Zatímco americký prezident Donald Trump plánuje stáhnout podpis své země pod klimatickou dohodou z Paříže, Švédové se vydávají zcela opačným směrem. Tamní kabinet schválil novou strategii, podle které bude Švédsko do roku 2045 zcela bezuhlíkovou zemí. „Vidíme, že výhody jsou obrovské, ať už jde o zdraví, vytváření pracovních míst nebo bezpečnost. Být závislý na fosilních palivech a zemním plynu z Ruska není to, co teď potřebujeme,“ vyjádřila se k plánu švédská ministryně Isabella Lövinová. Rozruch vyvolala také fotografie, na níž skupina žen za zády Lövinové přihlíží podpisu dokumentu. Parodovaly tak nedávnou fotografii z Bílého domu zachycující, jak Trump za účasti samých mužů podepisuje exekutivní příkaz, který zakazuje financování kampaní propagujících plánované rodičovství. Švédský návrh je revoluční a zaslouží si ocenit, tím spíš, že klimatická kampaň čelí v současnosti frontálnímu útoku ztělesněnému novou americkou administrativou. Pokud se nepovede zatlačit na lídry rozvinutých států, aby prosazovali udržitelnou energetiku, čekají planetu jen katastrofické scénáře.
O. Hudec
Pozice německé kancléřky Angely Merkelové se donedávna zdála být neotřesitelná. Zvlášť když Merkelová překvapivě dokázala přesvědčit německou veřejnost, že otevření dveří uprchlíkům a imigrantům bylo správné. Takový způsob politického jednání je v době, kdy se rozhodování na nejvyšší úrovni obvykle zakládá buď na pečlivých analýzách veřejného mínění, nebo na mediálně odstíněném korporátním lobbingu, čím dál vzácnější. To, co Merkelovou mělo podle mnohých zničit, ji nakonec posílilo. Do této situace zasáhl Martin Schulz, donedávna předseda Evropského parlamentu, který se rozhodl z Bruselu táhnout na Berlín pod červenou vlajkou své mateřské Sociálnědemokratické strany Německa. Němečtí socialisté ho vítají s otevřenou náručí, protože jeho role se pro tuto chvíli jeví bezmála jako spasitelská – po odstoupení dosavadního předsedy strany Sigmara Gabriela a nástupu Schulze na jeho místo stoupají preference socialistů prudce nahoru. Pod Gabrielovým vedením zaostávala strana za vedoucí CDU kancléřky Merkelové v průměru o deset procent. Po několika týdnech od Schulzova nástupu jsou preference obou stran vyrovnané, ovšem „momentum“ je na straně socialistů, kteří po letech mohou slavit, že mají nad svým hlavním politickým soupeřem navrch. Václav Klaus má v mnohém pravdu, když říká, že o osudu Evropy se rozhoduje v Německu. I proto tak toužebně pokukuje po krajně pravicové AfD, u níž je ale nakonec jasné, že nijak výrazně do rozložení moci v Německu nezasáhne. Jestliže bude současný vývoj pokračovat, Německo může v polovině září tohoto roku významně zrudnout a vymanit Němce i Evropu ze spirály utahování opasků. Pokud se sociální demokracie bude chtít opřít o volební úspěchy německých Zelených a Die Linke, nemuselo by jí nic stát v cestě.
M. Vrba
„Tout le monde déteste la police“, tedy „Každý nenávidí policii“, zní od začátku února v ulicích na francouzských předměstích, kam vyrazily tisíce lidí demonstrovat proti policejnímu násilí. Rozbuškou protestů bylo zadržení mladého muže jménem Théo při demonstraci ve městě Aulnay-sous-Bois. Jak vyšlo najevo, skupina čtyř policistů mladíka odtáhla z demonstrace a následně ho zbila a sodomizovala teleskopickým obuškem. Politická reprezentace si aféry začala všímat až s mnohadenním zpožděním. Je však třeba mít pochopení: předvolební kampaň vrcholí, takže pravice řeší fiktivní zaměstnání manželky svého kandidáta Françoise Fillona, vycházející hvězda Emmanuel Macron odráží nepříliš povedené hoaxy o své údajné homosexualitě, Marine Le Penová si hoví na výsluní předvolebních výzkumů a šampion levice Jean-Luc Mélenchon si hraje se svým holografickým avatarem, díky němuž může být přítomen na více předvolebních mítincích zároveň. Vláda se nicméně zavázala vše vyšetřit a tentokrát, možná, i viníky potrestat. Koneckonců je nutné zamezit riziku, že před volbami vypuknou na předměstích nepokoje. Snad se i tentokrát podaří ochránit prezidentskou kampaň před tématy poukazujícími na brutalitu, s níž se setkávají neprivilegované vrstvy.
J. Horňáček
Ve sporu o slabikářovou básničku Jiřího Žáčka, v níž se naznačuje, že jsou holky na světě jen proto, aby se staly maminkami, většina diskutérů omezila své úvahy jen na téma genderových rolí. Pravděpodobně to zapříčinil původní výrok dokumentaristy Víta Klusáka. Žáček to ale podle mne schytal částečně neprávem. Každá učebnice má totiž nějakého autora, který texty vybírá, a potřebuje také schvalovací doložku ministerstva školství. K zodpovědnosti bychom navíc měli hnát nejen autory čítanek, ale také dalších didaktických materiálů, s nimiž prťata přicházejí do kontaktu. Prapodivné texty na děti vyskakují i z písanek a dalších učebnic. Důležitou roli hrají i učitelé a ředitelé škol. To oni vybírají, z čeho budou učit, situaci jim však komplikuje omezený rozpočet. V neposlední řadě jsou pak za vzdělání svých dětí odpovědní rodiče. A jestli je text o holkách-maminkách tím jediným, který budí vášně, může to mít jen dva důvody: buď se rodiče se svými ratolestmi moc neučí, a tím pádem je Žáčkova básnička překvapila, anebo se jejich potomstvo učí z kvalitních knížek, v nichž se nějakým nedopatřením ocitl jeden kuriózní text. Ať je to, jak chce, nemělo by nás spíš než to, jak vidí svět Jiří Žáček, zajímat, kdo je vlastně za vzdělávání dětí zodpovědný a jak se k tomu staví?
E. Marková