Bez hranic

Tam, kde začíná Polsko, je teď pustina bez hranic. Po cestě z českého Starostína do Golińsku na polské straně míjím čerpací stanici. Budova má zazděná okna i dveře. Před přístřeškem stojí unavený poutač z hliníkového plechu, který oznamuje ceny paliva. Ty jako by zamrzly kdesi mimo zákony trhu: bezolovnatý 95 – 0,00, klasický 95 – 0,00, bezolovnatý 98 – 0,00, diesel – 0,00. Navzdory fantastickým cenám sem nikdo nezajíždí. Přízrak benzínky. Investice, z které nezbylo nic. Zavřená je směnárna, obchod i bar. Welcome to Poland.

Napospas osudu

Jdu dál po dlážděném chodníku, který ještě před pár lety vypadal jako nový. Teď mezi kostkami vyrůstají solidní trsy trávy. Přicházím k místní zástavbě. Na vesnické autobusové zastávce visí cedule s jízdním řádem soukromého dopravce. Trasa Golińsk–Valbřich, jediný autobus v 6:51. Nad časem uvedené písmeno S odkazuje na legendu: spoj jezdí pouze ve dnech školní výuky. Dole je doplňující informace: „Kancelář je otevřena v pondělí od 10:00 do 12:00.“ Adresa kanceláře i telefonní číslo chybějí. Pokud dopravce přestane poskytovat služby, můžete si ho hledat, kde chcete.

Přecházím ulici na druhou stranu. Skromná inzertní tabule označená nápisem „obec Mieroszów“. Visí na ní jen dva papíry. První je volební leták místního politika. Hlásá: „Společně můžeme hodně! 4. listopadu rozhodujete Vy! Volte úspěchy a zkušenosti.“ Hned vedle je inzerát: „Přeprava osob – Berlín, Hamburk, Hannover, Brémy a okolí.“ Inzerát uvádí telefonní číslo, na kterém si můžete dopravu objednat. Je to určitě náhradní varian­ta pro případ, kdyby osamělý autobus do Valbřichu jednoho dne na zastávku nepřijel. Vždycky je tu možnost evakuovat vesnici do Německa. Několik metrů za tabulí je zeď a za ní něčí zahrádka. Nahlížím přes ostnatý drát. Na primitivním stole stlučeném z prken se válejí plastikové talíře a příbory, pozůstatky po tradičním grilování na Den polské nezávislosti. Místo prolité krve, kterou ještě včera ochotně servírovala média, nebo alespoň její náhražky v podobě kečupu značky Pudliszki, je tu jen zaschlá sarepská hořčice. Na zemi se válí láhve od vodky. Uprostřed zahrádky stojí sloup elektrického vedení. Někdo do něj zasunul tyč s vlajkou. Útržky bílo­-červené látky ochable visí, občas s nimi neznatelně pohne vítr.

