Vyprávění o miruně

(…)

Když jsme toho léta přijeli do Valea Rea, „Zlého údolí“, dědeček vůči nám projevil poprvé a naposled jistou slabost. Řekl mi, že jsem jeho vnuk s císařským jménem Traian, vzal mě do náruče a přitiskl mě ke své drsné tváři. Zatímco mě objímal, babička se zeptala maminky, jak dlouho u nich zůstaneme. Ani já, ani moje sestra Miruna jsme se nedali do pláče, totiž nezačali jsme plakat hned v tom okamžiku, ale mnohem později, k večeru nebo snad až kolem půlnoci, jako dvě opuštěné přecitlivělé děti, které měly ve zvyku současně se smát i plakat, a to z důvodů, jež dospělí nechápali. Oba jsme už jako malí byli dost zvláštní. Miruna se usmívala, i když byla smutná. Později se od babičky naučila spravovat všechno pomocí jehly a niti, podobně jako bratranec Matei cítil potřebu zatloukat hřebíky do každého kusu dřeva. V té době už Matei chodil do školy, zatímco my ještě ne. Toho léta se stalo, že bratranec Matei dostal pořádný nářez kvůli tomu, že zkoušel, jestli pilkou rozřízne dřevěné vědro u studny, a vylitá voda promáčela jeho tatínkovi kalhoty.

Večer dědeček vysedával na zápraží dřevěného domu, který si postavil koncem šedesátých let, poté, co přenechal velký dům dětem, aby se jim nepletl do života, i když s babičkou nadále sdíleli dvůr s rodinou bratránka Mateie. Ale dědeček byl jiný než všichni ostatní. Toho večera, kdy rodiče odjeli a já s Mirunou jsme poprvé zůstali na starost babičce, jsem ho zaslechl, jak říká Miruně, že teď je dobře vidět, jak čas plyne a nikdy úplně ne­­ustrne. Byli jsme v zahradě, kde na kraji řady švestek vyrašily ze země ve dvou brázdách sotva patrné klíčky obilí. Miruna nechápala, co tím chtěl říct, a já jsem tomu také vůbec nerozuměl. Proto se ho zeptala, kde je vidět, jak čas plyne, a on jí začal vyprávět o kouzlu ukrytém v každém zrnku obilí, na němž je v tajnosti vyryta tvář našeho Pána Ježíše Krista, a díky tomu zrnka obilí zasetá do země naplní v nových zrnech zázrak vzkříšení. Proto obilí vzejde, protože na každém zrnu nese znamení té tváře.

– A kde je teď? ptala se Miruna a snažila se najít mezi dvěma brázdami zrno s vyrytou tváří.

