To slovo na h

Život po životě literárního hororu

Nachází se literární horor v posmrtném stavu? Proč se mezi nakladateli, literárními kritiky i v akademické obci stalo toto „slovo na h“ něčím, co není radno použít? A měli bychom se o osud hororu obávat, když stále vychází tolik románů, které hrůzu vyvolají mnohem spolehlivěji?

Bela Lugosi v Drákulovi, 1931. Foto Roman Freulich

Myšlenka, že publikování hororových románů prochází cyklem rozkvětu a úpadku, je mezi lidmi, kteří se na poli tohoto žánru pohybují, poměrně rozšířená – souhlasí s ní spisovatelé, čtenáři, nakladatelé i kritici. Vzhledem k historickému vzestupu a vymizení gotických či šestákových románů nebo obecně braku i vzhledem k rozkvětu hororu mezi lety 1970 a 1995 není těžké pochopit, proč tento pohled přetrvává. Čtenáři a fanoušci žánru říkávají, že výše jmenované žánrové formy jsou jen různé podoby stejné věci. Ačkoli je to pravda v tom smyslu, že určitý výběr témat a jazykových prostředků se po desetiletí nemění, stále častěji narážím na otázku, zda horor přežije jako označení té literatury, kterou si pod tímto pojmem většina z nás dnes představí – ať už jde o Drákulu (1897, česky 1919), Psycho (1959, česky 1995) nebo The Drowning Girl (Topící se dívka, 2012).

Kdyby nebylo internetu a jeho schopnosti udržovat žánrové komunity a uchovávat obsah, pojem „horor“ by dnes k popisu žánru patrně už nikdo nepoužíval. Současný stav vyvolává dojem, že se nacházíme mezi dvěma vlnami literární produkce, již by šlo oprávněně označovat za „horor“, která se však podobá gotickým románům a braku ve stejné míře, jako se od nich liší. Jedna z těchto vln je v podstatě dlouhým dozníváním posledního boomu, zatímco ta druhá představuje novou formaci, jež vznikla z inspirace beletrií, z pozornosti zaměřené na sociokulturní oblasti a ze zájmu o historii žánru.

 

Hlava plná duchů

Jedním z nejúspěšnějších hororových románů posledních let je A Head Full of Ghosts (Hlava plná duchů, 2015) Paula Tremblayho. Této ukázce literárního umu nechybí zvládnutý styl ani pečlivě dávkované napětí. Sledujeme případ rodiny, která se uprostřed zájmu médií snaží o záchranu dcery, u níž vzniklo podezření, že je posedlá. Román nepochybně spadá do žánru hororu – inspiruje se Exorcistou (1971, česky 1992) a reflexivní úzkostí Vřískotu (1996), objevuje se v něm vypravěčská sebejistota vycházející z reality TV a sociálních médií a kniha pohodlně dostojí literárním nárokům táhnoucím se dějinami žánrového narativu. Látka knihy je utkána z rozhovorů mezi protagonistkou a jejím literárním dokumentaristou probíhajících ex post a blogových příspěvků analyzujících neúspěšný dokument natočený během událostí, o nichž kniha vypráví. Román lehce přeskakuje mezi expozicí, vzpomínkami a introspekcí. Právě tato vrstevnatost byla hlavním důvodem úspěchu knihy. V jedné z recenzí bylo dílo pochváleno, že „chytrým způsobem odkrývá, jak masmédia, internet a popkultura poupravují naši běžnou zkušenost s primárním lidským pudem, strachem“.

Podle čeho dalšího lze soudit, že je Hlava plná duchů hororový román? Především byla nominována na Cenu Brama Stokera, udělovanou Asociací spisovatelů hororu za vynikající úspěch v novelistice. Dále uživatelé čtenářské sociální sítě Goodreads označovali román nejčastěji jako „horor“. A konečně sám Stephen King o něm prohlásil: „Mne vyděsil k smrti – a mě není zrovna snadné vyděsit.“ Ceny, čtenáři a vlivné osobnosti se shodují, že tento román patří do oblasti hororu.

Kniha vyšla u Williama Morrowa, nakladatelství skupiny HarperCollins. Přestože však byl její výrazný ohlas příčinou radosti mezi autory hororu, kteří usilují o úspěch u širokého publika, nakladatelství se při popisu románu slovu na „h“ vyhnulo, ačkoli běžně publikuje díla, které za horory označuje. Co to však znamená, když román uspěje v rámci žánru, do něhož ho jeho nakladatel nechce zařadit?

