jako iDNES.cz,respekt.cz, ihned.cz a je příznačné, že nejsilnější emoce dovedou tyto deníky vyvolat, jedná-li se o jejich ušlé zisky. Člověk se až začervená, když si pomyslí, že by si dovolil vyhýbat se skvostným dílům reklamních kumštýřů. Je nutné z toho vyvodit mravní ponaučení: nechceme-li být elitáři, pak je třeba zapomenout na čistotu duše! Vychutnejme si proto i tu nejotravnější reklamu plnými doušky. Jen tak se lze vyhnout izolaci v sociálních bublinách, možná i sluníčkářství a dalším chorobám současnosti. Pouze ten největší sobec by upřednostnil svou duševní hygienu před materiálním blahem druhých. Alespoň půlhodinka denně nám všem prospěje.
J. Sůsa