Dědeček na nás hleděl se zadržovaným smíchem. Možná nás zkoušel. Třeba chtěl zjistit, jestli věříme pohádkám a jestli aspoň něco z nich chápeme. Jenže my s Mirunou jsme už nevěřili na Ježíška a nevěřili jsme ani jiným pohádkám. Chvíli nato však dědeček zvážněl. Od toho dne, kdy nám začal tohle všechno vyprávět, možná znovu prožíval celý svůj život a proplétal přitom skutečnost s představami, pohádky pro děti s historkami pro dospělé, nevyslovitelné s mlčením, minulost s tím, co nikdy nebylo. Řekl nám spoustu věcí, kterým jsem tenkrát nerozuměl a jež teprve mnohem později, když jsem se na ně rozpomínal, začaly dávat smysl. Oživoval před námi výjevy, které se mohly zdát nevhodné pro náš věk, a vkládal do nich tolik vášně, že to vypadalo, jako by kvůli nám znovu prožíval všechno od začátku. Miruna vnímala dědečkovo vyprávění jinak než já, protože byla mladší, ale také proto, že zdědila jeho způsob vidění. Díky tomu si osvojila celý ten zvláštní svět, stala se dědičkou království, z něhož dodnes nic nezapomněla. V hlavě se jí ukládaly příběhy a náš dědeček Niculae Berca musel během prázdnin v následujících dvou letech trochu pozměňovat své historky, případně něco ubírat či přidávat s ohledem na její věk. Příběhy se rozrůstaly jeden z druhého, byly čím dál početnější a čím dál složitější a Miruna se do nich nořila jako do neviditelného moře. V té době jí určitá kouzla dovolovala vidět na vlastní oči ta nejroztodivnější stvoření. Miruna začala vnímat své okolí pohádkovou optikou a několik let žila ve fantastickém světě; díky tomu vypadala jako geniální dítě, které ještě než jde do školy, zná něco z dějepisu a zeměpisu, jen neví přesně, jestli král Carol a Chrabrý Paleček žili současně, anebo v různých dobách. Ve světě pohádek všechno splývá dohromady a nejvíc ze všeho splývá čas, a tak Miruna měla před očima obraz bitev Štěpána Velikého, jako by se odehrávaly právě teď, a vedle nich hrdinské kousky statečného Greuceana a zpěv stříbrného ptáka, to všechno v pohádkových kulisách a doprovázené moudrými příklady Antona Panna z knížky, kterou měl dědeček na posteli pod vlněnou přikrývkou. Jindy nám děda četl z Alexandreidy o tom, jak Alexandr Veliký svedl ohromný boj s ptáky a motýly v Indické zemi, která leží mnohem dál než hluboký les s fantastickými zvířaty chránící palác nestárnoucího mládí a věčného života. Jestlipak jsme si tehdy mysleli, že všechny ty příběhy se opravdu staly? Jistě, nějakou dobu jsme jim věřili. Pro Mirunu to byl skutečný svět. Ty báchorky v sobě skrývaly cosi zneklidňujícího, co se mělo odhalit až mnohem později. Dodnes nevím, zda si dědeček uvědomoval, jaké důsledky pro nás bude mít jeho vyprávění, ale jednou nám řekl, jako kdyby se obracel na někoho dospělého, cosi, čemu rozumím teprve teď: všechny příběhy a historky pěkně smíchané dohromady prý drží na svých zádech celou Zemi a pomáhají nám pochopit všechno od vnitřku až na povrch. A kdyby nebylo těch příběhů, které nám mají připomínat, jak byl svět stvořen se svým pořádkem, tak potom sám Ďábel, ten černý čert namalovaný napravo od kostelních dveří, jehož se Miruna vždycky lekla, by schválně pokazil rovnováhu celého světa a postavil by ji na jiné víře, podle svých představ. Když nás děda vedl do kostela, Miruna se za ním schovávala právě proto, aby neviděla čerta vyobrazeného u vchodu.

– A on opravdu existuje, dědečku?

Děda jen pokrčil rameny a neodpověděl, což pochopitelně Mirunu neuklidnilo. Náhodou jsem ho jednou zaslechl, jak říkal mamince, aby nechala děti aspoň na nějakou dobu u prarodičů, jak se sluší a patří. Myslel si, že tak by to bylo správné, ale naši rodiče mu odpovídali, že by se měl raději starat o vlastní zdraví. Jakže: starat se o vlastní zdraví? Vůbec neměl v úmyslu šetřit se tak, že by si s námi nepovídal. Babička byla přesvědčená, že dokonale zná svého muže a že ho nic na světě nemůže změnit. Znala jeho nevrlou povahu a to, že je věčně nespokojený s lidmi i s tím, co vidí kolem sebe. Když pomyslela na jejich osm dětí a jedenáct vnoučat, řekla mu:

– To je poprvé, co se staráš o nějaké děcko, od té doby, cos učil Marii zpívat koledy.

Marie byla naše maminka, ale ona nezdědila dědečkovy modré oči ani jeho umění vyprávět příběhy nebo jim naslouchat. Zdá se, že tenhle jedinečný vztah navázal pouze s Mirunou, protože i já jsem byl jiný než oni a moje dnešní vzpomínky se ani zdaleka nevyrovnají tomu, co by on nebo ona mohli vyprávět, kdyby chtěli. Když totiž dědeček vyprávěl, všechno do sebe perfektně zapadalo; on se tyčil nad celou tou historií a při tom pohledu shůry dal dohromady jednotlivé příhody a podrobnosti tak, že člověk napětím ani nedýchal, něco jako když se sokol pozvolna snáší z nebeských výšin.