Zatímco si se zápalem hodným všech povstání fotografuju celý ten zmar, tohle Bohem i pány z parlamentních lavic zapomenuté místo, přijde ke mně kluk. Může mu být tak čtrnáct a je to mrzák, místo rukou má pahýly a levou nohu výrazně kratší než pravou. Kulhá směrem ke mně. Usměje se a řekne: „Dobrý den!“ Ten úsměv se mi sem nějak nehodí, jako by se to osudem zkoušené dítě křečovitě snažilo zaklínat realitu. Stále s úsměvem se mě ptá, odkud jsem. Odpovídám, že pracuju v Praze, ale teď jedu za rodinou do Valbřichu. „Super město. Chodím tam do školy, do desítky,“ prozradí mi s neskrývaným nadšením. Vzpomenu si, že to je zvláštní škola poblíž úřadu práce. Na chvíli ho opustím a vracím se k tabuli s volebním letákem a inzerátem. Kluk ale klopýtá za mnou, a když namířím na tabuli objektiv, slyším za zády jeho hlas: „Proč si to fotíte?“ Říkám, že nevím. Nějak mi to padlo do oka. Mám pocit, že tohle banální vysvětlení by mělo stačit. Nechci se babrat v detailech a vysvětlovat klukovi, který za nic nemůže, že právě tenhle výjev perfektně zachycuje venkov ponechaný napospas osudu. Že ten politik, který se chlubí zkušenostmi a úspěchy při posílání podobných míst ke dnu, a reklama na rozhrkaný autobus, který vás na objednávku odveze do lepšího světa – jediné dvě nabídky –, mluví sami za sebe. Jenže moje výmluva kluka nepřesvědčila, zvážní a s vytrvalostí maniaka začne opakovat: „Ale to vůbec není hezké! Ale to vůbec není hezké! Radši si to vyfoťte tamhle. To je hezké,“ navrhuje a pahýlem ukazuje na jednu z nepočetných, zanedbaných budov, kterou kdosi předčasně ověsil vánočními světélky. S pocitem studu uhýbám očima, protože se cítím jako vetřelec, který vtrhl do téhle smutné díry a teď si libuje ve zvěčňování jejího úpadku.

Bez důvodu k zastavení

O pár kilometrů dál na české straně tenhle venkovský úpadek nejlépe ilustrují pozavírané příhraniční restaurace. Kdysi všechny skvěle fungovaly, lákaly na čerstvé, levné pivo a tradiční českou kuchyni. Dnes je v provozu s bídou jedna. Někdy před rokem jsem právě v ní čekal na známého, který mě měl svézt do Valbřichu. Hospodu vlastnili manželé kolem šedesátky – on Polák, ona Češka. Můj příchod uvítali jako návštěvu dlouho očekávaného hosta, jako by sem už dávno nikdo nechodil. Objednal jsem si plzeň a hovězí guláš s knedlíkem. Ona odběhla do kuchyně připravit jídlo, on se mě mezitím snažil nějak zabavit. Zapojil elektrickou kytaru a začal hrát Europu od Santany. Nebyl to zrovna virtuos. Jeho sólo znělo, jako když se člověk, který hraje na svatbách na klávesy, rozhodne vypořádat se složitou klavírní sonátou. Ale snažil se, dával do toho všechno a dělal to jen pro mě, jediného zákazníka i posluchače. Když jsem konečně ochutnal i guláš, který ona mezitím v potu tváře připravila, dostal jsem chuť navštívit je pokaždé, když se v tomhle odumírajícím skanzenu znovu ocitnu. Europa, kterou mi toho dne zahrál majitel poslední hospody u hranic, zněla jako symbolický epitaf. Právě Evropa otevřených hranic totiž přispěla k pozavírání většiny malých obchůdků a hospůdek, které dlouhé roky živila naše zvědavost. Už samotný fakt, že bylo nutné se zastavit, aby člověk mohl překročit hranice, způsoboval, že to místo pro nás automaticky získávalo na významu. Se zájmem jsme se rozhlíželi kolem, očima pronikali skrz zábradlí a závory, abychom zjistili, co je za nimi. A když jsme trpělivě vystáli frontu a absolvovali všechny ty procedury – pasovou kontrolu, prohledávání zavazadel a kufrů aut a ocitli se konečně na druhé straně, cítili jsme se jako lidé, kteří se vyrvali ze své běžné rutiny. Daleko od každodenního života uzavřeného v hranicích národní příslušnosti, která se před jinakostí schovává za zdí, od podezíravosti a závisti, která ošklivě zahlíží na souseda za to, že přišel do kostela v šortkách a sandálech místo pečlivě nažehlených kalhot s puky a naleštěných polobotek. Tady, těch několik metrů za mezí, jsme se ocitali mimo dosah trestající ruky přísného otce a už jsme ho nemuseli žádat o chléb náš vezdejší a odpuštění vin, ale s úlevou jsme si kupovali pár českých piv v první hospodě za závorou. Teď se ovšem kvůli otevřeným hranicím ozlomkrk ženeme za cílem, který se nám zdá atraktivnější. Praha, Berlín, Paříž, Řím, Madrid. Už totiž nemáme důvod se na hranicích zastavovat. A nepotřebujeme se ohlížet za těmi, kteří s námi nestačí držet krok. Kteří trpělivě čekají na svůj ranní autobus do Valbřichu.

