obsese minulostí
#13/2017

editorial

Aktuální téma, v němž se zabýváme tenkou hranicí mezi normalitou a duševní nemocí, by na první pohled mohlo působit jen jako kritika, ­ne-li přímo odsudek psychiatrické praxe. Tak to ale není. Snažíme se reflektovat fakt, že se v posledních letech mění pohled na obtížné psychické stavy i na péči o ty, kteří jimi trpí. Současně jsou zpochybňovány mnohé postupy tradiční psychiatrie, včetně stanovování jasně ohraničených diagnóz. V článku Pavla Říčana se mimo jiné dočteme, že dostat se k ambulantnímu psychiatrovi u nás v současnosti trvá týdny, leckdy i měsíce, a když se to podaří, bude se vám věnovat průměrně patnáct minut měsíčně. Nabídne vám nejspíš krátký podpůrný rozhovor a psychofarmaka. Ta představují zdánlivě nejsnazší způsob léčby. Jak se ale opakovaně dovídáme, například od významného amerického terapeuta Willa Halla či finského klinického psychologa Jaakka Seikkuly, použití chemie by mělo být až nejzazší, anebo jen krátkodobou variantou pomoci. Podobně to ostatně vidí i jeden z těch, kteří si institucionální psychiatrickou léčbou prošli a které jsme oslovili: „Dělají se psychotesty, řeší se kolonky a Rorschachovy obrázky, místo aby se vás zeptali, jak se cítíte, co jste v životě zažili. Lidi jsou nacpaní do budov bolesti a koncentrovaného zoufalství.“ Problémem je v neposlední řadě nedostatek příležitostí s někým si povídat, někomu se svěřit, najít někoho, kdo naslouchá. To dnes ovšem zdaleka nechybí jen jedincům s psychiatrickou diagnózou. I proto by nás mělo zajímat, jak by moderní péče o duši v budoucnu mohla vypadat – a jak je v některých případech už teď uplatňována.