Pro mírný pokrok v mezích „zdravého rozumu“ se nakonec rozhodla Poslanecká sněmovna, když smetla ze stolu přívětivější variantu insolvenční novely s připomínkami Senátu. Prosadila tak svoji verzi, která znemožňuje splnit podmínky oddlužení těm, kteří jsou na tom nejhůře. Vcelku nepřekvapivě to byli hlavně poslanci za ANO, ODS a SPD, kdo se navzdory několik měsíců trvající veřejné debatě rozhodli dál lpět na variantě, která z bídy pomůže jen vyvoleným. Nejspíš aby se česká ekonomika náhodou nepřehřála přílivem nových zaměstnanců, kteří se začnou přesouvat ze zákoutí šedé ekonomiky do světel klimatizovaných kanceláří a prosluněných fabrik. Poslanci tak dali najevo, že práce není povinnost ani právo, ale privilegium, které je potřeba si zasloužit. Ty ostatní, práce neschopné, už nikdo nepotřebuje – a jedná se tu do velké míry o penzisty, kteří nemají ani na splácení poplatku pro insolvenčního správce. Jim nezbývá než dožít v tomto slzavém údolí a doufat, že jim dluhy budou odpuštěny alespoň na druhém břehu.
M. Vrba
Sotva ze stránek denního tisku zmizel případ Jaromíra Baldy, seniora a sympatizanta SPD, odsouzeného za terorismus na čtyři roky, přišel Deník N s reportáží o mladém muži, který v letech 2015 až 2016 bojoval na straně proruských ozbrojenců na východě Ukrajiny. A jak potvrdil náměstek pražské vrchní státní zástupkyně Adam Bašný, účast v ilegálních ozbrojených skupinách aktivně bojujících proti legitimní, mezinárodně uznávané vládě lze právně kvalifikovat jako zločin terorismu. Ze stejné reportáže si můžeme udělat představu o profilu českého teroristy: je jím mladý muž z provinčního městečka, společensky nezakotvený samotář, s nedokončeným středoškolským vzděláním, s problémovým vztahem k rodičům, bydlící na ubytovně, s dluhy, bez trvalého příjmu, konzument propagandistické produkce ruského státního molochu Sputnik a jeho českých metastází v podobě konspiračních webů, uživatel ruských sociálních sítí. A právě jeho aktivity na sítích budou zřejmě tím, co ho usvědčí. V jednom ze svých příspěvků například napsal, že pokud u nás dojde k převratu, bude prý se „svými lidmi“ obsazovat vládní budovy. Stíhání Pavla K. není ojedinělým případem – na straně proruských band na východě Ukrajiny údajně bojovaly či stále bojují desítky občanů Česka. Zdá se, že bílí sekularizovaní Češi našli svůj džihád.
A. Sevruk
Že by nakonec měli pravdu monarchisti? Tuto otázku si zřejmě položil nejeden volič při nedávném výročí znovuzvolení Miloše Zemana. Kvalita prezidentů dlouhodobě upadá, a to nezávisle na společenském zřízení, historických okolnostech i politické orientaci. Nic by na tomto neblahém trendu patrně nezměnilo ani to, kdyby se před rokem prosadil bývalý kádr normalizační vědy. Nejjednodušším řešením, jak z této spirály ven, by bylo prezidentský úřad zrušit. Ovšem Češi si na hlavu státu – a jí zosobněnou vertikálu moci – potrpí. Ovšem i u eventuálního krále hrozí, že by demokracii spíš boural, než posiloval: koneckonců bylo to za císaře pána, kdy se naposledy rukovalo do války. Nejlepším řešením by tak byl nepřítomný panovník. Česká republika by se třeba mohla připojit ke Commonwealthu a přijmout za svou britskou panovnici. Ta by se nejspíš do věcí tak bizarní země nevměšovala a navíc by její portrét bylo možné využít jako turistickou cetku. Zatočili bychom tak zároveň s problémovým prezidentským úřadem i s ruskými matrjoškami prodávanými na magistrálách turismu v centru Prahy.
J. Horňáček
To bylo mezi levičáky na starém kontinentu radosti, když se mexickým prezidentem stal Andrés Manuel Lopéz Obrador. Jednoznačně nejlevicovější prezident v historii stotřicetimilionové středoamerické země vyhlásil boj chudobě, korupci a kdoví čemu ještě. Přišlo ale nepříjemné prozření. Povstalci ze Zapatovy armády národního osvobození, kteří se před čtvrtstoletím postavili nejen proti mexické vládě, ale i globálnímu kapitálu, ve svém posledním komuniké varují před výstavbou takzvané Mayské dráhy, železnice, která má propojit pět jihomexických států. Souvislost s Mayi přitom není pouhým lingvistickým nátěrem na železném oři – cílem je poskytnout turistům veškerý komfort při objevování dávné civilizace. Co na tom, že výstavba část jejího dědictví nenávratně zničí, o environmentálních dopadech nemluvě. Obrador vidí v projektu šanci skoncovat s chudobou v dané oblasti, zapatisté zase snahu mexické vlády definitivně s nimi zatočit. Co nedokázala mexická armáda, zvládne kapitál pod pláštěm boje proti chudobě – samozřejmě za pomoci revolučních turistů, kteří se pojedou přímým vlakem podívat na své idoly.
V. Ondráček
Kam až může člověka dohnat dlouhodobé vstávání na šestou? O hranicích práce by mohli vyprávět bývalí hvězdní moderátoři Snídaně s Novou. Na Liborovi B., který byl už v roce 2016 zadržen kvůli obvinění z krádeže a strávil noc v policejní cele, je daň, již si vybralo rizikové povolání, patrná od pohledu. „Dříve nosil tmavé vlasy sčesané dozadu, nyní je má viditelně nabarvené a dává přednost patce. Z jeho unaveného obličeje bylo znát, že není v nejlepší životní formě.“ Reportáž serveru Super.cz z premiéry muzikálu Vlasy je mrazivě výmluvná. Že nejde o selhání jedince, ale o systémový problém, dokládá případ moderátorova kolegy Slávka B. Ten byl nedávno obviněn z pašování drog, přičemž sám se hájí, že cestoval proto, aby pro jistou začínající kancelář vytvořil osobitý bedekr. Za jednu takovou cestu prý dostával odměnu menší než průměrný plat. Bývali na výsluní, propadli se až sem. Na svou generační výpověď však tito hrdinové kapitalistické práce teprve čekají. Rizikové profese, to totiž nejsou jen horníci a učitelky.
R. Rops-Tůma