Stranická levice v Česku pomalu přestává existovat jako dějinotvorná politická síla. Jak Zelení, tak sociální demokraté se v posledních volbách do Poslanecké sněmovny dočkali historického debaklu a podobně dopadli i nesmrtelní komunisté. Každopádně to vypadá, že oranžový a zelený tým se ocitly ve finanční a personální krizi. Svědčí o tom jak zvolení Petra Štěpánka novým předsedou Zelených, tak oněch několik postaviček, které se hlásí o křeslo předsedy ČSSD. Není to zdaleka tak marginální problém, jak by se snad mohlo zdát. Je to totiž poprvé v dějinách České republiky, kdy se tradiční levicový elektorát ocitl bez reprezentace, která by hájila jeho specifické zájmy, jakkoliv mnohdy jen naoko. Poté, co hnutí ANO vyluxovalo významnou část pravicového elektorátu, vrhlo se do opačné části politického spektra se stejným úspěchem. Co ale s tím? Část levice si už tuto otázku v podstatě odmítá klást, natož aby se snažila podat nějakou odpověď. Možných řešení ovšem není mnoho, a pokud česká levice nemá následovat visegrádský model vlády silné ruky a odstavení jakýchkoli progresivních sil od společenského vlivu, bude si muset nově odpovědět na otázku po důvodu vlastní existence. Kopírování trendů ze západoevropských zemí, kde politická scéna prochází podobnou krizí, k tomu rozhodně stačit nebude.
M. Vrba
Na počátku února začal soud se Salahem Abdeslamem. Jediný přeživší člen komanda atentátníků, kteří zaútočili v listopadu 2015 v Paříži, je souzen v Bruselu za přestřelku s policisty, která předcházela jeho dopadení v březnu 2016. Mladý útočník z Molenbeeku proces bere se stoickým klidem a světskou autoritu neuznává – jediný, kdo ho může soudit, je prý Alláh. Případ Abdeslama není pro jeho žalobce lehký. Není totiž zdaleka jisté, zda během své kariéry v řadách Islámského státu mladý útočník způsobil někomu újmu. „Nejste tady proto, abyste soudili tyto atentáty, jediným úkolem soudu je zvážit, zda je Abdeslam vinný či nevinný,“ řekl jeho advokát Sven Mary. Pokušení přeměnit soud nad člověkem v tribunál hodnotící historické události je opravdu silné. Snad soudci nezapomenou, že spravedlnost nemá být lynčem převlečeným do důstojné formy.
J. Horňáček
Stane se obyčejný vrabec – a s ním mnoho našich dalších kdysi hojných ptáků – raritou? A všimli jste si – okna aut po jízdě už není skoro potřeba umývat od hmyzu. Existuje mezi těmito jevy souvislost? Ano, ubylo keřů a možností hnízdění, trávníky sečené na centimetr neposkytují sebemenší možnost úkrytu, hmyz po milionech umírá na veřejném osvětlení. Hlavním zdrojem genocidy na zvířatech je ale průmyslové zemědělství – chemizace a pesticidy. Svět jich užije miliony tun ročně, Česká republika téměř pět tisíc tun. Chemie se dostane všude a otráví všechno: potraviny, půdu, vzduch i pitnou vodu. Toxické a rakovinotvorné koktejly se šíří přírodou, likvidací půdní mikrofauny způsobují sucho a – v neposlední řadě – zabíjejí hmyz, hlavní ptačí potravu. Hrátky s ekosystémem v rámci kampaně „Dostaň vrabce“ v Čínské lidové republice mezi lety 1958 a 1962 nevedly k proklamovanému „skoku vpřed“, nýbrž k obrovskému hladomoru. Těžko očekávat, že by dnešní decimování populací, byť jinými prostředky a z jiných důvodů, mohlo vést k odlišnému výsledku.
J. Malík
V pátek 9. února začal v jihokorejském Pchjongčchangu další díl nekonečného seriálu olympijských her. Našinec se jistě už nemohl dočkat. V rytmu nesmrtelného popěvku „Kdo neskáče, není Čech“ bude moci vyzkoušet pružnost svých kyčelních kloubů i sílu nervů při sledování naší hokejové výpravy. Tentokrát bude hokejový národ sledovat jakési Antinagano, protože po dvaceti letech od legendárního triumfu Hlinkovy gardy v Japonsku se turnaje neúčastní borci z NHL. Mezitím mohou naše nacionalistické duše poklidně kontemplovat při ubíjející podívané na rychlobruslařský souboj Sáblíkové s chronometrem. Na své si ale určitě přijdou i milovníci všeho exotického. Podle českých médií se můžeme těšit na „kokosky na sněhu“, rozuměj jamajské bobistky, či samostatného „kokose“, neboli běžce na lyžích z Tonga. Zkrátka, vypadá to, že největším českým vítězstvím by bylo opustit šovinistický eurocentrismus a polorasistické poznámky a přiznat si, že místo souboje sportovců celého světa sledujeme sportovní radovánky zápaďáků.
V. Ondráček
Jedině člověk, který nikdy nebyl svědkem silvestrovských rachejtlových salv, se může podivit nad dětinským nadšením, s nímž naivní lidé na internetech a v redakcích veřejnoprávních médií prožili a pozřeli nejnovější píárový ohňostroj Elona Muska. Vypuštění vesmírné rakety je stejně velkým skokem pro jednoho zadluženého miliardáře, jako je malým krůčkem pro zbytek lidstva. Znamená-li symbolický přelom, pak především z hlediska politické ekonomie: zatímco většinová konkursní podstata lidstva se nachází na prahu globální ekologické exekuce, jeden soukromník má na to rozjet si vlastní kosmický program. S Muskovou raketou nicméně svitla lidstvu aspoň nějaká naděje, že po něm ve vnějším prostoru zůstane něco hodnotného. Jednou bude nad koulí radioaktivního oceánu s jediným, volně plujícím kontinentem plastových tašek a použitých kondomů majestátně poletovat pomník lidského génia – osobní automobil s velkým nápisem „Don’t panic“.
R. Rops-Tůma