Česko v roce 2017 přestalo být podle tabulek banky JP Morgan ekonomicky vyspělou zemí. Za poslední tři roky naše země ani jednou nedosáhla mzdové úrovně klubu bohatých. Přímým důvodem, proč Česko sklouzlo do třetího světa, je kurs koruny. Dotyčná banka si vše přepočítává na dolary a po uplynulé tři roky udržuje Česká národní banka kurs koruny uměle nízko. Za rozkvět vývozu, který je pro naši ekonomiku zásadní, už zaplatila přes tisíc tři sta miliard korun. Díky tomu teď máme opěvovanou minimální nezaměstnanost a tygří rozvojová ekonomika plní Babišovi erár po okraj, aniž by hnul prstem. Letos ale, čirou náhodou takové dva tři měsíce před volbami, intervence skončí. Koruna vzápětí zdraží o deset procent a dumping cen české pracovní síly ustane. Kolik nadnárodních společností pak obratem přestěhuje montovny, distribuční sklady a globální call centra do jiné, ještě rozvojovější země, už bude překvapení pro příští vládu.
S. Vandrovec Špaček
Strach ze zániku evropské kultury už dorazil i do výběrů flóry ve veřejných parcích. V posledních týdnech se v severoitalském Milánu hojně diskutuje o zeleném zákoutí sestaveném z palem a banánovníků, které nechala postavit před bělostným dómem americká firma Starbucks. Proti nové zeleni ihned vytáhli do boje xenofobní lídři Ligy severu a estrádní fašisté z řad identitářů. Tři palmy se staly dokonce terčem žhářského útoku. Středový magistrát naopak palmy brání, protože symbolizují onu globálnost a otevřenost velkého mezinárodního byznysu, o který hlavní město italského hospodářství tolik stojí. A levice jako obvykle hledá cestu, jak proplout mezi Skyllou xenofobie a Charybdou politiky stojící v předklonu před nadnárodními korporacemi. V celé diskusi pak jaksi zapadlo, že plantáž palem a banánovníků se v podhůří Alp může objevit jen kvůli globálním změnám klimatu. Skutečné problémy, kterým svět čelí, si nás nakonec najdou, i když je zakryjeme třeba fíkovým listem národní identity.
J. Horňáček
Smog (nejen) v Praze je pravidelným jarním a podzimním tématem. O městské hromadné dopravě, která by byla v době smogové situace zadarmo, se mluví vždy tak dlouho, dokud se smog nepřežene. Navíc mám pocit, že v inkriminovaných dnech je v autobusech a tramvajích více kontrolorů než jindy. Zřejmě mají políčeno na ty, kteří nakonec nechají auto doma a pak si zapomenou koupit jízdenku. Nečinnost pražského magistrátu však už koncem února bila do očí, a proto se před jeho budovou uskutečnila malá demonstrace. V rámci happeningu rozvěšovaly děti nafukovací balónky na auta radních a zastupitelů, kterým je zdraví jejich spoluobyvatel ukradené. Samozřejmě, že se objevil i ochránce soukromého majetku, který dětem a jejich matkám udělal kázání, co takové auto stojí a že pověšený balónek by ho mohl poškodit. To, že zdraví je také „soukromým majetkem“, jejž výfukové plyny poškodí víc než přivázaný balónek auto, samozřejmě rozčilený obhájce ignoroval.
J. G. Růžička
Kultura veřejného vyjadřování dostává v posledních měsících nejednu řádnou lekci. Donaldu Trumpovi jeho agresivní a vulgární rétorika „přehlížených bílých mužů“ pomohla k získání pozice nejmocnějšího muže světa. Není žádná novinka, že jeho velký tuzemský podporovatel Miloš Zeman se mu, co se vyjadřování týče, snaží být zdatným sekundantem. Před několika dny opět mohutně zaryl bagrem do dna české politické kultury slova, když v poslanecké sněmovně při projevu o Národním parku Šumava vzpomněl aktivistky přivázané ke stromům, jež dle něj měli dřevorubci jednoduše „přeříznout“ a pokračovat ve své práci. Reakce naslouchajících zákonodárců se různily, čtyři stateční dokonce demonstrativně opustili sál, většina se však upřímně pobavila. Prezidentův mluvčí posléze oněm poslancům, kteří odešli, vzkázal, že nemají smysl pro humor. Nabízí se epizodu přejít povzdechnutím, že tento styl k hradnímu duu zkrátka patří. Kultura vyjadřování je ovšem důležitým lakmusovým papírkem úrovně společnosti a obdobné záležitosti se mi tak daří házet za hlavu čím dál obtížněji.
K. Hájek
Na videu projíždí rozesmátý dredatý cyklista Budapeští a radostně si plácá s dalšími mladými cyklisty. I takhle vypadala propagace olympijské kandidatury maďarské metropole pro rok 2024. Jenže ani alternativně vypadající mládežník k vysněné olympiádě nepomohl. Město svoji kandidaturu stáhlo. Důvodem byl nečekaný odpor maďarské veřejnosti, která podpořila čtvrtmilionem podpisů petici za vypsání referenda o konání her. Kritici her sdružení v hnutí Momentum měli poměrně snadnou práci. Stačilo ukázat, že megalomanská podívaná s sebou přináší nevyhnutelnou ekonomickou zkázu. Kanadský Montreal splácel dluhy z olympiády z roku 1976 desítky let. Pro Atény znamenala třináct let stará olympijská zkušenost jeden z posledních hřebíčků do jejich dluhové rakve. A apokalyptický stav sportovišť v brazilském Riu pouhého půl roku po hrách je výmluvnou reklamou na plýtvání peněz daňových poplatníků. Jistě, olympiáda není zadarmo, ale kvůli vzkříšení ducha nacionalismu je třeba plácnout se přes kapsu. I proto stála za kandidaturou Orbánova vláda. Letní olympiáda, která měla posloužit jako oslava statu quo pod pláštěm apolitické sportovní zábavy, namísto toho pomohla vzniku politické opozice. Aktivisté z hnutí Momentum, které založila skupina studentů narozených kolem roku 1989, totiž budou od března působit jako politická strana. Zrušení olympijské kandidatury berou jako první krok v politickém boji proti Orbánově vládě. Sport tak tentokrát neposloužil jako ideologická zbraň vládnoucí třídě, ale naopak vyvolal úspěšnou subverzivní reakci zdola.
V. Ondráček