Dědictví přirozenosti

Porevoluční utopie apolitické literatury

Česká beletrie posledních třiceti let je do velké míry definována zlomem v roce 1989. V nové společenské situaci devadesátých let se deklarovala především apolitičnost literatury. Dobové osvobozování se od společenských závazků vedlo k utopické představě návratu ke čtenářské, autorské i kritické „přirozenosti“.

Když se mluví o literární kritice devadesátých let, obvykle se připomíná esej Jiřího Kratochvila Obnovení chaosu v české literatuře (1992), v němž spisovatel formuluje svůj program zbavení literatury všech společenských rolí a závazků, k němuž mělo dojít po dlouhých dvou stech letech služebnosti politice. Tento zřejmě jediný úspěšný literární manifest devadesátých let (úspěšný možná proto, že se za manifest nevydával) vycházel z předpokladu, že politický převrat nastolí nové podmínky, v nichž se bude realizovat literatura zcela apolitická, ovlivněná pouze ochotou čtenářů ji číst. Odmítnutí souvislosti mezi uměním a angažovaností vedlo k vytlačení politické interpretace literatury na samý okraj zájmu a její rehabilitace proběhla teprve v posledních letech.

 

Literatura jako politický čin

Současná tuzemská literatura je stále určena představou roku 1989 coby milníku, po němž jako by se dějiny vrátily do svého původního, „přirozeného“ stavu. Pozorovat to …

Tento článek si přečtou pouze předplatitelé


Předplaťte si Ádvojku

Přihlášení

Kupte si toto číslo elektronicky