eskalátor

„Hrozí zavření celých oddělení a muzeí,“ bili na poplach na konci listopadu francouzští kunsthistorikové a kurátoři. Bouři vyvolal návrh sepsaný pro Elysejský palác akademiky Bénédictou Savoy a Felwinem Sarrem, aby Francie během několik let vrátila do Afriky všechny artefakty získané zde násilím a nátlakem. Z francouzských sbírek by tak zbyl jen zlomek exponátů – těch méně atraktivních. Zájem ze strany afrických zemí by ovšem byl: mnohé investovaly do vzniku nových muzeí, kterým ale často chybějí reprezentativní artefakty. Jak navíc upozorňuje politolog Achille Mbembe, v posledních letech se díky umění a kultuře v Africe utvářejí a šíří nové identity, které překračují hranice bývalých koloniál­ních států, jež napáchaly v minulosti tolik zla. Celá problematika však výrazně přesahuje myšlenkový obzor některých kurátorů a jejich podporovatelů, kteří se nakonec uchýlili k argumentům typu, že koloniální nadvláda nebyla černobílá a že některé restituované sbírky byly následně rozkradeny. Nelze tak než doufat, že Emmanuel Macron nepromešká příležitost zapsat se do dějin a blýsknout se před levicovým elektorátem.

J. Horňáček

 

Fotbalisté italské Serie A nedávno dali „červenou kartu“ násilí na ženách. Hráči se v rámci kampaně spojené se Dnem proti násilí na ženách promenádovali po hřišti s červenou tečkou na obličeji. Na první pohled se jednalo o bohulibou akci v obvykle machistickém prostředí italského fotbalu. Jenže iniciativa si dala vlastní gól. Rudou tečku na tváři měl totiž i Cristiano Ronaldo, který čelí obvinění za znásilnění Američanky Kathryn Mayorgové v lasvegaském hotelu před devíti roky. Svoji oběť tehdy umlčel odškodným ve výši stovek milionů dolarů. Mayorgová ovšem před několika týdny zveřejnila celý incident, včetně detailů o vynuceném análním sexu i Ronaldově psychickém zhroucení bezprostředně po tomto aktu. Chtěla se tak připojit k celosvětové kampani MeToo. Ve sportovním světě se jí za to dostalo odsouzení jako prachobyčejné vyděračce, toužící nejen po slávě, ale i po zničení Ronaldovy kariéry. Portugalská hvězda si přece svůj odpustek namalovala na tvář a svým jménem pomohla bohulibé kampani. V čem je tedy problém? V tomto duchu by se ovšem Ronaldo mohl brzy zapojit i do kampaní za eliminaci narcismu, omezení astronomických platů fotbalovým hvězdám nebo proti daňovým podvodům…

V. Ondráček

 

Americký věrozvěst John A. Chau, kterého minulý měsíc usmrtili domorodci na indickém ostrově Severní Sentinel, možná nebude mít klid ani po smrti. Jak upozornila BBC, příslušníci jednoho z posledních zcela izolovaných kmenů na světě zřejmě jeho tělo napíchnou na bambus jako strašáka. Přitom jim jen přišel říct, že je miluje jakýsi pán jménem Ježíš – a kdyby ho nechali domluvit, třeba by jim i vysvětlil, zač je takové lásky loket. K takto zprostředkovanému vyznání citů od chlapíka, kterého v životě neviděli a který je podle zlých jazyků již nějaké dva tisíce let po smrti, se místní postavili víc než rezervovaně. Třeba ale Sentinelci vůbec nejsou tak primitivní, jak tvrdí novináři vyděšení představou naostřeného bambusu protínajícího jejich bible. Třeba jen vyvodili z dějin západní civilizace důsledné závěry.

R. Rops­-Tůma

 

Odvlečení žabáka Pepeho do řad protrumpovských rasistů má od letošního podzimu na poli memů vážnou konkurenci. Americká levice vyvlastnila maskota Grittyho hokejovému týmu Philadelphia Flyers. Internetem tak nyní obchází zrzavé strašidlo, které sice ve skutečnosti na snímcích míří pistolí na vystřelování dresů do hlediště natěšených fanoušků, podle doprovodných titulků ale slibuje smrt a zkázu oligarchům a kapitalismu vůbec. Někdo říká, že chlupatá nestvůra vypadá jako Marx vymáchaný v oranžádě, v Česku zase panuje konspirační teorie, že inspirací byl český hokejista Jakub Voráček se svou bohatou zrzavou kšticí, který už nějaký pátek navléká právě dres „Letců“. Vzhledem k Voráčkovu platu přes 322 milionů korun ročně a vytvoření maskota Grittyho přesně podle notiček merchandisingového byznysu symbolická krádež postavičky působí opravdu paradoxně.

M. Veselá

 

Rok, který měl být připomínkou sta let od vzniku samostatného státu, potažmo jeho demokratických základů, máme skoro za sebou. Všechny významné svátky jsme přežili. Po pravdě, je to úleva. Tváří v tvář realitě moc důvodů k oslavám nebylo. Prezident dlouhodobě rozeštvává občany i politické oponenty, deformuje demokratické procesy, preferuje silová řešení a ostentativně vzhlíží k autoritářům. Vládu vede premiér spojený s předlistopadovou minulostí i podvody devadesátých let. Zásady jdou stranou, a tak nevadí ani trestní stíhání, ani již několikrát prokázaná lež. Do čela senátu usedl muž, jehož mnohá vyjádření, a nejen na adresu žen, jsou – kulantně řečeno – předpotopní a urážlivá. V čele sněmovny se nachází člověk, kterému nedělá problém jít na ruku těm, jež strategičtí partneři považují za osoby nežádoucí a nebezpečné. Nejstarší tuzemská demokratická strana páchá veřejné harakiri a na svou příležitost čekají xenofobové vedení politickým podvodníkem. Důvěra v média, která mají na demokratický proces dohlížet, je na bodu mrazu. Zkrátka a dobře, stoletému státu vládnou staří muži se starými záštěmi a ještě starší touhou po moci.

T. Čada