Mé srdce je práh

Zpěv v krčmě na vrcholku světa

 

1.

Potřebuju dnes sedět v krčmě,

co dřepí na rozmoklém vrcholku světa

zalitá mračny,

ozářená nepálským hřměním, smáčená

tunami nakyslé vody,

potřebuju, aby v téhle čertovské noci blikala,

aby se její světla míhala, aby z ní vycházela

barová hudba přerušovaná jen hromem

nebo mlčením. A potřebuju v ní sedět sám,

jen za barem bude barman s olovnicí

a ryšavým neupraveným vousem

a bude si něco mrmlat, pískat

a bude se pochechtávat,

trochu, jako by byl zadrhlý stroj,

a trochu, jako by mu praskla žíla smutku.

Sedím tedy v téhle krčmě na vrcholku světa,

v noci, která zní, jako by byla poslední,

na stole mám petrolejku, a petrolejky visí

i nad barovým pultem, a ta hudba hraje

jen v mojí hlavě, jen v ní preludují

strašidla minulosti a secesní ornamenty

se roztékají, mění podoby a jsou z nich

ohniví hadi někde v bažinách nějaké

příšerné Ameriky, kam musíš jen s puškou

a v holinách, ale možná, že ty zvuky nakonec

vydává i tahle horská krčma, protože tady

na vrcholu světa, kde běsní bouře od nevidím

do nevidím, je možné vlastně úplně všechno.

Teď právě zapraskala kůže podlahy, je taky

už stará,

tady na vrcholku zažila led i žár, už jí není

pět a mýdlo

už dlouho neviděla, jen škopek s kalnou

vodou a kartáč,

který už taky sjezdil kdejakou otrockou kůži,

naposledy

černou, jaké překvapení, jako eben, a bolavou

jak nevinné srdce.

Mám toho víc na srdci takhle v noci v krčmě

na vrcholku světa,

chodí mi toho přes oči i srdce tolik, je to

zvláštní, tolik, tolik dobrých

lidí dnes trápí tma, tma je obestírá, tma jim

klepe na víčka, tma je otevírá

podivným vibracím úzkosti, to stěny, stěny

téhle krčmy teď mluví, ale

je to někde mezi štěkotem a štkaním, není to

milostné vrzání ani bublání,

jen ozvěny strachu, míle strachu, ubohé

berle, beznaděj, že nikam neutečeš,

že není kam. Ale já tu musím sedět

s bolavýma očima a mé srdce je práh

a moje ruce se musí namáhat, sbírat slova,

všude ze všech koutů, zvuky,

rytmy i barmanovo chrápání, protože před

chvílí usnul, jako by hromobití

byla jen Blakeova ukolébavka. Co naplat, když

jsem se nalokal orlí modři,

když jsem si ukousnul z Deméteřiny placky,

když jsem ukrojil bílý meloun

a pošeptal oleandru hodně obscénní slova

lásky, když mé nohy se dotkly písku

a zadupaly tak, že mořský břeh se rozesmál,

když jsem se opil pod nejedním břečťanem

a nejednoho Krista navštívil v převleku,

co mám dělat jiného než kronikáře světla,

který sice nic neví, ale vidí hvězdy v houfech,

jak krouží kolem mouchy,

a slyší šeptat evoluci, že nemůže, nechce být

sama, že potřebuje ruce a nohy,

klidně i berle, nikoli ovšem berly, a dotýká se

pramene neviditelna,

který vytryskl z úst skály, jež se usmála

na prvního poutníka, který si sundal

tričko, tenisky a trenky a v údivu se celým

tělem rozněžnil. Nakonec musím všem

těm milým hlasům, které na mě dotírají,

které doléhají k mému uchu

jako ozvěna bouřky na konci světa, na jeho

osamělém vrcholku, být útěchou.

2.

To je, panečku, říkám si a přitom nabodávám

poslední šunku na talíři

a zapíjím to hltem červeného, to je tedy dnes

úděl Orfea, sedět a držet někde

v podbřišku přízi světla, zámotek čistého

vědomí, okamžik pučení, bázeň granátového

jablka, ty červené rubíny ticha, ty šepoty

mušlí z oltáře Panny, ten ječmen a oves,

tu těhotnou zemi, kterou oplodnil býk

slunce, a proto se v zimě svléká, aby ji

na jaře postříkal. Je to příšerné, věřit naději,

když ti ji diktuje jen zpěv chvíle,

jen okamžik, kdy sedíš na rozmoklém

vrcholku světa ve vrzající krčmě

s chrápajícím barmanem a pereš šaty svítání,

zatímco noc kolem

jak Durga hltá a vyplivuje démony a buší

do střech světa, posedle

železnou palicí, až lítají kusy plechu jak kusy

těla, a všude to vyje, pelichá

a blije, kouše a všechno se to požírá

a všechny monitory jsou tak

přetížené bolestí a všechny ty virtuální formy

někdo pořád žene lidským vědomím, jak

krávy na porážku, jsou to všechno

divně pochopené touhy po životě, které se už

nepoznávají, nic o sobě nevědí,

neslyší tlukot srdce v dešti, ani pohyb plodu

v těle, ani loukoť času, jak

drhne a pak se zas vydává na oběžnou dráhu,

nic, ani bílo, ani zeleno,

vypelichaná tma, přecpaná informacemi

k prasknutí, jen kila divně

useknutých slov, sypaných do igelitu,

navrácených do oběhu a znovu

umírajících, bože, ta procesí pochybností,

pochodující lidským já,

ty přebaly lží, ty perspektivy z plakátu,

ty omyly do sebe vrostlých

ideologií, ty záměny následku za příčinu,

tolik trofejí na zdi lovecké

chaty, tolik duší pršících do pekla, které

rozhodně nepřipravil On…

 

