„Lidé za vaše písně platí v tvrdé měně – s tím, že jde o realismus.“

„Leningrad, to není realismus, ale surrealis­mus. Lev Tolstoj, to je realismus. Nebo ne?“

Zkraje osmdesátých let to ještě šlo. Rocková scéna se do té doby v Sovětském svazu vyvíjela na základě neoficiálních struktur a nebyla ani tak nelegální, jako spíše ignorovaná. Vytvořil se svébytný svět rockové tusovky. Koncertům po soukromých bytech, často přecpaných k prasknutí, se říkalo kvartirnik. Státní vydavatelství Melodie rockovou hudbu odmítalo, ale desky, plastinky, se šířily v samizdatu. Tedy, přesněji řečeno, v plastinizdatu. Nejlevnějším materiálem pro výrobu černých kopií byly rentgenové snímky. Rentgenizdat se stal běžně srozumitelným pojmem – populární Depeche Mode se v gramofonech otáčeli na vyřazených snímcích páteře a radiologové se stali nepostradatelnými.

V březnu 1980 se konal první sovětský rockový festival Tbilisi­-80, o rok později se podařilo založit Leningradskij rok­-klub. Některé kapely, třeba Mašina vremeni nebo Avtograf, dokonce vyprodaly velké – samozřejmě státní – koncertní haly. Jenže pak se generálním tajemníkem stal Černěnko, v jehož očích nezávislá hudba působila společnosti „ideologickou a estetickou škodu“. Vydal seznam kapel, které mají být zakázány, a milice spustila hon na volosatiky, vlasaté hudebníky.

Viktor Coj tou dobou zakládal kapelu Kino. Pracoval v kotelně, psal básně a politická situa­­ce v zemi ho nezajímala: „Máme příležitost hrát, tak hrajeme. Když taková možnost není, hrajeme zadarmo.“ Hráli po bytech a klubech, vně sovětského režimu, vně politického jazyka. Coj stvořil romantického hrdinu, který hledá sám sebe a svůj svět, nehledě na aktuální kontext. Když přišla perestrojka a nezávislá produkce měla volnější ruce, vypukla po celém Sovětském svazu kinománie. Na čtvrtém Festivalu Leningradského rok­-klubu Coj poprvé veřejně zahrál píseň Choču peremen (Chci změnu): „Změnu žádají naše srdce,/ změnu žádají naše oči (…) Změna!/ Čekáme na změnu!“ Co na tom, že Coj sám stále dokola opakoval, že to není protestsong. Stejně se stal legendou. Napsal „hymnu perestrojky“. A tak na něj vzpomínal i Gorbačov: „Coj na koncertech zpívá ‚Žádáme změnu‘. Lidé už mluví otevřeně a přímo.“

Po Cojově smrti v roce 1990 se Peremen stal hymnou lecčeho. V roce 2008 píseň za svou hymnu přijala opoziční Solidarita. Zpívá se na setkáních hnutí za svobodu shromažďování Strategie­-31. Při svých pochodech ji zpívala proputinovská mládež. Při Dnech antikapitalismu v roce 2013 zase Komsomol. Před dvěma lety s ní slavili komunisté v Tobolsku výročí Říjnové revoluce. Její ukrajinská verze se stala neoficiální hymnou Majdanu. Původní znění hráli Rusové na Krymu při prvním výročí anexe. Největší sovětský protestsong není protestsong a nepatří nikomu. Anebo patří všem.

Moskevská „Stěnka Viktora Coja“ je volná graffiti plocha – a současně zeď vojenského soudu. Před ní se seznamuji s Ruslanem. Říká mi: „Coj patří nám, obyčejným lidem. Narodil jsem se v dvaasedmdesátém. Než se rozpadl Svaz, jen jsem pil a hrál na kytaru. Coj byl náš největší hrdina. V osmdesátých letech se nedalo dělat nic jiného než hrát na kytaru. Rozumíš?“ A ptá se mě, když mám tedy ráda Coje, na film Assa. Jasně že jsem viděla Assu, kultovní Solovjovův film z roku 1987 o tom, jak „se nedalo nic dělat“. Na konci filmu Coj zazáří. Hraje sám sebe a zpívá před davy: „Čekáme na změnu!“ V roce 2008, skoro dvacet let po Cojově smrti, Solovjov natočil druhý díl: „Už nečekáme na změnu!“ křičí k davům Sergej Šnurov ze skupiny Leningrad. Ptám se Ruslana, co si o tom myslí. „Žádní takoví jako Coj už nejsou. Byl jediný! Šnurov je jen hrubián.“

Sergej Šnurov ztělesňuje éru pozdního kapitalismu. Tvrdil­-li Coj, že je mu jedno, za jakých podmínek hraje, Šnurov to tvrdí také: když ho pozvou na Krym, bude hrát na Krymu. Když si ho na večírek objednají oligarchové, bude hrát jim. Bude hrát kdekoli, kde mu zaplatí. Politika ho nezajímá – důležité je užít si život. Karikuje rodinné vztahy, ekologii, politickou angažovanost i projevy nacionalismu. Paroduje cokoli, co se v Rusku stane tématem. Klip Patriotka zachycuje mladou plavovlasou ženu, která se v tradičním kroji a čepici sovětské armády cpe ruským chlebem, vozí v autě medvědí kůži, ruským fotbalistům připravuje mleté maso a pije s nimi vodku, v lese přetírá stromy na ruské břízy, miluje ruskou vlajku („se všemi těmi proužky“) a zpívá o Soči a touze vyspat se s Putinem. Žije ale samozřejmě v Toskánsku. Přišlo mi nemožné v této písni nevidět kritiku ruského nacionalismu. Moje moskevská kamarádka Dáša se mi vysmála: „Jejich klipy jsou satira na celou ruskou realitu. Děláme si srandu z medvědů a balalajek – a děláme si srandu z voleb. Leningradu nezáleží ani na režimu, ani na opozici.“ A Máša šla ještě dál. Leningrad podle ní stojí za Putinem, protože drží s oligarchicky uspořádaným světem a okamžitě přetavuje v zábavu cokoli, z čeho by mohla vzniknout vážná společenská debata.

Ve světle perestrojky je Cojův Peremen úplně o něčem jiném, než o čem je. A Šnurovova Patriotka může být v putinovském Rusku, čím kdo chce. Třeba surrealismem.

Autorka žije v Moskvě.