Ta naše písnička česká

V Česku funguje hromadná doprava mnohem lépe, ačkoli ji často zajišťují vysloužilé lokomotivy a vagóny, které ještě pamatují Husákovu vládu. WiFi byste v nich hledali marně, stejně jako zásuvku, kde si lze nabít telefon nebo laptop. Hustá síť spojů vám ale umožní dostat se z venkova do většího města za prací, do školy nebo k lékaři. Na dvou takových lokálních trasách mezi stanicemi Mladá Boleslav – Bakov nad Jizerou a Bezděz – Bělá pod Bezdězem nedávno jednasedmdesátiletý důchodce Jaromír Balda fingoval teroristické útoky. Pokácel stromy na koleje, čímž málem způsobil vykolejení vlaku. Na místě potom rozházel letáky s textem psaným záměrně špatnou češtinou, které měly vyvolat dojem, že za vším stojí arabští imigranti. U Bakova to byly papíry s větou: „Allah Akbar, cesky neverici pes, mi tady a s nami djihad.“ Ve druhém případě byl text letáků výrazně delší. Směsí češtiny a lámané angličtiny se v nich hovořilo o tom, že první srážka se „strom tree“ byla testem, že se jí zúčastnili dva bojovníci s „top gun“, že si všechno natáčeli, že „abu imam“ je pochválil za dobrou práci a že teď přijde na řadu ovládnutí celého světa. Ve vlaku do Bakova cestovalo pouhých devět lidí, v tom do Bělé pod Bezdězem dokonce jen šest. Typické nerentabilní spoje mezi vesnicemi a malými městy. Nikomu z cestujících se nic nestalo. Důchodce atentátník byl odsouzen ke čtyřem letům odnětí svobody. V závěrečné řeči svůj čin soudu vysvětloval těmito slovy: „Vážená soudní stolice, nejsem terorista, nejsem vrah. Měl jsem jenom strašnej, živočišnej strach o milované české plémě, české lidičky a české písničky.“

Otevřené hranice, svobodný pohyb kapitálu i pracovní síly. Ekonomika neustálého hospodářského růstu, neomezeného bohatnutí a neustálého zvyšování prodejů za současného snižování výrobních nákladů. Vytváření stále nových potřeb konzumentů, kobercové nálety reklam, slev, výprodejů. Všechno zabalené do liberálních hesel o svobodě, demokracii a toleranci. A miliar­dy těch, kterým se v tomhle střemhlavém závodě vede hůř. Kteří by se chtěli mít lépe, protože i jim se prodává mýtus o světě, ve kterém máte všechno ve svých rukou. Přijedou sem a budou pracovat levněji a víc. A české písničky si při práci zpívat nebudou. Zhruba před rokem jsem pracoval ve firmě, která se zabývala testováním elektronických přístrojů pro největší potentáty v oboru. Mezinárodní pracovní prostředí. Na úvod dostával každý brožurku s anglicky sepsanou ekologickou politikou firmy. První písmena vedlejších hesel „Environmentaly­-friendly“, „Audit“, „Recycling“, „Total Legal Compliance“ a „Holistic“ tvořila dohromady hlavní slogan – EARTH. Země, planeta lidí. Našimi zákazníky byli výrobci tun plastového odpadu. Na školení jsme poslouchali přednášky o etickém kodexu, respektu k jinakosti, toleranci, empatii a jedné velké rodině, kterou tvoří zaměstnanci firmy.