Každé odpoledne to vypadalo, že děda na lavičce před domem vyhlíží západ slunce. Soumrak v horských údolích přichází velmi brzy. Všichni tři jsme vždycky vyšli ven, že budeme čekat na noviny. Děda seděl na lavičce oblečený v bílé košili a s černým kloboukem, v němž se podobal cikánskému králi, který zabloudil ze svého imaginárního království. Když bylo chladněji, měl na sobě vestu se čtyřmi velkými knoflíky, jimž Miruna říkala čtyři dědečkovy měsíce, a na nich visel řetízek kapesních hodinek značky Roskopf Patent 1918, s nimiž bych si v té době velice rád hrál, ale to jsem nesměl. Později se tyhle hodinky dostaly do mých rukou, protože po složitém dělení majetku naší rodiny jsem je zdědil právě já. Soumrak nastal ve chvíli, kdy rudá kosa odsekávala mraky s divoce zbarvenými jazyky, a dědeček se odmlčel, vyprávění se přerušilo. Listonoš byl postarší muž, ale ne tak starý jako děda. Vždycky když přišel, dědeček se zvedl z lavice, pozdravil se s ním a chvíli se spolu bavili jako staří známí o lidech, které jsme neznali a nikdy jsme o nich neslyšeli.

– Byli jsme spolu ve válce, řekl nám jednou děda, když ten člověk přišel.

Tušil jsem, že oba drží pospolu v zápolení s časem, v němž se staří lidé vždycky cítí osamoceni. Niculae Berca převzal do levé ruky složený stranický deník Jiskra, s prsty potřísněnými tiskařskou černí vykročil směrem k lavičce a usadil se poté, co si noviny rozložil. Na první stránce si prohlédl obvyklou fotografii Nicolae Ceaușeska na schůzi ústředního výboru, na nějaké manifestaci, na plenárním zasedání nebo při předávání pověřovacích listin nějakého nového velvyslance z Afriky. Četl přitom nahlas popisky pod fotografiemi a občas vyndal hodinky, aby se podíval, kolik je hodin. Miruna si to vykládala tak, že dědovi je z těch novin jasné, že všechno, co se v nich píše, se odehrávalo někdy jindy. Doručené noviny pokaždé porouchaly onu hračku zvanou dědeček, protože ten dokonale fungoval jen ve svém zvláštním čase, odděleném od vnějšího světa. Teprve teď si uvědomuji, že když Niculae Berca hleděl na první stránku novin, mnohem nudnějších, než byly žurnály za starých časů, vzpomínal přitom na vykonané dílo, na padlé ve válce, na udřené venkovany, na milostné historky staré jak sám svět, na nesplněné touhy: nic takového by ovšem nevyprávěl dětem, protože měl pocit, že součet toho všeho přispěl nějakým záhadným způsobem k tomu, jak svět nyní vypadal. Nemohl s námi přece mluvit o všem, byli jsme ještě malí. Nevím však, odkud se brala jeho snaha dovědět se, jak se vyvíjí a jak definitivně skončí nějaká současná událost, například válka ve Vietnamu, vyšetřování palestinských teroristů v Mnichově, vypuštění poslední družice nebo státní převrat v nějaké středoamerické zemi. Listoval novinami od první do poslední stránky, aby se dověděl o dění v naší době, která jako by se vymkla z kloubů. Ale pak už se odkudsi začaly vynořovat jiné příběhy a čas se rychle vrátil zpět do stavu, kdy jsme si vyměnili místa a on, vypravěč, měl v pohádkovém světě náš dětský věk, v němž jsme se sotva učili písmena. Kdysi před první světovou válkou jeho otec Constantin Berca zjistil, že se mu zhoršuje zrak. A tehdy si jako první ve Valea Rea předplatil noviny, které chodily do podhůří Fagaraše s dvoudenním zpožděním, protože v té době to tak dlouho trvalo, než dorazila pošta z Bukurešti.

– Ty noviny budeš číst hlavně ty, řekl mu otec Constantin Berca a promnul si unavené oči.

