Zlatko Topčić
Dagmar. Epistolární fikce
Přeložil Jaroslav Otčenášek
For Prague 2018, 149 s.
„Nikdy nepochopím svět rychlých proměn,“ znie prvá veta románu sarajevského prozaika Zlatka Topčića. Nasledujúcich skoro 140 strán textu, tvorených prevažne emailovou korešpondenciou medzi dr. Oskarom Feragetom, Dagmar Havlovou a Dušanom Karpatským, nás pomerne vehementne presviedča, že v postmoderných románoch patrí popieranie už raz napísaného, hoc by to bol rovno incipit textu, k základným autorským gestám. Osou románu je snaha výstredne pôsobiaceho sarajevského spisovateľa získať stanovisko Václava Havla k rukopisu jeho nového románu. Po Havlovej smrti vstupuje do intenzívnej elektronickej komunikácie predovšetkým s jeho druhou manželkou a čiastočne aj s popredným českým prekladateľom. V korešpondencii, ktorá začína vznetlivou diskusiou a razantným odmietnutím románu zo strany Dagmar Havlovej, sa najmä vďaka vytrvalosti a istej komunikačnej obratnosti autora rukopisu podarí nájsť spoločný emailový modus vivendi. Pohľady do privátnych sfér života centrálnych postáv, ktoré pravdepodobne mali dodať textu atraktívny ráz, sa však veľmi rýchlo menia na dutý verbalizmus s ľahko odhadnuteľným finále. Nič na tom nemenia ani vložené fragmenty z predmetného rukopisu, z ktorých je zrejmé, že autor dokáže písať aj menej afektovane a písanie pre neho nie je len priestorom na predvádzanie sa. Sumárne je pre mňa román Dagmar textom, v ktorom sa na škodu veci Zlatko Topčić baví násobne viac než čitateľ.
Igor Mikušiak
Paul La Farge
Noční oceán
Přeložil Petr Kotrle
Paseka 2018, 320 s.
Ačkoli jsme v A2 o anglickém vydání Nočního oceánu už psali (viz A2 č. 12/2017), s ohledem k výjimečnosti této knihy neuškodí si připomenout její povedený český překlad. Americký spisovatel Paul La Farge knihu vystavěl na pátrání psychoterapeutky Mariny Willetové po důvodech a okolnostech záhadné sebevraždy jejího manžela, který se proslavil knihou o Lovecraftově erotickém vztahu s mladým fanouškem Robertem S. Barlowem. Poté, co se ukáže, že je kniha vystavěna na lživých údajích, je její autor odvržen čtenáři a následně i šikanován na sociálních sítích, což má neblahý vliv na jeho duševní zdraví i vztah s manželkou. Vypravěččino pátrání po pravdě, týkající se pádu jejího manžela, se však neustále bortí a dosažená „pravda“ se vždy ukáže jen jako další fikce. Příběh započatý zfalšovaným Lovecraftovým erotickým deníkem pokračuje sérií nešťastných osudů postav, které se své nenaplněné životy snaží léčit horečnatou bolañovskou vášní pro literaturu, čtení, příběhy a knihy. Snadno by se mohlo stát, že tak široký záběr témat (od mýtu Cthulhu, homosexuality, rasismu, psychoterapie a psychospirituální krize přes holokaust nebo historky spojené s W. S. Burroughsem až ke spoustě jmen a událostí z období zrodu amerického sci-fi a fantasy fandomu) bude působit jako neslučitelná popkulturní směska. La Fargeovi se ale tato témata podařilo přetavit do velmi čtivé pocty žánrové literatuře, která je zároveň povedeným románem o neměnnosti lidských předsudků i hrůze, jež nepochází z temných hlubin vesmíru, ale z lidského nitra.
Karel Kouba
Karel Haloun
Marná práce
Brkola 2017, 176 s.
Kniha Marná práce je čtivá, exemplárně ukázková tak, jak by čtivá kniha vypadat neměla. Ve formě rodové kroniky vypráví děje, jichž se vypravěč nezúčastnil, a proto musí fabulovat, kde mu chybí vodítka. Vypráví s lineární návaznosti dějů, ač děje se dějí přetržitě, retrográdně, z různých stanovisek a perspektiv a někdy se vůči vnějšku nedějí vůbec. Jako autora uvádí nakladatel grafika Karla Halouna, známého tvůrce obalů gramodesek, CD a člena tamburašsko-hudebních skupin Hudba Praha, Jasná páka a možná i dalších. Těžko tomu autorství uvěřit: máme co do činění s polyartistou, výtvarníkem, libretistou a literátem, potažmo všeumělem, jenž umí i neumí zároveň? Anebo si najal Karel Haloun po vzoru rozličných manekýnek, imperátorů, hereček a sportovců všeho druhu ghostwritera, jenž vrhnul na papír Mistrovy imprese a dal jim „správnou“ formu, čtivou a časově morbidní? Ale k čemu taková mystifikátorská touha uplatnit se na poli prozaickém? Románem o dějinách, které jsou mnohdy subjektivní a se skutečností nemají ani jeden styčný bod? Jako by autor věděl, „jak to má být“, a když ho nevpustili do školních osnov dějepisu, lká? Ovšem čtenářsky přínosné jsou autorem zmiňované pražské restaurace a vinárny. Mnohé již zanikly, ale jiné se dál skví jako majáky na tazích za sklenkou, neboť – jak praví kniha Marná práce – „jedno pivo neexistuje“.