Žánry se dostávají do módy a zase z ní vycházejí a přitom se mění jejich povaha. Čtvrtstoletí po hororovém boomu by se dalo očekávat znovuzrození žánru v nové podobě. Částečně k tomu došlo v podobě zombie fikce, temné young adult literatury a jiných děsuplných románů, které se z různých důvodů schovávají za odlišnými nálepkami. Jenže zároveň k tomu vlastně nedošlo, protože značný počet lidí „horory“ stále píše, čte a mluví o „hororu“. Na tomto místě opustím případovou studii Paula Tremblayho, ale je asi namístě dodat, že se nachází v dobré společnosti dalších současných autorů, kteří rovněž existují i neexistují podobně jako Schrödingerova kočka – autory hororu totiž jsou i nejsou zároveň.

 

Období hojnosti

Co je na hororu z období začínajícího kolem roku 1970 a končícího v polovině devadesátých let tak výrazného? Se začátkem hororového boomu byly spojovány různé knihy: Rosemary má děťátko (1967, česky 1976), už zmíněný Exorcista nebo Carrie (1974, česky 1992). Všechny mohou být oprávněně označeny za milníky žánru. Kromě toho se ve vymezené době pochopitelně na trhu objevovaly různé kratší hororové příběhy, ať už v časopisech pro muže nebo fantasy či sci­-fi antologiích, které sem tam otiskly i horor.

Těžší je zodpovědět otázku, kdy přesně se objevila postava „autora“ nebo „spisovatele“ hororu. Ačkoli hororové příběhy psalo mnoho autorů dávno před rokem 1970, pojem autora, který by byl vydělen z množiny ostatních adjektivem hororový, nebyl běžný. Nechci tvrdit, že nikdo sám sebe ne­­označil před nějakým konkrétním datem za spisovatele hororu, protože by to vyžadovalo vyčerpávající rešerše, aby se dokázala celkem marginální skutečnost. Je však pozoruhodné, že MLA International Bibliography, WorldCat ani Google Books neobsahují prakticky žádné zmínky o „spisovateli hororu“ nebo „autorovi hororu“ před rokem 1960 a téměř žádné před rokem 1970. Žádný z těchto zdrojů není neproblematický, ale vzhledem k tomu, jak dlouho existuje hororová literatura, mi připadá zajímavé, že autoři hororu donedávna chyběli. Teprve od pozdních sedmdesátých let tato myšlenka přitahuje pozornost, což se časově shoduje s nástupem postmoderny v USA, následným rozšířením hororového kánonu a úspěchem hororové fantastiky na masovém trhu.

Ke konci boomu se vyjádřilo mnoho spisovatelů, redaktorů a editorů antologií, ať šlo o ukončení nakladatelství Zebra Books nebo o problematiku upírské fantastiky, a sám nemám potřebu v tom pokračovat. Vědecké bádání v této oblasti je však dosud omezené. Nejlepší studií o rozkvětu hororu jako specifickém fenoménu, která byla zatím publikována, je příspěvek Steffena Hantkeho z roku 2008 zaměřený na nakladatelství Dell’s Abyss a pojednávající o úpadku literárního hororu v devadesátých letech. Díky tomu, že si pro svou práci zvolil nakladatelství, které se z dobové produkce vymykalo, protože publikovalo množství autorek, jež se vyhýbaly démonické tematice, Hantke anticipoval obavy a spory, které se v posledních letech projevily s větší rezonancí než kdykoli předtím.

 

Smrt marketingového produktu?

V eseji založeném na projevu, který přednesl roku 1998 na banketu Cen Brama Stokera, hovořil spisovatel Douglas E. Winter o dlouhé éře mezi vzestupem a pádem literárního hororu a o tom, že knihy autorů jako William Peter Blatty nebo Jack Williamson pod tímto označením nevycházely. Jejich díla označoval za „progresivní formu beletrie, která se snaží odpovídat na obavy a úzkosti své doby“ a prohlašoval, že „nejsme svědky ‚smrti hororu‘, ale smrti krátkodobého marketingového konstruktu, který, i když nesl název ‚horor‘, představoval jen odbočku v historii literatury“.

Můžeme však opravdu označit za „krátkodobou“ intenzivní literární produktivitu, která trvala přinejmenším čtvrt století? Neřekl bych. Celá věc se stane ještě problematičtější, pokud budeme souhlasit s tím, že existují jasné rozdíly mezi gotickými příběhy, viktoriánskými duchařskými povídkami, brakem, fikcí Richarda Mathesona a Shirley Jacksonové a podobně. Říct, že je to „všechno horor“, mi dává aspoň trochu smysl coby čtenáři – šlo by o hrubé označení toho, co v knihách hledám. Do určité míry toto pojetí podporují publikace, jako je Readers’ Advisory Guide to Horror (Čtenářův průvodce hororem, 2012) od Becky Siegelové Spratfordové, abych jmenoval jeden z nástrojů pomáhajících knihovníkům porozumět žánru a doporučovat čtenářům hledajícím „něco ke čtení“ právě to, co chtějí. Totéž platí o přehledech, jako je Horror Fiction (Hororová fantastika, 2005) Giny Wiskerové, která namísto analýzy předkládá vyčerpávající faktické informace o vývoji strašidelné literatury v jejích různých sta­­diích. Užitečné kategorie sloužící obecnějšímu porozumění ovšem nutně nemusí být nejlepším návodem na periodizaci žánru.