Niculae v té době ještě neuměl pořádně číst, z písmenek horko těžko skládal slova a ta pak vyslovoval s přehnanou intonací, jako by šlo o nějaké fantastické příběhy. Stejně nerozuměl ničemu z toho, co četl. Neuměl si představit krále ani Královský palác v Bukurešti. Přesto právě díky deníku Universul, spíše než díky slabikáři, se v tom roce naučil plynně číst se zřetelnou výslovností a bez křečovitého napětí v tváři. I tenkrát přijížděla pošta do Valea Rea za soumraku. Až do našeho údolí dospěl velký div moderní doby: spojení s celým světem prostřednictvím napsaného a vytištěného slova. Chlapec Niculae měl útlé bílé ruce, které se vždycky umazaly tiskařskou černí, stejně jako se to děje dědečkovi dnes. Ale něco bylo velmi odlišné: zprávy tehdy vypadaly úplně jinak. Všichni se sešli ve velkém pokoji, kde sestra Mara šila při světle téže lampy, u níž on četl noviny. Byli tam i jejich starší bratři Gheorghe a Ioan, kteří potom s plukem ze župy Muscel narukovali do války v Bulharsku a nikdy se odtamtud nevrátili. Byl tam i jejich otec Constantin Berca, kterému bylo tehdy sotva padesát let. To bylo dávno před velkou válkou, ještě nepropukla ani válka s Bulhary; svět byl tenkrát mnohem pokojnější a noviny nepřekypovaly samými hrůzami, jak to bylo běžné později ve třicátých letech, kdy se zločiny odehrávaly jak na běžícím pásu a pro novináře bylo snad největším potěšením, když mohli referovat o dalších neštěstích. Jednoho večera například Niculae, usazený na truhle s hřebeny na česání vlny a šicími jehlami, četl pod titulkem „Výbuch v obci Pu­­cioasa“ zprávu, která tehdy, na začátku století, mohla čtenáře vyděsit: „Ve mlýně p. Longina Dobresca v Pucioase došlo k neštěstí vinou jednoho ze zaměstnanců. Pan Dobrescu má u mlýna destilační zařízení na výrobu pálenky. Dělník Gheorghe Elena Lopătaru dal ohřát kanystr s benzínem vedle kamen. Benzín se však vzňal a způsobil výbuch. Lopătaru si způsobil vážné popáleniny na obličeji a na rukou a dalších pět zaměstnanců utrpělo popáleniny lehčího rázu. Neopatrný dělník byl ve velmi vážném stavu internován v nemocnici v Târgoviști, zatímco ostatních pět ošetřil dr. Petre Dumitrescu z Pucioasy.“

– Jaký má smysl psát o něčem takovém v novinách? otázala se Mara.

– A co mlýn, byl nějak poškozený? ptal se starší bratr Gheorghe.

– Jistěže byl poškozený, když tam uvnitř lidé utrpěli popáleniny, vysvětloval otec.

– Gheorghe byl starší než ty, dědečku? zeptala se najednou Miruna a přerušila tím tok vyprávění.

– Ano, o pět let, tak jako Traian je o rok starší než ty, odpověděl dědeček a ukázal Miruně, jak se to počítá na prstech.

– Ale nikde nenapsali, že to vybuchlo uvnitř, ještě dodal Gheorghe, který měl ve zvyku rozpitvávat každé slovo. Možná že kotel s pálenkou byl venku.

– A já – proč já mám jenom jednoho bratra? ozvala se znovu Miruna s pohledem upřeným na mě.

Dědeček pokrčil rameny a neodpověděl.

Dva dni poté, co četl onu první zprávu – Niculae Berca si vzpomínal na události staré sedmdesát let, jako kdyby to bylo včera –, zase četl rodině při světle lampy z černé kroniky: „Dělník Gheorghe Elena Lopătaru, oběť nešťastné nehody, k níž došlo před několika dny, včera zemřel v nemocnici v Târgoviști. Smrt byla způsobena zraněními, která…“

– Co je s tebou, Niculae? Jen čti dál! pobízel ho bratr Gheorghe.

Chlapec držel v rukou noviny jako štít skloněný směrem k lampě.

– Nechej ho, to už nemusí číst, řekl otec smířlivým tónem, s myšlenkami někde jinde, a kroutil si přitom cigaretu.

