Dumitru Ţepeneag
Probuď se do snu. Oneiristické povídky
Přeložili Jarmila Horáková a Tomáš Vašut
Herrmann & synové 2018, 253 s.
Jméno rumunského prozaika Dumitra Ţepeneaga (nar. 1937) u nás není neznámé – už před deseti lety vydalo nakladatelství Dybbuk jeho úspěšný román Hotel Europa. Výbor Probuď se do snu má seznámit čtenáře s autorovou starší tvorbou, spjatou s „oneiristickým“ směrem v rumunské literatuře šedesátých let, který tak byl pojmenován podle psychologického termínu označujícího prodloužení snového stavu do bdělosti. Mohlo by se zdát, že oneiristé navazovali na meziválečné surrealisty; na rozdíl od nich však neusilovali o zkoumání podvědomí a zachycování prožitých snů, nýbrž o vědomé vytváření „reality analogické snu“, a to propojováním snových obrazů prostřednictvím autorovy bdící racionality. V pětatřiceti krátkých prózách Ţepeneag rozvíjí s obsedantní naléhavostí motivy, jako jsou levitující ženich s nevěstou, akrobati křepčící kolem šibenice nebo tramvajová trasa, jež končí v pustině obývané obrovskými agresivními ptáky. Českého čtenáře nejspíš zaujme poslední text výboru, Heautontimorumenos, věnovaný in memoriam Janu Palachovi: „… vím že mě čeká stejná otřesná podívaná na stejnou hrůznou scénu osvětlenou jedinou lampou tam ve sněhu mučení které se stále opakuje protože nemám odvahu dívat se až do konce a já sám jsem tedy vinen právě kvůli mně to nemůže skončit jelikož jsem takový zbabělec…“ Ţepeneag jako jeden z mála rumunských intelektuálů pochopil význam Palachova činu a veřejně se k němu přihlásil.
Libuše Valentová
Alen Mešković
Stan pro jednoho
Přeložila Markéta Kliková
Argo 2018, 296 s.
Trosečník nevděčný pohostinnému pobřeží zasluhuje, aby jej příští vlna spláchla nazpět. Alen Mešković v románu Stan pro jednoho zaznamenává ambivalenci duchovního postoje imigranta: idealizující nostalgii, nekritickou vůči staré vlasti a hyperkritičnost k prostředí, jež jej přijalo, ale i odtažitost vůči novým lidem a péči, jíž se mu dostává. Paradox: vlast, kterou imigrant násilně opustil, je jako mateřská náruč a ztracený ráj ze vzpomínek, zatímco přístřeší azylu se svými výzvami evokuje nepřátelský svět. Šalebná zrcadlová síň v duchu zastiňuje reálné vztahy. Protagonista románu se aklimatizuje v dánské společnosti. Chorobný egocentrismus jej odvádí ze životního kursu k sebeklamům iluzí a hořkému poznání vlastních limit. Robinsonský úděl potkává různou měrou každou lidskou bytost. V tomto případě se odvíjí zvláštní degradace: hrdina odmítá svoji emancipaci s okolím, pěstuje si svoji výlučnost, která de facto není. Péče pohostinné společnosti jej obtěžuje, jako by elementární přirozenost azylanta byla něčím libějším. Ač ve společnosti vládne klid, v duši bouří svár. „Jeho“ lidé jsou mu vzácní, zatímco domácí jsou jacísi hostitelští podivíni, narušující mu kruhy, když se s ním soucitně dělí o svůj podíl domova; dacani, co nikdy neopustili svůj byt, dům, ulici, ves, město, a přitom vědí lépe, jak se věci mají, protože jsou doma. Jaktože ho v tom Vidlákově nechápou a neklaní se mu? Svým způsobem se jedná o aktuální verzi pohádky Jak šel Honza do světa se všemi trabli a nesnázemi života lidského, a i když kvůli tomu Bosňáci nezačnou hned nosit poděbradky a makovku v šátku na holi, zdá se, že Alen Mešković dosáhl kvalitní mety.
Vít Kremlička
Jakub Čermák
Středohoří
Ears & Wind Records 2018, 78 s.