Pořád volá svět. Ustavičně volá, celý večer,

celou noc, jako by noc byla

jen to volání, pořád ten strach, že ozve se

WRONG NUMBER, wrong number,

nikde nikdo, jen signál vyťukávající jak datel

abecedu strachu, pořád svět volá

svoji úzkost, pořád se chce dovolat, aby ucho

vidělo, aby oko slyšelo, aby

hmat čichal a čich svítal, pořád to volání, je to

chvilku operní árie, chvíli meluzína

bez závoje a pak zas hip hop, co přeskakuje

jak stará gramofonová deska, chvíli

džungle a opět polární záře, někdy prádelna

a někdy montovna aut,

občas daňový úřad a pak zas notářova

tlumená pracovna a pak hampejz

plný červené a růžové, šumivé víno, krajky,

rozepnuté košile,

značkové ponožky, to už je hotel, vana, tělo

jak pytel hozené na postel,

ale není to láska, která je tam hodila, jen

únava ze zábavy, která nebyla,

a pak prázdná ranní ulice, metaři v oranžové

tunice, šedé zívání,

prostor a čas jako divná přímka a ještě

divnější zatočení.

Všechno to volá a jediná cesta, jak z toho ven,

je uslyšet to zevnitř, uvnitř se s tím setkat,

jako by do řeky padl zelený kámen

nebo se namočila vlněná sukně,

tak to slyšet, plakat a zpívat.

 

3.

A pak se vrátit sám z polí lásky,

s hnízdem na hlavě, s ostružinou na rtu, s palcem,

který pronikl do zadní části světa, milostně

máslem

pomazat to bolavé místo a přesně zanechat

otisk

na velkém doznání. Nejde to obejít, nejde to

urychlit.

Je to celoživotní léčba, mírnit bolest žití.

Teď a tady na rozmoklém vrcholku světa

v osamělé krčmě, když svítá z tvých prstů

a cesta dolů je pro každé slovo tak dlouhá,

prašná, a cesta dolů vede dolů, abys

přivedl soutoky světla, abys je vpustil

do zpustlých zahrad světa, abys zavodnil

pustiny, abys potěšil ta vyprahlá těla.

Aby se svět znovu narodil nejen v tobě.

 

 

Stránka z trezoru

 

Těžké a uzamčené.

 

Stránka v trezoru, trezor za falešnou zdí,

otisky prstů smazány, zřejmě rukavicí,

která když sjížděla dolů, nepatrně zaváhala

na vypínači a pak si všimla mastné skvrny

ve tvaru jezera ztraceného v horách,

a tak zrychlila, spěšně po sobě zavřela

a zmizela v bílé záři dne, k němuž

neodmyslitelně patřily temně fialové kosatce,

staré pečivo v košíku a kostkovaný ubrus,

červená, bílá kostka­-vlna, zatímco v dálce

zazvonila tramvaj, spíš cinkla,

aby idyla ztracené stránky v trezoru

byla dokonalá, dokonána

jako jedno ztracené odpoledne u řeky,

kdy se společnost otců a matek

bavila mimo život a smrt, zatímco vlak občas

jejich polohlasy přeťal, aby líná řeka

a bledé slunce urychlily své prolnutí.

 

Ne že bych ztratil i jedinou vteřinu své touhy,

vidím ji, jak stoupá do svahu, jak odemyká

pohledem

obzor, jak svítá v něm samém, otevřená všem,

barevným,

hlučným, šťavnatým, ostrým a slaným,

všem okamžikům, kdy chceš projít nebesa

odshora dolů

kymácející se chůzí, jež prozrazuje zvláštní

zálibu ve větru,

jehož syčení slyší jen ty nejtišší listy. Ach ne,

nevzdám se,

nevzdám se ani jedné vteřiny své touhy,

proti všem parcelám

a jejich tlustým pánům a ještě tlustším psům,

proti všem obojkům,

které nasazuje strach ze života i smrti, proti

všem pokusům ulehčit

vláze nebes, škrtem, tlačítkem mizení,

proti všem soudům,

před nimiž na dřevěné lavici sedí věčnost

v šeříku,

pomeranč v květináči a láska v prostěradle,

proti všem

snahám zavřít život do trezoru stavím

do cesty pohyb,

cestu slova­-těla, protože tělo­-slovo je ten

vyslovený okamžik,

kdy matka chytí dítě, chlapec zachytí pohled

ženy a stařec únavu moře…

 

Říkám tomu mrštná operace poezie. Stránka

opouští trezor, nikdo ho neotevřel,

číselná kombinace zmizela, protože nikdy

nebyla, žalářník žaláře byl odhalen

a stěny vězení už nešlo postavit znova, jen

Měsíc se musel zastavit na krátkou kontrolu

svými mrazivými prsty nakreslit na kůži této

vzácné chvíle rýhu­-hvězdu.

 

Tak stránka vyplula, a jakmile se objevila

v nadmořské výšce,

teplý vzduch ji zaplnil přívalem hmotných

slov, obojetných podob,

něžných i váhavě jemných znaků, tak

vrozených, vrostlých, vsáklých

jak vzácný olej z růžového pepře, že se celá

sobě podivila

a v poněkud šarmantním údivu vypustila své

tělo do světa,

aby nalezla dostatek mužů i žen, kterým

bude šeptat,

že Svět je Svatý, i kdyby Svár myslel,

že zvítězí navždy,

a špatné Zákony proti Nebi a Zemi,

proti Cizinci a pro Zbraň

samy sebe ohlašovaly údery truchlivých děl.

 

Vždycky bude dost těch,

které nalezne moje stránka.