Niculae pak obrátil stránku a četl něco jiného, ale v mysli mu utkvěla zpráva, v níž se mluvilo o smrti. Všechny ty události byly spojené slovy. Kvůli každé zprávě otištěné v novinách se někdo zarmoutil nebo zaradoval; někdo umíral a někomu jinému se narodilo dítě. Všechno bylo propojené. Když Niculae četl o nějaké smutné události, jeho hlas zeslábl a lhostejný tón předčítače už nepoutal pozornost rodičů a sourozenců, kteří jinak byli ochotni naslouchat mu jako prorokovi ze vzdálených končin. Avšak od jednoho čísla novin ke druhému to vypadalo, že neštěstí jsou čím dál horší a že jich je čím dál víc, události končily čím dál hůř, smůla byla čím dál smůlovatější, jako kdyby všichni měli skončit někde v prašném příkopu: „Na železničním přejezdu poblíž Bordeaux se vlak srazil s osobním automobilem, v němž se nacházely čtyři osoby. Tři osoby zahynuly a dalších pět utrpělo vážná zranění.“

– To stačí, už dál nečti, těch neštěstí už bylo dost, rozhodl otec Constantin Berca. Dnes se nestalo nic kloudného.

A tak Niculae obrátil stránku a vyhledal inzeráty týkající se koupě a prodeje, protože ty vždycky uklidňovaly, slibovaly výhodné ceny a nikdy člověka nezarmoutily. Constantin Berca by si přál dovědět se novinky ze vzdálených zemí, jenže to, co se psalo v novinách, bylo něco úplně jiného, než co by chtěl slyšet. Bylo toho moc i na člověka, který bojoval ve válce.

(…)

Jednoho dne během těch prázdnin, kdy nám dědeček vyprávěl o cestě do Helady a rodiče nebyli s námi ve Valea Rea, dostala Miruna horečku a prožila svůj první zlý sen. Začalo to velkým leknutím. Toho léta, kdy jsme se dověděli, že na obilných zrnech je vyryta Ježíšova tvář, se jednou na zápraží domu prarodičů objevil had. Miruna popadla babiččinu přeslici, protože nic jiného nebylo po ruce, a zůstala nehnutě stát – nevěděla, co má dělat. A tak ji zastihl dědeček, jak bez hlesu hledí na tu příšeru a vyčkává.

Byl to neškodný had, takový, co se drží při domě. Dědečka v první chvíli napadlo, že by to mohla být černá zmije, schopná otrávit i velké stvoření. Když si ale uvědomil, že to je jenom tenhle obyčejný had, tleskl dlaněmi tak silně, že had okamžitě poznal, že přišel pán domu, proklouzl ven ke schodům, našel díru v zemi a zmizel.

K večeru se Miruny zmocnila horkost a v noci se doopravdy roznemohla. Babička si to vyložila tak, že ji had očaroval. Během noci Mirunu rozklepala zimnice a druhý den nám řekla, že se jí zdálo o samých hadech a že ji bolí oči, jako kdyby se dlouho dívala do silného světla. Babička jí dávala pít čaje z vlastnoručně nasbíraných bylin a ani na chvíli nezamhouřila oči. Ani pro dědečka to nebyla klidná noc, protože ta divná horečka jako by oživila všechny jeho staré úzkosti. Hlavně se bál, že jeho vyprávění nám přivolává noční můry. Vzpomínám si, že Miruna mluvila ze spaní něco o dračí hlavě…

Je pravda, že toho léta jsem přemýšlel o tom, že v životě se občas stávají strašlivé věci, a začal jsem tušit, že vypravěči pohádek patří k jakémusi spiknutí dospělých, kteří je schválně předělávají tak, aby se nepodobaly životu, protože zatajují konec a nahrazují ho happy endem, jako například ve Sněhurce, a tím oddělují svět pohádek od skutečných příběhů. Teprve mnohem později se děti začnou samy rozhlížet po světě a před očima se jim poskládá celistvý obraz. Dědeček však zřejmě nepatřil k onomu spiknutí dospělých. Vyprávěl některé pohádky, jejichž konec se příliš nehodil k uspávání dětí. Podle jedné jeho báchorky konce pohádek ovládá tajuplný tvor s tělem z horké páry, s azurově modrýma očima a s křídly černými jak noc. Dědeček říkal, že to je „pohádkový anděl“, který se prý může rozhodnout, že nějakému dítěti prozradí, jak se věci doopravdy mají, ještě než dospěje.