V Čermákově nové sbírce Středohoří se čtenář zorientuje poměrně rychle. V mnoha básních jsme zasvěcováni do autorova soukromého mikrosvěta, který je nám permanentně znázorňován prostřednictvím intenzivně rozbolavělé paměti. Básnické „já” v knize ostatně neustále žije na periferii svého nedosažitelného štěstí a je emočně vyvlastněno skrze hříchy vlastní i dědičné. Celá sbírka jako by tedy byla napsána podle klasického schématu: něco niterného prožijete, uvnitř vás to souží a pak vám kupodivu dojde, že se to zřejmě opravdu stalo (mohli bychom si vypomoct slovem autenticita). Poezie zde pak působí jako jakási forma autoterapie, v níž se hledá „středohoří” – záchytný bod, od něhož by se autor mohl odrazit k zapomenuté podstatě svého žití. O tom mimo jiné svědčí i Čermákův dovětek na portále startovac.cz, kde vybíral finanční prostředky na zmiňovanou básnickou knihu: „Od vydání mojí poslední sbírky uplynulo sedm let, nějak jsem ani s žádnou další nepočítal, ale poslední výkrutě života mi přinesly zásadně nové zkušenosti a témata, se kterými jsem se neuměl vyrovnat lépe než s poezií.” Jistě – můžeme v tom nacházet rozmáchlé romantické gesto nebo šaldovskou „krev na papíře”, rovněž ale také nezměrný patos a nekontrolovatelné potoky básníkových slz. Přikláním se spíše k druhé variantě. Budu-li volně parafrázovat jednu nejmenovanou literární kritičku, Čermák si klidně může psát o svých pocitech, když se ráno probudí. Jen se pak musí smířit s tím, že kromě jeho příbuzných, dcerky nebo ztracené polovičky to moc dalších lidí zajímat nebude.
Libor Staněk
Carla Mizzau, Vít Pokorný, Vít Kazmar, Anežka Charvátová
Hrdinové porážky. Podoby současné argentinské literatury
Smršť 2017, 232 s.
„Argentina je evropskou zemí Latinské Ameriky, zemí předurčenou k velikosti, zemí geograficky nejpříhodněji situovanou… a je to chudá, žalostná a zapomenutá země třetího světa,“ říká spisovatel Martín Kohan v rozhovoru s Carlou Mizzau, iniciátorkou projektu, ze kterého sborník Hrdinové porážky vzešel. Privatizace a následná hospodářská krize přelomu tisíciletí, která otevřela cestu k moci levicově-populistickému kirchnerismu, přinesla na literární scéně i na knižním trhu obrat k pestrosti a různorodosti, ale také značnou fragmentaci. Do češtiny z tohoto nejnovějšího období zatím nebylo přeloženo téměř nic. Texty dvou hispanistek a dvou hispanistů se nepouštějí do nemožného úkolu podat podrobný přehled – spíš se zdá, že každý zpracoval, co je mu blízké. Carla Mizzau je autorkou obecnějších pasáží (včetně užitečného uvedení do argentinské politické situace a jejích specifik), Vít Pokorný se věnuje boomu historické paměti a prózám týkajícím se poslední argentinské diktatury (1976–1983), Anežka Charvátová píše o obrazu města a předměstí a Vít Kazmar se ve své – bohužel nejkratší – kapitole snaží uchopit zanedbávané téma literární komiky. To vše se navíc střídá s rozhovory, které autorská čtveřice vedla s argentinskými spisovateli a teoretiky. I tak je ale sborník soudržnější než leckterá kolektivní monografie. Dobře by se vyjímal jako součást edice, jejíž ambicí by bylo postupně mapovat současnou literaturu dalších zemí světa.
Michal Špína
Tina a Vore
(Gräns)
Režie Ali Abbasi, Švédsko 2018, 108 min.
Premiéra v ČR 18. 10. 2018
Letošní vítězství v sekci Un certain regard bylo celkem překvapivé. Tvůrce oceněného švédského filmu Tina a Vore, režisér Ali Abbasi, měl do té doby za sebou jen vlažně přijatý hororový celovečerní debut Shelley a jeho druhotina také patří spíš do oblasti nápaditých žánrovek než na artový festival. Adaptace povídky Johna Ajvide Lindqvista (autora úspěšného upírského románu Ať vejde ten pravý) nicméně celkem dobře kombinuje prvky populárních žánrů s působivě pěstovanou výstředností. Zejména první polovina filmu nabízí přehlídku konfrontačních střetů s jinakostí – anatomické anomálie, pojídání červů i podivné sexuální praktiky, to vše zasazené do všedních prostředí současného Švédska, která celku dodávají kontrastní dojem nevýrazné normality. Ve svých nejlepších scénách Tina a Vore připomínají styl surreálných, podivínských a groteskních artových filmů. Ve druhé půli se ale děj přehoupne do polohy mixující městskou fantasy a severskou krimi, která snímek oloupí o podstatnou část jeho podmanivě repulsivní estetiky. Nadreálné motivy se vysvětlí a z filmu se stane poněkud jednoduchá kriminálka s nadpřirozenými prvky. Tina a Vore ale každopádně ukazují stabilní sílu severoevropského filmového průmyslu, který dokáže produkovat nápadité snímky s údernými, realizačně nepříliš náročnými koncepty, jež mohou oslovovat jak artové publikum, tak i diváky populárních filmů.
