editorial

Léto se sice už začíná chýlit ke konci, ale my se ještě vydáváme na cestu – spolu se spisovateli, případně s píšícími cestovateli. Nejedná se ovšem o tradiční popisy cest, ačkoli i takové v čísle najdeme. Spíše jde o analýzu toho, co znamená cesta v literatuře. A hned v úvodním eseji Josefa Hrdličky se dozvíme, že „cesta vede k básni“. Ve fenomenologicky pojatém textu se Mariana Prouzová ptá, jak cestu prožívá ten, kdo není nikde tak úplně doma – tedy melancholik. Na základě tří středoevropských děl nachází společné rysy cestopisů odehrávajících se z velké části v krajině nitra. Vojtěch Šarše referuje o knize Andrého Gida Cesta do Konga z roku 1927, jež ve své době byla jednou z prvních kritických reflexí koloniální politiky. K tématu se vztahuje i esej Miroslava Olšovského, který píše o cestě textu ke čtenáři a obecněji o povaze literárního díla. Z článků mimo tematický blok doporučuji rozhovor o léčbě a sebeléčbě závislostí s psychologem Pavlem Nepustilem, jehož terapeutická východiska některým adiktologům nemusejí být milá, ale v každém případě jsou velmi inspirativní. Za pozornost stojí i další díl reportážního cyklu o práci na dně od NoMada, který tentokrát píše o tom, jak krušné je přežívání na ubytovně, když je konec měsíce, peníze už dávno nejsou a dochází i tabák.