Za svítání, když Miruna otevřela oči, jako by se nic nestalo, uviděla dědečka, jak se nad ní sklání se zachmuřeným výrazem, který mnohé lidi děsil. Taky se zamračila a zeptala se:

– Co se stalo, dědečku?

V tu chvíli se mu rozjasnila tvář, vzal Mirunu do náruče a usmál se na ni. Miruna se ho zeptala:

– Je to pravda, že když jsem spala, povídal sis s nějakým stvořením z horké páry a kouře?

Od toho dne hleděl děda na Mirunu jinýma očima. Potvrdilo se mu, že ona umí číst ve snech, zatímco mně řekl, že neumím vyčíst nic ani z výrazu tváře.

Pro Niculae Bercu skutečně nastaly nejhorší dny poté, co jsme my dva, já a Miruna, odjeli z Valea Rea. Nešlo jen o to, že neměl rád samotu, ostatně nikdy nebyl úplně sám, vždyť s ním byla babička a měl i další vnoučata. Bylo v tom něco jiného: nám totiž vyprávěl příběhy. Ukázal nám, mně a Miruně, malou studenou jizbu, která byla jeho školní třídou, ukázal nám sady, pozemky, které náš rod dostal, protože pradědeček bojoval proti Turkům u Rahovy, seznámil nás s celou vesnicí a jejími pověstmi a všechno do sebe začalo zapadat. Bylo to krásné vyprávění, jako stvořené pro nás, abychom se dověděli, kdo jsme. Když osaměl, chodil do zahrady, kde bylo slyšet jen ničím nerušené ticho blízké hory a kde mohl zahlédnout některou z těch pohádek, které teď vyprávěl dětem, ale v nichž on sám také účinkoval v různých podobách – jako dítě, jako mladík, anebo muž v plné síle. Pohádka byla lehounká jak pírko, jako kdyby se vznášela ve vzduchu na vláknu pavučiny a pomalu se ztrácela daleko v minulosti. Ani on nemohl zůstat stejný jako dřív, poté, co se svět změnil a dávno už není světem z pohádky. Po obyvatelích dávné vesnice, kteří postaru hloubili studny nebo chodili s holýma rukama a pod ochranou zaříkadel mezi divou lesní zvěří, po všech těch dávno zmizelých lidech nezbylo nic než fantastické příběhy, jako třeba ten o Kněžnině skále nebo o králi Aleodorovi. Niculae Berca sedával sám v trávě a rozpomínal se na jara svého dětství, kdy maminka malovala složité, dnes už zapomenuté vzory na křehká tajuplná vejce, před očima se mu zjevovaly zimy s koledami, s nekonečnými hrátkami a s neplechami, které všechny děti rády provádějí. V duchu viděl svou první pohádkovou knížku, která se mu značně ohmataná dostala do rukou v době, kdy už dávno četl noviny; v té knížce vystupoval chalífa Hárún ar­-Rašíd a létající koberec, čarodějní duchové uvěznění v lahvi, astrologické kruhy, jichž se člověk nesmí dotknout, protože by se ho zmocnilo věčné zapomnění, rytíři v zázračném brnění, zvířata, která mluví a vidí skrz kamennou zeď. Jeho pohádkový svět, svět dítěte z dávných časů, se mu stále jevil jako nejvěrnější pozemský obraz ráje. Dědeček nám řekl, že každý člověk dříve nebo později dospěje k tomu, že hledí na svět očima pohádek, jimž naslouchal v dětství, a také že do naší duše vstupují čáry a kouzla, o nichž se dovídáme v nejranějším věku, a že celý náš svět potom stojí na těchto základech. Kdysi dávno Niculae Berca odešel do světa a přežil i dvě světové války, aby nám teď mohl vyprávět o dávných časech.

Z rumunského originálu Miruna, o poveste (Polirom, Jasy – Bukurešť 2017) vybrala a přeložila Libuše Valentová.