Rok klimatického rozrušení

Kresba Tereza Lochmannová

Končí rok klimatického rozrušení. Tento český překlad anglického slova „disrup­tion“ dobře zachycuje nejen změny v mnoha komplexních fyzikálních, chemických a biologických procesech situovaných v takzvané kritické zóně Země, kde se odehrává většina planetárního života, ale zároveň i neklid ve společnosti, která již dopady klimatických a souvisejících ekologických změn začíná zažívat na vlastní kůži nebo tuší, že je v blízké budoucnosti zažije. Města a parlamenty vyhlašovaly stav klimatické nouze (i když v určitém smyslu jde o přesný opak nouze, a to přebytek klimatu), někteří z nás se začali stydět létat, na trhy je trendem chodit s recyklovanými pytlíky, ekologie se stává silným tématem dospívajících generací. Dokonce i v Česku vznikla takzvaná uhelná komise a ekologická témata se, byť stále váhavě, i u nás dostávají na přednější místa některých politických programů. Šetření Centra pro výzkum veřejného mínění z října tohoto roku ukazuje, že podle naprosté většiny (86 procent) české veřejnosti dochází v posledních sto letech ke změně klimatu na Zemi a většina (64 procent) dotázaných se také v určité míře obává dopadů těchto změn.

To vše ale neznamená, že máme účinné termíny, jak o klimatických a ekologických záležitostech mluvit, že víme, co a jak dělat, ani že bychom se cítili akceschopní. Rozrušení je proto často doprovázeno ochrnutím – před velikostí a naléhavostí úkolu, komplexitou procesů a nejistotami modelů a možná i pocitem existenciální viny z toho, že z hmotné existence, která ve světě vždy zanechává nekontrolovatelné stopy, se nelze vymanit.

K vyjasnění termínů nepřispívá ani výše citované sociologické šetření, které se například ptá, zda si respondenti myslí, že „je změna klimatu způsobena přirozenými přírodními procesy, lidskou činností nebo obojím“. Ve věku antropocénu, ve kterém se v širším smyslu nacházíme nezávisle na tom, zda ho konzervativní stratigrafové oficiálně vyhlásí za novou geologickou epochu, nám tato dualita „přirozených přírodních procesů“ a „lidské činnosti“ ničím nepomáhá. Spíše naopak nás uvězňuje v modernistické pasti – v konfliktu (nelidské) přírody a (lidské) kultury –, která nás do dnešní ekologické situace dovedla. Pokud by příroda přestávala být „přirozenou přírodou“ lidskými zásahy, nemohli bychom o ní mluvit alespoň desítky tisíc let. Byť k tomu máme dnes řadu mnohem výkonnějších nástrojů a technik, lidé svět přetvářeli – stejně jako to dělají ostatní organismy – vždycky.

Nejde tu přitom jen o filosofickou debatu. Jde o to, jak a k čemu nás konkrétní konceptuální rozvrh světa směruje a uschopňuje. Pokud totiž vězíme v moderní polaritě společnost versus (přirozená) příroda, může se zdát, že něco dělat můžeme jen s tím, co je již dnes důsledkem lidské činnosti. A že je potřeba „poslušně se vrátit“ do jakési přirozené minulosti. Stejná polarita založila také oborové rozdělení do věd o „člověku“, „živé přírodě“ a „neživé přírodě“, které doposud ovládá většinu vzdělávacího a výzkumného pole. Je přitom evidentní, že porozumění klimatické a ekologické dynamice a hledání řešení vyžaduje radikálně transdisciplinární přístupy.

Podobně problematická mi připadá i stroze položená otázka ohledně toho, zda jsou respondenti přesvědčení, že svým vlastním chováním a činnostmi mohou přispět ke zmírnění změn klimatu. Slabě nadpoloviční většina, která toto přesvědčení vyjadřuje, zahrnuje podle sociologů lidi, kteří jsou více spokojeni s vlastním životem a subjektivně hodnocenou životní úrovní, lidé zajímající se o politiku a vesměs pravicově orientovaní. Druhá polovina, do které patří speciálně například obyvatelé Karlovarského kraje, častěji deklaruje, že přispět nemohou.

Vyznění této otázky navádí k moralistním závěrům typu, že chudší část obyvatel není připravena převzít za své jednání a jeho klimatické dopady osobní odpovědnost. Takto podle sociologa Hadriena Maliera působily například francouzské kampaně Earth Ambassadors. Dobrovolníci v jejich rámci navštěvovali chudší rodiny, často zahrnující přistěhovalce první či druhé generace, a přesvědčovali je ke změnám v jejich každodenním chování s ohledem na úspory vody a energií či třídění odpadu. Tyto často bezvýsledné mise středostavovských dobrovolníků podle Maliera ve výsledku jako nedostatečně morální ve vztahu k obecnému blahu ukazovaly právě ty vrstvy společnosti, které k uhlíkovým emisím Francie přispívají relativně nejméně.

Nemyslím, že je řešení svalit vinu za oteplování planety a celkovou ekologickou situa­ci na horní „jedno procento“ nejbohatších nebo pětici největších korporátních znečišťovatelů. Implikováni jsme v dnešní situaci opravdu všichni a všichni také můžeme něco dělat. Nicméně jako společnost potřebujeme hledat způsoby, jak pojmout individuální a kolektivní, ale zároveň diferencovanou odpovědnost. Pokud někdo cítí, že nemůže svým jednáním ke zmírnění klimatických změn přispět, není to nutně proto, že je zabedněný, sobecký a nemorální, ale protože má omezené možnosti svůj každodenní život měnit, případně má již dnes relativně nízkou klimatickou stopu – třeba díky tomu, že nelétá na víkend do Londýna za zábavou ani na konference, výstavy či korporátní schůzky. Pokud se ptáme po zodpovědnosti za vlastní jednání, korelujme její vyjádření především s odhady aktuální výše klimatické a ekologické stopy respondentů.

Jakkoli se z hlediska klimatu počítá každý jeden zrušený let, člověk cestující pravidelně letadlem, který si odpustí jeden z patnácti letů ročně, mě rozhodně svou etikou neohromuje. Na rozdíl od důchodce z Karlovarska, který by si třeba jen jednou týdně nedopřál s ohledem na klima hovězí guláš.

Autorka je socioložka.