Moje město a s ním i můj svět, kterému rozumím, prostor živých příznaků doby, která mě formovala a především deformovala, zanikly. Škoda sentimentu.
Odjakživa přicházejí mladí lidé z periferií do centra s ambicemi, které nemohli ve svých rodištích naplnit, a proměňují ho, prosti předsudečnosti starousedlíků, k nepoznání. Pomineme-li všechny ty, kteří přišli za kariérou a buržoazní exhibicí (apatické živly reakční), jsou tu i děvčata a hoši z vesniček a okresních sídel, kteří dělají v metropoli malé umění, velkou společenskou vědu (ta je bez matiky) a největší gender, protože doma by jim to tata s mamou omlátili o hlavu, a navrch dělají revoluci, která nepřepadne přes okraj menšinového periodika a nepřeteče přes vrátnici akademie. S tím je možné, při disgustaci liberálním cynismem a konstantní blbostí pravicových médií, produkujících alibi fašizaci a obecné zkáze, začít i sympatizovat.
Přesně do doby, kdy přes mizivý společenský záběr a praktický dopad začne jejich úsilí nesrozumitelně a proti deklarovaným východiskům přismrádat komisariáty, ambicí k nadvládě na ideově-fyziologickém základě a eskapismem. Od chvíle, kdy je váš příspěvek do levicové internetové platformy označen jako PR, je vymalováno, jen by odpůrci kapitalismu mohli pochopit, že to je urážka.
Nejraději bych na jejich internetovou adresu až do konce citoval Bondyho, ještě než ho post mortem vyobcují, a s jistotou očekávám návrhy cenzorských zásahů v jeho díle. Zastaralo v oblasti genderové (tedy rodové, ať už je, kurník, jasné, oč tu jde) a utrpělo anachronickým sklonem kritizovat svinstva i na rudé straně barikády.
Kádrujte si svoje kádry. Stačí, že jsem zbaven iluze o významu identifikovat se třeba i kompromisně s některým společensky definovaným myšlenkovým prostředím a jeho mediálním zázemím.
Pěkné bylo i poznání, že slova a myšlenky nezabírají. Všechno, proti čemu jsem vystoupil, vrátilo se krátkým obloukem větší a proradnější. Namísto oslabeno, bylo kritickou redefinicí posíleno. Princip očkování selhává, neselhává však princip karmy a v situaci, kdy epocha univerzálního blábolu zabila i význam mlčení, děláme rozhodnutí mezi pokračovat a skončit na základě iracionálních podnětů. Když se v létě slobodohrobár Ondrej Jajcaj dotkl kuřáckým zubem Johannesa Brahmse mého horního řezáku, uvědomil jsem si, že už jen takto neuchopitelná gesta mají dnes diverzní sílu a smysl.
Svinstvo může být normou, ale není skutečností. I dál bude platit, že každý, kdo se neposere z požadavků nebo výzev doby, je sice odstřeďován na čím dál vzdálenější periferii, ale zároveň se tam za ním stěhuje centrum pozornosti těch posraných, kteří si o jeho světlo musejí pálit svá muří křídla v poznání, že jsou podřízeni tomu, co je demaskuje a ničí.
Hle, a na závěr přilétá i můj oblíbený kulturně-provozní roj: Pseudokunderové s manýry marketingových mágů, spasitelé oborové zodpovědnosti, kopisti duševního europrefabrikátu, lháři honorářů a původci falešných slibů, noční ožralí upíři, svazačky filmové a divadelní vědy, negramotní dramaturgové, celebranti hipsterské nicoty, vyžírkové dohazující neplacenou práci nebo rezidenci na hovno a v prdeli, zákeřní a licoměrní burani ducha (a z Brna), cenzoři převlečení za lektory a porotce, umetající cestu renomovanému recyklátu. Ti všichni Mně taky (můžou…).
Pokud se pamatuji, začínal první sloupek Dýchajícího idiota popisem olejomalby zimní krajiny. V popředí rozmlouvají na zamrzlém rybníce dva vesničané a v pozadí se kamsi k horizontu ubírají vzdálené postavy. Vepředu se plká, vzadu se odchází za tajemným a nejistým příslibem.
Idiot dodýchal. Díky všem, kteří ho četli.