Při práci a přestávkách si člověk běžně případů diskriminace v mezilidských kontaktech nevšiml. Zato na podnikových záchodech ho okamžitě uhodily do očí obrázky plné zlomyslných narážek. Nejčastěji mířily na Filipínce a Rumuny. Tyhle dvě národnosti se držely trochu stranou a ani se nepokoušely dorozumívat v češtině. Ta jedněm i druhým dělala značné potíže. Nejčastěji se s nimi mluvilo anglicky; i neznámý umělec proto své kresbičky opatřil anglickým komentářem. Jedna z nich představovala skupinku lidí stojících na primitivní plošině s koly tažené zvláštním živočichem, jakýmsi křížencem koně a prasete. Komentář nad obrázkem: „Bucuresti – Faggotlandia“. Podivuhodné tažné zvíře zase bylo opatřeno nápisem: „Bucuresti public transport“.

Civilizovaný člověk

Stávalo se také, že jedni migranti diskriminovali druhé. Možná se tak snažili získat na hodnotě v očích místních, ukázat jim: podívejte, jsem stejný jako vy, to oni jsou horší, jiní. Nazar, Ukrajinec z uklízecí čety, si takhle stěžoval dvěma Čechům na Filipínce: „Posraný žluťáci! Místo do mušlí chčijou na podlahu, debilové! Nedovedou se těma malejma pindíkama trefit do velký díry! A člověk aby to potom od těch smradlavejch chcanek uklízel! Musel jsem tam nalejt mnohem víc vody a sapónu než normálně, tak se, chlapi, nedivte, že to dlouho schne.“ U východu z toalet, kde se tento hovor odehrál, stál malý stolek s počítačem. Zaměstnanci do něj mohli zapisovat své návrhy, co by se dalo vylepšit. Mělo to dělat dojem, že se podílejí na utváření výrobního procesu firmy, že i obyčejný dělňas může ovlivnit své pracovní podmínky. Jeden anonymní záznam se týkal Filipínce, který podle pisatele smrdí tak příšerně, že by se jeho pracovní místo mělo posunout – o kilometr. Stěžovatel dále dodal, že je civilizovaný člověk a nepřeje si pracovat se zvířaty. Návrhy zlepšováků potom vyhodnocovalo vedení firmy. Tenhle měl status „waiting for approval“, takže ještě nebylo jasné, zda se schválení shora dočká nebo ne.

Po práci nicméně místo primitivní plošiny tažené koňoprasetem pro Rumuny i ostatní zaměstnance firmy přijížděl barevný výletní autobus. Jeho boky zdobily malůvky exotické fauny i flóry a nápis: „60 druhů zvířat z celého světa“. Spěšně jsem přepočítal národnosti dělníků tlačících se do dveří: Češi, Slováci, Filipínci, Rumuni, Bulhaři, Ukrajinci, Bělorusové, Moldavané, Poláci… S bídou devět, do šedesáti daleko, a tak jsem se zaradoval, že i my máme daleko do zvířat. Autokar opustil továrnu a najel na dálnici. Po cestě jsme minuli billboard. (Tehdy se v Česku zrovna blížily parlamentní volby.) Na billboardu se usmíval muž středního věku na pozadí české vlajky. V její horní bílé části se psalo: „Ne islámu, ne teroristům.“ Chlapík z volebního plakátu je Tomio Okamura – v Tokiu narozený politik česko­-japonského původu. Další volební hesla jeho strany Svoboda a přímá demokracie zněla: „Zastavíme nelegální imigraci a diktát EU“ anebo „EU – odejdeme po anglicku“. Na fotografii měl Okamura přimhouřené oči. Možná mu to poradil jeho mediální poradce – když pózuje s mírně přivřenýma očima, není tolik vidět, že je má šikmější, než je v kraji zvykem. No jak by to vypadalo, kdyby exotický kandidát, sám v jistém smyslu imigrant, šířil protiimigrační hesla? Bylo tedy nutné tuto exotičnost lehce zamaskovat.

