Přišli včas. Představte si, že namísto festivalu důstojnosti a pietních orgií bychom třeba celé léto řešili, kam se poděla všechna voda a proč už malé děti neumějí vyslovit slovo déšť. Nebo bychom čecháčkovsky nadávali na malé platy, z kterých nejde zaplatit nájem. Nebo bychom se zhostili úkolu století a pokusili se uzpůsobit svá města a krajinu pro klima tohoto milénia. Pro takové odvádění pozornosti, prospívající zejména okupantům, ovšem není v našem překrásném smutku místo. Leonide Iljiči, díky, že můžem!
Tři sta let jsme úpěli – a po takové době jsme v tom zatraceně dobří a taky si své úpění dovedeme pořádně užít. Přece se nebudeme bavit o počasí. Je třeba protestovat proti invazi, která se přihodila před padesáti lety, a to rezolutně a tak, aby to viděl i soused, kámoši na sítích a hlavně šéf. O vzpomínky na své tehdejší hrdinství při střetu s velkými dějinami se podělili i Josef Somr a Zdeněk Svěrák, tak kdo by ještě chtěl zůstat pozadu?
Ale ani ten, kdo náhodou žádné vlastní vzpomínky nemá, a třeba tehdy ani nebyl na světě, nezůstane odstrčen. Červené trenýrky může mít každý; a nelze jasněji vyjádřit, že stojíte i po půlstoletí na správné straně dějin, než že trenýrkami před očima celého světa zamáváme, případně – akce není jen pro Pražáky! – trenýrky vyvěsíme přesně tam, kam naši rodiče a prarodiče vyvěšovali státní vlajky, konkrétně československou a sovětskou. Ať to špioni východního revizionismu dobře vidí. Tahle země je naše a mateřských korporací, a podruhé ji nedáme.
Redaktory Českého rozhlasu šokovala zpráva, že polovina Rusů dnes netuší, že k nějaké invazi do Československa vůbec došlo. Čím se ti Rusové vůbec zabývají? Jak je možné, že třikrát denně neprosí za odpuštění, když jejich dědci před půlstoletím poslali tanky na naše dědky? To jsou ale zlí lidé! Jeden by si v záchvatu malomyslnosti pomyslel, že ty pietní koncerty pořádáme zbytečně. Oni si nás snad vůbec nevšímají! Ještě aby toho zneužili chroničtí kverulanti a pacifističtí teroristé, kteří se ostatně již dávno sami vyřadili z národa, nezaslouží si odpuštění a jsou karikaturou člověka, což říká Jana Černochová, která je karikaturou černocha.
Nicméně tito antilidi tu stále ještě jsou a mohli by se ptát na války vedené právě teď kdesi v dalekých zemích, v nichž stát přicmrndává naším jménem a na naše útraty. Kolik českých spoluobčanů dnes tuší, kde po světě máme české vojáky, proč tam slouží, jaké úkoly přibližně plní a jak tam na ně budou po padesáti letech vzpomínat? Kolik spoluobčanů by na slepé mapě trefilo Mali nebo Golany? Já bych je nenašel snad ani, kdyby mi Černochová mířila mezi oči nabitými pandury.
Ale to všechno je jen efektní pyrotechnika, která má zastřít tikající bombu, na níž tu všichni sedíme. Protože až se hladoví satirici fakt naserou a obrátí se na Evropský soud pro lidská práva, že jim česká občanská společnost brutálně znemožňuje výkon profese, tak se tahle země nedoplatí.