Antonín Tesař
Sláva Sobotovičová
Reverb
Futura, Praha, 2. 10. – 25. 11. 2018
Audiovizuální instalace slovenské umělkyně Slávy Sobotovičové nese název podle zvukového efektu „reverb“, tedy simulace ozvěny v prostorech, které žádnou ozvěnu nevytvářejí, aby tak bylo dosaženo zvuku, který lidskému uchu nezní sterilně, ale přirozeně. Takovým „nepřirozeným“ prostorem se Sobotovičové stal prostor galerie, v němž svůj zpěv používá právě jako svého druhu reverb, jenž však přetváří původní sdělení. Výsledkem jsou jakési hudební koláže, kombinující lidové nápěvy s popkulturními náměty, ať už ve všudypřítomném somnambulním zpěvu, který se line výstavním prostorem, nebo ve videích na mobilních telefonech, kde tvoří onen reverb populárním videoklipům. Pokud jsme tedy u autorky byli dříve zvyklí spíše na vyjádření formou videoperformance, zde za sebe nechává znít svůj hlas. O vizuální stránku instalace se pak starají už zmíněná minividea a několik přítomných objektů, odkazujících na tradiční cantoria, tedy balkóny pro kostelní zpěváky, která ale ve výsledku vypadají spíše jako pestrobarevné meditační taburety, a zapadají tak i do všudypřítomného zpěvu lidových „manter“ v neustále se opakujících smyčkách. Spirituální interpretace by tu nicméně asi byla spíše zavádějící. Jak je u autorky dobrým zvykem, i tady se jedná především o hru zkoumající hranice „vysokého a nízkého“ v umění, jež vychází z každodenního života a jeho emocionálního uchopování v umělecké tvorbě.
Martin Vrba
Courtney Barnett
Tell Me How You Really Feel
CD, Mom + Pop 2018
Síla druhého sólového alba australské písničkářky tkví především ve schopnosti aktualizovat žánrové pole, ve kterém se pohybuje. Obecně lze Courtney Barnett přiřadit k chytlavému, nedbale melodickému indierockovému písničkářství. Tuto linku ostatně potvrzuje hostování sester Kim a Kelley Dealových z Pixies, respektive Breeders. Pro daný žánr je typické, že se písně posluchači rychle dostanou do hlavy a vynucují si opakované přehrávání, zároveň se ale rychle oposlouchají. Dlužno ovšem podotknout, že deska Courtney Barnett zatím – aspoň co se mě týče – oposlouchání odolává. Zřejmě tedy obsahuje přece jen cosi navíc. Je to výraz nějaké jedinečné individuální zkušenosti? Anebo naopak přítomnost kolektivního, dobového prožitku? Myslím, že identifikovat se s touto hudbou je snadné především z pozice lehce frustrovaného mileniála, který čelí existenciálnímu nepohodlí svého věku, frustraci se však nepoddává, nýbrž se ji snaží s roztomile bojovným výrazem překonat. Jednotlivé písně se pak jeví jako chytlavé simulace lehkých krizí mladých lidí, kteří nad svou životní situací meditují u seriálu Girls nebo v designové kavárně. Lehkost tvorby Courtney Barnett ovšem publiku předává následující zprávu: přestože je cool mít starosti, opravdové depresi se radši vyhněte. Popový feeling alba Tell Me How You Really Feel posluchače na jedné straně drží u jemu vlastních emocionálních pozic, na straně druhé ho podněcuje k tomu, aby byl někým lepším než jen frustrovaným mileniálem.
Benjamin Slavík
?Alos
The Chaos Awakening
LP, Dio Drone / Cheap Satanism Records 2018
Název nové desky sólového projektu ?Alos Stefanie Pedretti – v překladu „Probouzející se Chaos“ – slibuje mnohé. Osobně jsem doufala, že dvacetiminutový jednostranný vinyl bude oslavou chaosu, ve skutečnosti je to však spíš oslava probouzení. V rámci diskografie této drobné Italky s dredy delšími, než je ona sama, která se ve světě alternativní hudby proslavila jako zpěvačka a kytaristka „sludgecorové“ skupiny OvO, jde totiž paradoxně o desku nejmíň chaotickou. Ale tak už to v životě někdy chodí. Aktuálním albem se Pedretti ve srovnání s předešlou deskou Matrice (2015) ještě více vzdálila od svých starších performancí, v nichž hravým a zároveň subverzivním způsobem komentovala role, jež jsou ve společnosti tradičně přisuzovány ženám. ?Alos zůstává se svým queer-pagan-doom-avant-metalem politicky angažovaná (a zábavná) minimálně v proklamativní rovině, nicméně pokud se jedná o samotný zvukový materiál, zdá se, že se noří čím dál hlouběji do neurčitého mysteriózního oparu. The Chaos Awakening je oproti Matrice sevřenější, soustředěnější, temnější a rituálnější. Přestože je deska vystavěna opravdu citlivě, nemohu přestat myslet na to, že z okultismu a magie se v dnešní menšinové hudbě stalo tak trochu konfekční, ne-li přímo výprodejové zboží. Ale třeba si jen nedokážu ten rituál ve stísněné garsonce, kde smrdí plíseň a odpady, plnohodnotně užít. Jsem zvědavá, jestli mi to 3. listopadu v pražské MeetFactory půjde líp. Pomůže mi budvar v plastovém kelímku?
Anna Silenská