Vít Kremlička
Antonín Hrbek
Podkarpatská Rus. Stoleté výročí vzniku
Poznání 2018, 264 s.
Antonín Hrbek (nar. 1931) patří mezi plodné autory, ale jeho dosavadní díla se věnovala astrologii a drahým kamenům. K sepsání knihy o Podkarpatské Rusi ho vedly osobní důvody: jak zmiňuje v úvodu, jeho otec Jan byl místostarostou Užhorodu a za kmotry mu byli zemský prezident tohoto území Antonín Rozsypal s chotí Františkou. Kniha je určena nejširší veřejnosti a nabízí čtenářům základní historický přehled od konce první do konce druhé světové války. Nenajdeme v ní ale kritickou reflexi tradičního českého sentimentu, který se k tomuto kraji dosud váže. V závěru knihy autor sice kritizuje nedostatečné zapojení Rusínů do státní správy a konstatuje jasný fakt, že šlo o periferii republiky, ale z jeho líčení je zřejmý pocit „konce snu“, jak je závěrečná kapitola pojmenována. V jednotlivých částech, věnovaných správnímu a hospodářskému vývoji, dopravě, školství a zdravotnictví, popisuje hlavně úspěchy, kterých bylo za necelých dvacet let existence Podkarpatské Rusi v rámci Československé republiky dosaženo. Za pozornost stojí spíš pasáže o rusínském umění nebo o turistice (provozované převážně Čechy). Kniha může vcelku dobře posloužit pro základní orientaci v dosud přitažlivé kapitole československých dějin; přináší též zajímavé postřehy k osobnostem místního politického, kulturního i hospodářského života. Slabou stránkou jsou často nekvalitní fotografie, jež jsou v mnoha případech pouze ilustrační a nijak se nevztahují ke konkrétnímu tématu.
Martin Dolejský
Žena na válečné stezce
(Kona fer í stríđ)
Režie Benedikt Erlingsson, Island 2018, 101 min.
Premiéra v ČR 31. 1. 2019
Islandské hořké komedii Žena na válečné stezce se povedlo spojit chytrou a vyhraněnou satiru na současnou společnost s nevtíravě milým feel-good filmem o sympatické hrdince. V tom je svěží a originální. Snímky, které do takovéto míry kritizují současnou společnost, jsou totiž obvykle nesmlouvavě pesimistické a bezvýchodné. Komediálně laděná díla o politických aktivistech, jako třeba film Tohle je náš svět, se z nich zase často snaží dělat přitroublé fanatiky, kteří by měli slevit ze svých nároků a začít se chovat takzvaně normálně. Příběh o ženě ve středních letech, která na vlastní pěst sabotuje chod islandských továren, naopak dává ve všem za pravdu hrdince. Ukazuje, že skutečnými teroristy současného světa jsou velké korporace, které devastují životní prostředí a zároveň mají moc tvrdě trestat sebemenší známky odporu. Absurdní nádech jinak naprosto civilního filmu tvůrci nápaditě umocňují scénami, ve kterých se přímo v záběru najednou objevuje kapela hrající dramatický hudební doprovod k ději. Snímek navíc jde proti filmovým stereotypům i v tom, jak ukazuje protagonistku. Není to žádná supervýkonná bojovnice, ale obyčejná žena ve středních letech, která se udržuje v kondici, ale přesto jí fyzicky náročné záškodnické akce evidentně dělají problémy. Po dramatu A dýchejte klidně je Žena na válečné stezce další islandská ukázka špičkového evropského filmového mainstreamu, který dokáže tematizovat společenské problémy formou, jež je divácky vstřícná, aniž se podbízí.
