Vždycky jsem si myslela, že pokud mají nějaké skupiny lidí být vůdci revolučních změn, budou to ti, kteří mají zkušenost s útlakem z pozice oběti. Když však sleduji dění v Gaze a to, jak se k němu staví velká část izraelské a židovské společnosti, zažívám zklamání. Kdo jiný než národ, který si při všech příležitostech připomíná, že prošel pěti tisíci lety pronásledování, by měl být vnímavý k útisku jiných skupin! Přes dva tisíce civilistů bylo postřeleno a autority tomu říkají obrana. Jak je možné, že někdo s takovou historií nechává v Gaze živořit téměř dva miliony Palestinců? Poslední zbytky mého idealismu se tříští. Dopadne to stejně s Kurdy, až získají svůj stát? Budou Tibeťané terorizovat jiné menšiny, pokud dosáhnou svých cílů? Protože ten, kdo dlouho trpěl, namísto aby s druhým soucítil, je mu naopak ochoten udělat téměř cokoli, aby uchránil svou zdánlivou svobodu? Jistě, Izrael šíří účinnou propagandu, která jeho chování vůči Palestincům ospravedlňuje. Také je pravda, že jí značná část izraelské společnosti nepodléhá, chodí na demonstrace a snaží se věci zlepšit. Na výsledku to ale moc nemění.
J. Nejedlová
Na hejty z úst politiků jsou neziskovky a aktivisté dávno zvyklí. Na občanskou společnost si ale rád došlápne třeba i autor metropolitního plánu Roman Koucký. V rozhovorech pravidelně šermuje termíny jako „doba temna“, „nemocná společnost“ či „aktivistická anarchie“. Častuje jimi ty, kteří nesdílejí jeho neoliberální vizi, ve které je žádoucí do podoby města co nejméně zasahovat a de facto ho nechat volnému trhu. Školky nebo zeleň přece nepotřebují ochranu před developerskými plány, svobodná a chytrá společnost si je zajistí i bez obtěžující regulace. Do práce by architektům neměli mluvit nejen ti, kteří chrání městskou zeleň nebo se brání husté výstavbě za každou cenu, ale ani obyvatelé sídlišť, kteří podle Kouckého stárnou, chudnou a hloupnou. Městský architekt tvrdí, že starost o věci veřejné nás vrátí do dob bolševismu. Jeho vize nás ovšem mohou lehce vrátit do dob divokého kapitalismu devadesátých let, případně ještě hlouběji do minulosti, například do středověku. I tehdy frčela hustě zastavěná města a na chudý, hloupý lid se taky moc nehledělo.
A. Medková
V jímavé písni Jaroslava Uhlíře a Zdeňka Svěráka se Jiří Schelinger tklivě táže, kde že je dům holubí… Zato po budově na Václavském náměstí 47, jejíž plánovaná demolice ještě v loňském roce budila vášně, neštěkne ani pes. Historický dům vybudovaný v roce 1880 už nikdo nevrátí. Developer se nažral a náměstí zůstalo prázdné. Nedávno jsem těmito místy zase procházel a právě neexistence domu na rohu Václavského náměstí a Opletalovy ulice mi připomněla jepičí životnost lidské paměti. Namísto aby se Pražané a snad i turisté s opovržením odvraceli od průrvy, která zde vznikla, zvědavě zírají kukátky vyřezanými v bakelitu, nechávají se fotit u nevzhledných siluet zakrývajících stavbu a s nadšením pozorují smutné rumiště. Paměť je krátká a ke štěstí stačí vskutku málo.
T. Čada
Nedávno jsem zavítala na přednášku o koncepci nové řady čítanek pro základní školu – pět autorů a autorek podpořených silným nakladatelským domem hovořilo o tom, jak několik let připravovali jednu knihu. V pozadí dobře napsané čítanky je totiž promyšlená literárněhistorická a literárněteoretická koncepce, množství čtenářských zážitků, pedagogická zkušenost, lingvistická erudice, která se v případě přípravy výukové pomůcky kombinuje se schopnostmi typografickými či s vyšší mírou počítačové gramotnosti, a schopnosti budovat takzvané mezipředmětové vztahy. I proto je důležité investovat do rozvoje zdánlivě tak banálních věcí, jako jsou učebnice, a zamyslet se třeba nad tím, jestli bychom je neměli začít považovat za standardní vědecký výstup. Protože jinak budou mnohé didaktické pomůcky i nadále vznikat podobně jako masné výrobky bez masa: ze špatného materiálu, strojově, s ohledem na zisk. Navzdory výše zmiňovaným čítankám reprezentujícím luxusní špekáčky je totiž na trhu stále množství výrobků, které si dobrovolně vlastně vůbec nechceme kupovat.
E. Marková
Štětínská univerzita v květnu opět pořádala interdisciplinární konferenci o Karlu Marxovi a jeho následovnících. V ústraní přímořského letoviska však účastníky na domněle autonomní akademické půdě překvapila policie. Na pokyn prokuratury přijela zjišťovat, jestli tu náhodou nedochází k protinárodní činnosti a propagaci totalitárního zřízení ve smyslu zákona o Institutu národní paměti. Příslušníci hledali půl hodiny a nic nenašli. Škoda! Možná ale jenom neměli dostatečnou průpravu: co si měli počít s „estetizací politiky“, „subverzivním potenciálem“ nebo dokonce „odcizením“, když nikdo nic neukradl? Obávám se, že tudy cesta nevede. Není přece možné plýtvat penězi a časem na vzdělávání zásahových jednotek v nuancích nepřátelské ideologie. A přitom je to tak prosté: vždyť Marx je přímo odpovědný za veškeré zločiny komunismu, tím pádem i za Katyň, a tedy i za mučednickou smrt prezidenta Lecha Kaczyńského u Smolenska – nebýt Marxe, nemusela polská delegace nikam létat. Protipolské smýšlení je navíc snadno doložitelné i v jeho díle: „Dosaďte na místo ruského despoty polské šlechtice, a udělíte despotismu domovské právo,“ řečnil Marx už v roce 1848 v Bruselu – ano, v Bruselu, jako by tušil, kdo mu bude jednou odhalovat sochy! Být na místě pana Jarosława, všechny ty Marxe a Engelse bych zakázal.
M. Špína