Pozice německé kancléřky Angely Merkelové se donedávna zdála být neotřesitelná. Zvlášť když Merkelová překvapivě dokázala přesvědčit německou veřejnost, že otevření dveří uprchlíkům a imigrantům bylo správné. Takový způsob politického jednání je v době, kdy se rozhodování na nejvyšší úrovni obvykle zakládá buď na pečlivých analýzách veřejného mínění, nebo na mediálně odstíněném korporátním lobbingu, čím dál vzácnější. To, co Merkelovou mělo podle mnohých zničit, ji nakonec posílilo. Do této situace zasáhl Martin Schulz, donedávna předseda Evropského parlamentu, který se rozhodl z Bruselu táhnout na Berlín pod červenou vlajkou své mateřské Sociálnědemokratické strany Německa. Němečtí socialisté ho vítají s otevřenou náručí, protože jeho role se pro tuto chvíli jeví bezmála jako spasitelská – po odstoupení dosavadního předsedy strany Sigmara Gabriela a nástupu Schulze na jeho místo stoupají preference socialistů prudce nahoru. Pod Gabrielovým vedením zaostávala strana za vedoucí CDU kancléřky Merkelové v průměru o deset procent. Po několika týdnech od Schulzova nástupu jsou preference obou stran vyrovnané, ovšem „momentum“ je na straně socialistů, kteří po letech mohou slavit, že mají nad svým hlavním politickým soupeřem navrch. Václav Klaus má v mnohém pravdu, když říká, že o osudu Evropy se rozhoduje v Německu. I proto tak toužebně pokukuje po krajně pravicové AfD, u níž je ale nakonec jasné, že nijak výrazně do rozložení moci v Německu nezasáhne. Jestliže bude současný vývoj pokračovat, Německo může v polovině září tohoto roku významně zrudnout a vymanit Němce i Evropu ze spirály utahování opasků. Pokud se sociální demokracie bude chtít opřít o volební úspěchy německých Zelených a Die Linke, nemuselo by jí nic stát v cestě.