eskalátor

Paul Robinson, profesor mezinárodních vztahů na univerzitě v Ottawě, nedávno na svém blogu irrussianality.wordpress.com upozornil na zajímavý projev toho, jak západní – i česká – média přispívají k vytváření a udržování stereotypních představ o současném Rusku. Snad na všech ­zpravodajských serverech i v novinách se objevilo zářijové odhalení sochy Michaila Kalašnikova, konstruktéra legendární útočné pušky. Naproti tomu se v podstatě žádné pozornosti nedostalo otevření památníku věnovaného dvaceti tisícům lidí popravených na střelnici v Butovu u Moskvy, které za účasti vysokých církevních hodnostářů proběhlo 27. září. Památník obětem Stalinova Velkého teroru let 1937 a 1938 tu stojí už od roku 2007, letos byl ale rozšířen a doplněn mimo jiné o dvě kamenné desky se jmény všech obětí. Podobně si na Západě skoro nikdo nepovšiml existence obřího bronzového sousoší Stěna zármutku, pomníku obětí sovětských represí, jenž od roku 2015 vyrůstá za finanční podpory moskevského magistrátu v centru Moskvy. Zřejmě to nezapadá do představy Ruska, které by na Stalinovy zločiny nejraději zapomnělo a krvavého diktátora uctívá jako „největšího Rusa“. Nejde o to, že by podobné tendence neexistovaly. Problém je spíš v tom, že o tyto nuance ochuzený obraz dnešního Ruska je ve výsledku nutně černobílý a zkreslující.

M. Tomek

Jaroslav Faltýnek – je to skoro k nevíře – se v politice pohybuje již od roku 1990. Byl členem Zemědělské strany, následně prošel komunální politikou pod hlavičkou ČSSD a v roce 2012 navlékl dres ANO. Přestože je od roku 2015 prvním místopředsedou strany a dokonce i šéfem poslaneckého klubu, nebýt kauzy Čapí hnízdo, ani bych si asi nevšiml, o jak významný politický talent se jedná. Faltýnek má sice pověst zlého muže, který za svého stranického šéfa řeší nepříjemné problémy, ale jak u toho vystupuje, dosud příliš známo nebylo. Proto bylo fascinující sledovat, jakým způsobem se choval při rozhovoru s Martinem Veselovským v DVTV. Přechody mezi maskou bodrého stréce z dědiny, který se nebojí umazat hnojem, k žoviálnímu pantátovi švejkovského ražení plynule prolínal výraz vyšetřovatele, před nímž byste zradili i vlastní mámu. Navíc se vše obešlo zcela bez sdělení, protože Faltýnek je zdatným slalomářem ve významech. Stalo se módou tvrdit, že mladí se navracejí k tendencím minulého režimu. Že přebírají jeho rétoriku i postupy. Jenže Faltýnek dal jasně najevo, že na staré pardály mladí cucáci rozhodně nemají. A Veselovský byl jen bezmocným sekundantem v představení toho největšího politického retra, jakého jsem byl v poslední době svědkem.

T. Čada

S blížícím se termínem podání kandidatury na prezidenta, který připadá na úterý 7. listopadu, se množí i adepti na nejvyšší ústavní funkci. V posledních dnech oznámili dosažení nutného počtu poslaneckých podpisů také kandidáti za Realisty a zmrtvýchvstalou Občanskou demokratickou alian­ci. Obě partaje mají sice tuze málo voličů, ovšem vedou je a financují miliardáři Marek Dospiva a Pavel Sehnal, jejichž lobbisté se zřejmě umějí ve sněmovních kuloárech dobře pohybovat. Další miliardáři zvolili o něco méně nápadnou taktiku a pomalu se šikují za uchazeči s větší pravděpodobností volebního úspěchu – především za Jiřím Drahošem a částečně i za Milošem Zemanem. Zdá se, že silní hráči českého byznysu si řekli, že je potřeba vzít demokracii pevně do svých rukou. Zřejmě se obávají svých třídních kolegů z hnutí ANO, a proto si chtějí vybudovat vlastní pozice proti Babišově koncentraci moci. Mluví přitom samozřejmě o demokracii a svobodě – především pak té ekonomické. V konečném důsledku ale i tento spasitelský komplex tuzemských boháčů přispívá k oligarchizaci zdejší veřejné moci.

J. Horňáček

Život v jihovýchodní Asii vás může naučit leccos o intersekcionalitě genderové, třídní a etnické nerovnosti. Například regionální status Hongkongu jako finančního centra a bohaté bývalé kolonie se promítá i do vzorců sociálního vyloučení v této hustě osídlené metropoli. Místní dobře zabezpečené rodiny si na výpomoc v domácnosti běžně najímají jako služky filipínské ženy (často muslimky), které tak za nuzný peníz, stravu a ubytování pracují v jednom z nejdražších měst v regio­nu s alarmujícím nedostatkem veřejného prostoru a ekonomické mobility. Díky těmto okolnostem zde člověk může každou neděli narazit na naprosto nevídaný jev – podchody, nadchody, ale i ulice velkoměsta jsou zalidněné tisíci ženami, které na zemi debatují nad společně uvařeným obědem. Neděle je totiž jediný den v týdnu, kdy mají domácí služebnice volno: zatímco jejich zaměstnavatelé berou své děti na výlety do místního Disneylandu, Filipínky – daleko od svých rodin – musí trávit svůj volný čas téměř jako bezdomovkyně. Služebnice totiž často bydlí u rodiny, která je zaměstnává, a nedostatek prostoru je proto nutí sdílet jednu místnost, v níž se dá prakticky jen přespávat, se svými „kolegyněmi“ či dokonce s dětmi domácí rodiny. U vstupní haly sídla banky HSBC v centrálním distriktu se pak sváteční sociální život filipínských služebnic stává metaforou nerovností světa – zatímco ony posedávají na kartonech, které jim ochranka budovy blahosklonně dovolila roztáhnout ve stínu čtyřiačtyřicetipatrové budovy, v nejvyšších podlažích mrakodrapu představitelé jedné z nejmocnějších bank světa rozhodují o tocích financí, jež by všem ženám v přízemí i jejich rodinám na Filipínách stačily do konce života.

L. Likavčan