Nekonečný závit

Byli jsme na cestě z továrny, v níž vládnou japonská pravidla štíhlého řízení. Asi proto jsme si koncem měsíce museli vždycky utahovat opasky. V kuřárně před výrobní halou probíhal směnný obchod: já ti dám čtyři koruny na kafe z automatu, ty mi píchneš špetkou tabáku. Výplata je až za deset dní. Nejhůř na tom byli Filipínci. Prvních několik měsíců pracovali v podstatě zadarmo – z výplaty spláceli agentuře předražené letenky, ubytování a víza. Brali všechny přesčasy, přivydělávali si, jak se jen dalo. „Líbí se ti naše holky?“ zeptal se mě Rodelio, když jsme spolu zametali podlahu kolem stroje. Když jsem přikývl, řekl, že všechny jsou vdané, akorát jedna má zatím jen přítele. Kdyby se mi prý nějaká obzvlášť líbila, mám mu ji ukázat, může mi domluvit rande. „Kuřba za pět set, hodina sexu za sedm stovek,“ dodal a obnažil tím nuance své, na první pohled romantické nabídky.

Uklízeli jsme už uklizené, a to v době, kdy měl stroj poruchu a opravoval se, protože firemní filosofie nepřipouštěla ani okamžik nicnedělání. Hala byla polepená propagandistickými výkřiky z říše lean managementu. Závody v boji se zahálkou byly zrovna v nejlepším. Na jedné tabuli zářila jména zaměstnanců, kteří svým kolegům a kolegyním obzvlášť úspěšně zpříjemňují pracovní dobu. Muda Busters neboli krotitelé mudy. Tenhle japonský termín znamená plýtvání. Nejčastěji se interpretuje jako zbytečná ztráta času. Byla to tedy jména lidí, kteří nám utahovali šrouby. Přesně těmhle lidem je lepší se širokým obloukem vyhnout, když se člověk snaží tajně vyklouznout do kuřárny, protože díky pilné práci vyšetřil tři minuty na cigáro. A šroub už byl utažen natolik, že je nutné některé činnosti přeskakovat, aby se práce vůbec dala stihnout. „Tenhle test nedělej, leda že se dívá mistrová,“ poučil mě dvacátník Stefan z Maďarska.

O mizerné kvalitě zboží, které si kupujete, nerozhoduje jen spirála neustálého prodeje. Nejde jen o to, že máte předčasně opotřebovaný výrobek vyhodit, abyste si ho mohli vzápětí koupit znovu. Jde také o mechanismus donekonečna utahovaného šroubu. „Vylepšování nikdy nekončí,“ praví závěrečné přikázání desatera kaizen. V kontextu tažení za minimálními náklady to znamená, že závit šroubu je nekonečný. V japonsky řízené polské továrně, kde jsem pracoval déle než deset let, byla výrobní norma vyšroubovaná natolik, že zaměstnanci opracovávali jeden kryt převodovky vícekrát za sebou, aby jim ho počitadlo stroje započítalo jako několik kusů. Poctivě se norma splnit prostě nedala. Ve výsledku byla ložisková lůžka vyrobená tak, že z nich součástky někdy dokonce samy vypadávaly. Nemalý počet takových převodovek pak skončil v autech značky, která je proslulá svou spolehlivostí.

Takhle končí sen o otevření hranic. Sen o šlechetném soupeření v rámci globální ekonomiky a o multikulturním světě. Politik předstírá, že není Japonec a imigrant, aby mohl rozsévat xenofobii, zatímco dělníci nejrůznějších národností naopak předstírají, že Japonci jsou, a ve jménu neustálého pokroku vyrábějí šrot.

Autor je publicista.

Z polštiny přeložila Anna Plasová.