Po pozoruhodném debutu Schmitke natočil Štěpán Altrichter adaptaci románu Jaroslava Rudiše Národní třída. Příběh o hospodské legendě koketující s neonacismem je divácky vstřícnější, ale nedokázal si poradit s problematickým hrdinou.
Štěpán Altrichter upoutal před pěti lety česko-německým Schmitkem (2014), vznikajícím v podmínkách podfinancované, nadšením živené produkce. Nešlo možná o bezchybné dílo – ale debuty tu přece nejsou od bezchybnosti. Film vnesl do tuzemské kinematografie závan čerstvého vzduchu jak svébytným pojetím, mísícím existencialismus se smyslem pro karikaturu, tak blízkostí k německému prostředí, vyplývající z režisérova česko-německého původu. Národní třída je prvním Altrichterovým pokusem vytvořit snímek standardně zapojený do filmově-průmyslového systému. Měl na něj mnohem více peněz a do hlavní role se podařilo získat populárního Hynka Čermáka. Post režiséra a spoluscenáristy byl Altrichterovi nabídnut právě pro jeho afinitu k německému kulturnímu prostředí, kterou sdílí se spisovatelem Jaroslavem Rudišem, jenž je autorem útlé knižní předlohy filmu, oceněné Magnesií Literou.
Vandam z Jižňáku
Snímek vypráví o Vandamovi, který je možná neonacista, ale možná si na něj jen (velmi důsledně) hraje z hecu vůči systému. Po Jižním Městě, kde žije, se nese pověst o tom, že právě on dal během sametové revoluce první ránu, a pro místní je národním hrdinou. Porevoluční vývoj však Vandama zklamal, a protože se rozhodl nekrást, nelhat a nepodvádět, nemá z života nic než malá vítězství v bitkách záměrně vyprovokovaných v místní hospodě. Ovšem putyku, která je mu vším, ohrožují zlí gentrifikátoři, a tomu je potřeba zabránit…
Altrichter se znovu ukázal jako skvělý filmař – jeho práce s obrazem, zvukem a místy poněmčeným soundtrackem je špičková. Podle svých slov se držel na uzdě, protože chtěl natočit film pro lidi, přesto už u jeho druhého celovečerního snímku vyvstávají autorské trademarky a specifika. Vše prostupuje absurdní humor, prorážející zábrany realismu, vyprávění je opět dohnáno do mírně surreálné roviny a vedlejší postavy jsou záměrně šablonovité, aby mohla být pozornost namířena jediným směrem. Jenže jakmile se objeví v jednom odstavci slova „neonacista“ a „národní hrdina“, je potřeba zbystřit. Altrichter s Rudišem se pouštějí na tenký led, na němž se v psané podobě možná manévruje lépe než ve filmu. Kniha snáz nuancuje, případně naformuluje situaci dost jasně na to, aby se subjektivní názor pochybného protagonisty nestal primárním sdělením celého díla. A právě zde spočívá problém filmové Národní třídy.
Český kult hákového kříže
Snad nejpatrnější je to u Klubu rváčů (Fight Club, 1999), ale třeba i u Kultu hákového kříže (American History X, 1998) a nyní u Jokera (2019): snímek buduje ambivalentního protagonistu, kterého má divák vnímat jako chybujícího. Jenže kolik uražených šovinistů cituje Tylera Durdenna jako svého hrdinu? A kolik neonacistů se ztotožňuje s Edwardem Nortonem? Vytrhnout slogany těchto postav z kontextu díla je až příliš snadné. Národní třída vykročila stejným směrem. Hynek Čermák je jednoduše moc velký frajer, aby to dopadlo jinak. Lze sice poukázat na scény, které jeho sebedestrukci odhalují jako negativní a zapříčiněnou jeho vlastním chováním, převládají ale emoce ublíženectví, křivdy a práva na pomstu.
Klub rváčů nicméně nepovažujeme za špatný film jen proto, že si ho někteří diváci vykládají na základě záměrného ignorování částí díla. V případě Národní třídy však není třeba ignorovat nic hlasitého a jasného – snímek se sám ztrácí v tom, jak vlastně zpodobnit svého hrdinu. Začíná a končí Vandamovým ublíženým monologem o tom, že jeho chování je jen důsledkem křivd, jež na něm byly vykonány. Komplexy z přerušeného vztahu s otcem, matkou a bratrem ho spolu se společenskou situací poznamenaly natolik, že v podstatě není schopen se kontrolovat. Jeho vulgárnost se přitom mísí s projevy inteligence. Když si přeříkává plány velkých bitev historie, je to celkem matoucí, protože jinak se projevuje jednoduše a naivně. Jeho neonacismus je přitom zametán pod koberec – scény s hajlujícím Čermákem nakonec nebyly zařazeny a zůstávají jen letmé náznaky. Co ze svého chování si vlastně hrdina uvědomuje? A je u filmu „pro lidi, jako je sám Vandam“ taková nejasnost rozumná?
Je těžké se zbavit obavy, že Národní třída nakonec může posloužit jako legitimizace rasismu, xenofobie, šovinismu, násilnictví a vlastně jakéhokoliv negativního chování. Ne proto, že by to ukazovala jako správné, ale tím, že dává frustrovaným a zklamaným lidem „právo“ se těmito způsoby projevovat, ale „jinak být slušnými lidmi“. Téměř jistě nejde o záměr tvůrců – ti chtěli zkrátka dokázat svou empatii. Dopadlo to ale nešťastně.
Autor je filmový publicista.
Národní třída. Česká republika, Německo, 2019, 91 minut. Režie Štěpán Altrichter, scénář Štěpán Altrichter, Jaroslav Rudiš, kamera Cristian Pirjol, střih Jan Daňhel, hudba Reentko Dirks, Clemens Christian Poetzsch, hrají Hynek Čermák, Kateřina Janečková, Jan Cina, Václav Neužil ad. Premiéra v ČR 26. 9. 2019.
