Činy, jež je třeba strpět

Chvála pasivity jako přijetí těla

Upřednostňovat aktivitu před pasivitou se zdá být přirozené, je to však naivní. V souhrnu našich životů zřejmě více trpíme, než činíme. Působení na jiné a podléhání jejich vlivu jsou navíc jen dva vzájemně se doplňující rysy změn, k nimž ve světě dochází. Za odmítáním pasivity nestojí ani tak potěšení z aktivismu, jako spíš strach z proměny a tělesnosti.

Byli bychom raději aktivní, nebo pasivní? Takovou otázku si neklademe často. Možná nás příliš zaměstnávají všechny ty konkrétní aktivity a pasivity, které naplňují naše uspěchané dny. Anebo nám taková otázka ani nestojí za kladení, neboť odpověď se zdá až příliš jednoznačná: Jistěže bychom zvolili aktivitu. Více aktivity! Neobáváme se totiž, že by nám snad scházela pasivita – právě naopak. A nemusíme být rovnou spinozisté nebo aristotelici, abychom si volně asociovali aktivitu s radostí či dobrým životem a pasivitu naopak s jejich absencí. Hodnotový soud vycítí v těchto pojmech každý, kdo byl někdy vtažen do některé z jazykových her (třídními schůzkami počínaje a partnerskými rozepřemi konče), v nichž se s „aktivitou“ zachází jako s předností a „pasivitou“ coby nedostatkem. „I’d rather be a hammer than a nail,“ zpívají Simon s Garfunkelem – a těžko nesouhlasit. Je jaksi intuitivně lepší zatloukat než být zatloukán, jako je …

Tento článek si přečtou pouze předplatitelé


Předplaťte si Ádvojku

Přihlášení

Kupte si toto číslo elektronicky