 

Lidé hororu

Významným obratem v době hororového boomu bylo vytvoření profesionální organizace věnované psaní hororů. Asociace spisovatelů hororu se poprvé sešla v roce 1985. Příběh jejího založení je zdokumentován na mnoha místech, ale načasování jejího vzniku si zaslouží pozornost. Jen několik let poté, co část literárního trhu zaměřená na horory skočila na lep dalším populárním žánrům, jako jsou fantasy, sci­-fi, romantické či mysteriózní romány, trh začal upadat. Nestalo se tak ze dne na den a nedošlo k úplnému úpadku, ale čerstvě založená skupina profesionálů v oblasti hororu tím byla do určité míry zbavena své nově nabyté profese. Jména jako Ellen Datlowová, Stephen King, Anne Riceová nebo Peter Straub se sice etablovala, ale bezpočtu dalších autorů změnilo žánr, přešli k jinému typu psaní a pole hororu opustili.

Další vývoj se dal v mnoha ohledech očekávat. Spisovatelé, kteří chtěli psát fikci, jejímž smyslem je vyvolat strach, našli dvě skrytá zákoutí, kde se tomu mohli nadále věnovat. Někteří oslovili malá nakladatelství a vydali se na knižní trhy nabízející výrazně menší honoráře. Jiní našli nadšené publikum v jiných žánrech – především v temnějších odnožích thrilleru nebo fantasy. Zvláště v posledním desetiletí sledujeme vznik nových trhů s temnou fantastikou. Ceny Brama Stokera ani srazy World Horror ovšem masový trh nezničil. Ellen Datlowová a Terri Windlingová, které v roce 1988 zahájily svou sérii antologií The Year’s Best Fantasy and Horror (Nejlepší fantasy a horor roku), ve své činnosti neustaly, ani když žánr upadal. Datlowová aktuálně sestavuje The Best Horror of the Year (Nejlepší horor roku), shrnující antologii, jejíž vydávání zahájila v roce 2009 po posledním svazku Year’s Best Fantasy and Horror.

Mnoho lidí, kteří byli součástí boomu, spisovatelé, nakladatelé i čtenáři, zůstalo s hororem v kontaktu i v horších časech. Řada členů hororové komunity se i nadále připojovala na Usenet, navštěvovala tematická fóra a využívala různá sociální média k diskusím o dané problematice. I když bylo slovo „horor“ z velké části vymazáno z trhu, „lidé hororu“ drželi pospolu. A přestože pole literárního hororu někdy působilo jako jen velmi řídce oseté, nikdy nepřestalo existovat ani ono samo, ani komunita s ním spojená.

 

Dvě vlny

Tvrdím, že existují dvě oddělené vlny hororu, které trvají do dneška. K té novější patří autoři jako Laird Barron, Stephen Graham Jones, Caitlín R. Kiernanová, John Langan, Livia Llewellynová, Nick Mamatas, Helen Mars­hallová, Simon Strantzas nebo Paul Tremblay. Tito autoři jsou obecně silně ovlivněni kulturou klasického literárního nebo akademického stylu, jsou sociálně­-politicky uvědomělí, což se přenáší do jejich tvorby, a příležitostně píší metafikční nebo jinak vysoce reflexivní příběhy, které se zabývají historií žánru.

Druhou vlnu, dlouhé doznívání rozmachu, lze pozorovat ledaskde. Nakladatelé jako Centipede, Subterranean a Valancourt opět vydávají díla z doby rozkvětu žánru, někdy v revidovaných či rozšířených verzích. Vznikají také pokračování či alternativní verze dekády starých románů, které mají dostatečný čtenářský potenciál k tomu, aby si nakladatelé mohli dovolit investovat do mnohdy opulentních vydání. Mimoto je díky internetu dnes oproti minulým desetiletím mnohem snazší ponořit se do memorabilií, zpráv fanoušků, fotografií a různých ohlédnutí za dobou rozmachu. Tato starost o zachování estetiky někdejšího boomu nepochybně přispěla k úspěchu mnoha nedávných románů – vydaných velkými či malými nakladateli nebo autory samotnými.

Není to ale jen projev zbytnělé nostalgie? Nejsem si jistý. Každopádně se dnes uděluje v oblasti hororu více cen a zdá se dokonce, že se do žánrových setkání, ať už se jedná o World Horror, Readercon, NecronomiCon či Necon, zapojují značně rozdílné skupiny autorů a subžánrů. Oblíbený Nightmare Magazine přináší pravidelný sloupek nazvaný The H­-Word (Slovo na h), jehož obsahem bývá polemický komentář psaný autory napříč hororovým spektrem. Zapojení spisovatelů do sloupku, jehož název kdysi býval vtipem, snad svědčí o schopnosti žánru vyrovnávat se se změnami kontextu lépe než v minulosti.