Antonín Tesař
Julie Béna, Romana Drdová
Horse and Britches
Drdova Gallery, Praha, 19. 1. – 2. 3. 2019
Jak uchopovat vztah sexuality a feminismu uměleckými prostředky? Jednu z možných odpovědí podává společná výstava francouzské umělkyně Julie Bény a české umělkyně Romany Drdové, které si pro toto téma zvolila kurátorka Tereza Jindrová. Na skromném prostoru pražské Drdova Gallery se tedy v zásadě setkáváme s videoinstalací Who wants to be my horse? Julie Bény, kterou prezentovala tento rok na Renneském bienále, a s objekty Romany Drdové. Téma je pochopitelně docela ambiciózní, protože jde o jeden z neuralgických bodů feministické teorie i praxe, na němž by bylo možné jen stěží najít shodu. To ostatně vyplývá z doprovodného kurátorského textu, který zmiňuje pomyslné dělení feminismu na „hodný“, jenž je vůči často heteronormativnímu sexuálnímu vyjádření žen přinejlepším skeptický, a „zlý“, který zkrátka postuluje svobodné sexuální vyjádření žen tak, jak ony samy chtějí. Cílem výstavy není toto binární dělení stvrzovat, ale překonat – směrem ke komplexnějšímu pojetí (ženské) sexuality. Může se tedy pornografie potkat s uměním? Třeba o tom něco napovědí lodičky s vysokým podpatkem stojící na skleněných koulích, „odlitek“ ženského těla spoutaného v řetízcích nebo ocelová konstrukce jakožto variace na peep-show, které společně chápou ženu nikoli jako objekt, ale jako subjekt, a to i na poli sexuality.
Martin Vrba
Janek Lesák & kol.
Fantasy!
NoD, Praha, psáno z reprízy 4. 2. 2019
Divadlo NoD v aktuálním směřování cílí na okrajové popkulturní fenomény a divadelně neotřelé technické formy. V oblasti performativních umění je takovou poměrně novou formou využití binaurálního zvuku. Hlava figurující na jevišti inscenace Fantasy! má v uších směrové mikrofony, které prostorově snímají okolní dění, diváci (tentokrát snad ale spíše publikum) nafasují sluchátka a se zavřenýma očima se ocitnou v simultánně performované virtuální realitě, již vnímají nikoli očima, ale ušima hlavního hrdiny. Příběh, pod nímž je režijně podepsán Janek Lesák a dramaturgicky Natálie Preslová, kteří zároveň představují umělecké vedení divadla, uvádí hlas vypravěče, posunují monology postav obracející se k hlavě-hrdinovi, ale scéně kraluje stará dobrá ruchařina (za dohled děkují tvůrci Jiřímu Litošovi z Českého rozhlasu) a tu a tam ji doplňuje nahrávka reálného zvuku nebo hudby. V jednoduchém narativu, který se nijak nevymyká žánrovému klišé fantasy – někdo, kdo zjistí, že je hrdina, někam jde, po cestě sbírá kamarády, tedy spolubojovníky, a na konci se střetne s nepřítelem, nad nímž s pomocí ostatních zvítězí –, skřípala dosazená vložka o zlu, které bylo jen zdánlivě poraženo, a tak v nás desítky let znovu rostlo, až se zhmotnilo do podoby draka, jehož ale mnozí z nás odmítají porazit. Škoda, že precizní a mnohdy až dechberoucí zvukové mikropříběhy (chorál elfů, topení se pod vodní hladinou, hlas draka) nebyly spojeny o něco hustší narativní omáčkou.
Marta Martinová
Gazelle Twin
CTM, Berlín, Německo, 31. 1. 2019
Od svého debutu z roku 2011 si britská producentka Elizabeth Bernholz alias Gazelle Twin vydobyla status respektované umělkyně, která se nebojí nepříjemných témat a zkoumá život z temnější strany. Na poslední desce Pastoral (2018; viz A2 č. 1/2019) se zaměřila na událost, která již několik let udržuje Británii v nejistotě: brexit. Uměleckou kariéru Gazelle Twin již od počátku provází záliba v převlecích a vymyšlených identitách; pro Pastoral zvolila šaškovský kostým s kuklou, sportovními podkolenkami, kšiltovkou a barvami kříže svatého Jiří, které se sílícím nacionalismem zaplavily anglické ulice. V klubu Berghain v rámci festivalu CTM přehrála v podstatě celé album. O hudbu se na pódiu staral její manžel Jez Bernholz, a Gazelle Twin se tak mohla soustředit na pohyb a hru na zobcovou flétnu. Stejně jako desku i koncert otevírala skladba Folly. Performerka pomalu vstoupila na jeviště a s přehrávanou zvědavostí se ptala, co jsme za živočišný druh, v jakém je století a co je tohle za vládu. Při Hobby Horse byla naživo stejně divoká jako ve videoklipu, v němž švihá třásněmi svého kostýmu jako bičem. Jindy hrála teatrálně na flétničku nebo chraplavým hlasem promlouvala k publiku s pohyby imitujícími středověkého kašpara. Berghain je známý svým mohutným zvukem a trhavé beaty útočily na srdce a žaludky účastníků. Silný hlas Elizabeth Bernholz se rozléhal monumentálním industriálním prostorem a výsledkem byl komplexní koncertní zážitek, který na festivalu již nic nepřekonalo.
Zuzana Přikrylová