Česká vláda v říjnu 2016 přijala usnesení, kterým dala zelenou obchodní dohodě mezi Kanadou a Evropskou unií CETA. Pokus číst jejích 1600 stran jsem po pár hodinách vzdal – je to šroubované, mlhavé. Analýza dopadů? Práce pro několik týmů na roky. Přesto sněmovna smlouvu v září 2017 schválila prakticky bez jakékoli veřejné debaty. Už loni jsem se na ministerstvu financí ptal, zda alespoň ministři četli smlouvu celou. Nikdo prý neví, nicméně se předpokládá, že s jejím obsahem byli z titulu své funkce důkladně obeznámeni. Kým, to řečeno nebylo. Co je na CETA špatně? Ve zkratce to, co na TTIP: devalvace norem ochrany životního prostředí a potravinové bezpečnosti. Dovoz geneticky modifikovaných plodin a chemie, břidlicového plynu a ropy těžené z písků. Ohrožení služeb, místní ekonomiky, bezpečnosti dat, zdravotnictví. Arbitrážní tunelování státní kasy (jak už se stalo u NAFTA). Zkrátka je to trojský kůň s fíkovým listem udržitelnosti…
J. Malík
Na předvolební agitaci jsou už mnozí trochu alergičtí a snaží se před ní alespoň některá místa uhájit. Do boje proti politice na prknech Národního divadla, v čele s jeho ředitelem Janem Burianem, vyrazila i část kulturní fronty. Volební lídr ČSSD Lubomír Zaorálek se totiž zašel podívat na zkoušku operního představení a prohodil zde pár vět. Bylo to sice na pozvání místních odborářů, ovšem bez povolení šéfa instituce. Řekněme, že to od odborářů a Zaorálka nebylo úplně slušné. Ale že by to byl přečin, který by si zasloužil otevřený dopis? Zřejmě ano, dáme-li na jména signatářů. Dopis podepsali rektor Akademie múzických umění Jan Hančil, ředitelé divadel Tomáš Töpfer, Eva Kejrktová Měřičková a Daniel Hrbek, ale i dramatik Milan Uhde nebo herec Václav Postránecký. A do toho se na stránkách Lidových novin, které dopis otiskly i se smířlivou Zaorálkovou odpovědí, ještě vmísila divadelní kritička Jana Machalická, která o zpropadených „odborářích a levičácích“ z Národního psala ještě před Zaorálkovou návštěvou. Má jasno: „V divadle žádná demokracie neplatí a všichni to vědí, protože jinak nastane jeden velký bordel.“ Jako bychom slyšeli jejího zaměstnavatele, který si o demokracii nejen v divadle myslí totéž. A každá kauzička konkurenčních politiků nafouknutá na kauzu se mu před volbami náramně hodí.
J. G. Růžička
Těžko byste hledali český film, o kterém se letos diskutovalo víc než o Klusákově „portrétu něžného neonacisty“ Svět podle Daliborka. Potvrdil se známý fakt, že Češi jsou odborníci prakticky na všechno, ať už jde o hokej, problematiku Středního východu nebo dokument. Zvláštní postavení v této debatě mají rozhovory s autorem snímku. Hlavním kritériem kvality těchto interview je patrně sám fakt, že celebrita byla vůbec ochotna se s reportérem bavit. Průvodním projevem této dětinské fascinace je kladení banálních otázek, které se v každém rozhovoru opakují. Osobně bych historku, jíž Klusák odpovídá na to, jak se k objektu svého dokumentu dostal, dokázal odvyprávět snad i ze spaní. Argument, že s historkou čtenáři rozhovoru nemusí být obeznámeni, neobstojí. Rozhovor má mezi novinářskými útvary zvláštní postavení. Obsažené informace nejsou pro konkrétní útvar jedinečné, spíše by měly kumulativně vycházet z dřívějších rozhovorů a dalších zdrojů. To se učí studenti nejpozději v druhém ročníku žurnalistických škol. Cokoli jiného je plýtváním času novinářů, respondentů a ve výsledku i čtenářů.
M. Zoul
„Dříve než přistoupíme k otázkám prosperity, musím vás, ač nerad, upozornit na jednu velice nepříjemnou věc. Rozmohl se nám tady takový nešvar. Děti velice často používají sprostá slovíčka. Zejména pak jedno slovo. Je to slovíčko – kapitalismus,“ oznamuje s protáhlou tváří strážce dobrých mravů na srazu střední třídy. „Odkud to přišlo?“ ptá se zděšeně jedna z účastnic. „Od nás to nemají,“ odpovídá strážce. „A to říkají všichni?“ „Všichni. Uhlová taky.“ Investigativní projekt Hrdinové kapitalistické práce Saši Uhlové, který provádí sondu do nejhůře placených zaměstnání u nás, pojmenovává problém už ve svém názvu. Zatímco u jedněch vyvolává nadšení ze záslužné a přelomové novinářské práce, druhých se zmocňuje bezmála morální panika. Slovíčko kapitalismus by se totiž podle nich vůbec nemělo používat, protože patří do slovníku aparátčíků minulého režimu. A když už použít, tak pochvalně. Na tom ostatně něco bude – po finanční krizi, která se táhne od roku 2008, bychom mohli říct: o mrtvých jen v dobrém, protože takovou krizi legitimity jako dnes kapitalismus nepamatuje nejpozději od pádu sovětského bloku.
M. Vrba
České elity odjakživa cítily potřebu vzhlížet k nějaké zemi. Dlouho tuto roli zastával Sovětský svaz, pak jeho pozici zaujaly Spojené státy a anglosaské země, dnes, v době brexitu a Trumpa, se dere do popředí Německo. Mají tam vysoké platy, dobré školství, i ta čokoláda chutná lépe. Málokdy se ale zmiňuje, že pětina zaměstnanců pracuje za čtyři až pět set eur, což je víceméně česká minimální mzda, a že mezi vývozní artikly úspěšného německého hospodářství přibyli nedávno i důchodci. Ti se stěhují na východ, protože jinak by se svými nuznými důchody těžce vyšli. Politická kultura je samozřejmě vyšší než v Česku, ale bývalý kancléř Gerhard Schröder se dal do služeb ruského medvěda a velký reformátor pracovního trhu Peter Hartz byl odsouzen ke dvěma rokům ve vězení za korupci. České mediální výstupy o Německu ukazují, že skrze brýle provincialismu lze rozpory okolního světa pochopit jen těžko.
J. Horňáček