 

Temné drama

Nedá moc práce najít fikci, která se hrdě hlásí k hororovým klasikám z dob rozkvětu. Také je snadné nalézt antologie, časopisy nebo romány, které se slovu na h vyhýbají, a přitom se na horor zaměřují. Obliba transmediálních fenoménů typu The ­Walking Dead (Živí mrtví, knižně od roku 2003, seriál od roku 2010) spadá do jisté míry právě do této oblasti – člověk stráví hodiny pročítáním recenzí a kritik, které vyprávění popisují jako „temné drama“ a podobně, než narazí na pojem, který se obejde bez adjektiv a ústupků – „horor“. Zda to odráží zášť vůči hororu, je těžké rozhodnout, minimálně to ale potvrzuje, že spousta lidí vnímá několik desítek let po období rozkvětu žánru jako užitečnější jiný termín.

Pokud se však dnes skutečně překrývají dvě vlny hororové literatury, dojde jednou k tomu, že opadnou? Můžeme mluvit o cyklické povaze žánrového pole ve světě, kde malá a internetová nakladatelství, Kindle a další prostředky budou udržovat horor při životě tak dlouho, dokud jsou tu zákazníci, kteří ho budou kupovat? Možná že se nenacházíme, jak mnozí tvrdí, v nějakém zlatém věku nebo dočasném rozkvětu, ale spíše jsme vstoupili do setrvalého stavu, v němž nikdy nic není tak úplně mrtvé.

Kdybych měl vypíchnout nějaký náznak toho, že horor není v nejlepší kondici, mohl bych poukázat na změny v akademickém přístupu. Nedávná výzva k účasti na konferenci věnované „monster studies“ vůbec nepoužila slovo horor. Sekce hororové literatury Mezinárodní společnosti pro fantastiku v umění je menší než dříve – částečně proto, že někteří členové společnosti se rozhodli promluvit o předmětu bádání, který by mnozí neváhali zařadit do hororu, v jiných žánrových kontextech. Existence vědeckého výzkumu samozřejmě není předpokladem existence literatury, jíž se zabývá, je však součástí literárního ekosystému a má vliv na osud fikce poté, co opustí knihkupectví.

 

Horory se píší?

Před časem jsem se zúčastnil World Horror Convention, jež je jedním z hlavních setkání profesionálů v dané oblasti. Panelové diskuse byly zapálené, hovořilo se o trvajícím zájmu o žánr a probíraly se vážné otázky typu, co horor je či není a jaký by měl nebo neměl být. Budoucnost žánru vypadala nadějně.

Na druhou stranu během svého funkčního období ve správní radě společnosti James River Writers, což je prosperující literární organizace se sídlem ve střední Virginii, jsem nikdy nezaslechl, že by na akcích otevřených i spisovatelům young adult literatury nebo erotických a romantických románů a dalších žánrů, které nejsou vždy vítány ve „vážených“ literárních kruzích, někdo zmínil horor. Když jsem před členy organizace nebo návštěvníky při těch příležitostech probíral, co píšu, a vyslovil slovo na h, plynulý rozhovor uvízl na mělčině. Jedna žena prohlásila, že její dcera má ráda Svítání a upírské knihy. Řekl jsem, že chápu, protože sám píšu horory. Dlouho váhala, a nakonec odvětila, že ji nenapadlo, že lidé horory také píší, protože člověk si obvykle vzpomene na filmy. Zdá se, že pro některé lidi sice ještě existuje předmět, jímž se horor zabývá, ale nikoli už živý žánr s tímto předmětem spojený – zasvěcený duchům, zombiím, upírům, vlkodlakům, sério­vým vrahům, strašidelným domům, okultním jevům a tak dále.

Netvrdím, že bychom se měli pokusit přejmenovat žánr nebo jemu věnovaná studia. Domnívám se však, že bychom si měli být vědomi míry, do jaké boom hororu utvářel způsob, jímž horory píšeme a uvažujeme o nich. Ačkoli nechci říct, že M. R. James, H. P. Lovecraft nebo Shirley Jacksonová nepsali horory, začínám věřit tomu, že je anachronické mluvit o nich jako o „spisovatelích hororu“. Tendence k tomu je vedlejším produktem naší situovanosti v dějinách literatury, která vypráví o strachu.

Autor je knihovník ve Virginia Commonwealth University.

 

Z anglického originálu The Life And Afterlife of Horror Fiction, předneseného na konferenci ICFA 37 v březnu 2016 a publikovaného na autorových webových stránkách, přeložila Marta Martinová. Redakčně upraveno.