Od přepjatosti k synkretismu

Tak jako k nejpřesnějšímu přenesení určitých akustických kmitočtů je nejlepší blána vyrobená z močového měchýře jisté mongolské kozy a jako se legendární dokonalá přesnost nejdražších švýcarských náramkových hodinek neobejde bez ošetření hřídelek mazem z prasečího ucha, potkává se znalost „všeho“ se znalostí „ničeho“ jen v zažehnutí dokonalé jednoty. A podobně nesnadné je uchopit podstatu toho, čím se zabývala francouzská skupina Le grand jeu, jíž je věnována publikace Vysoká hra. Mýtus nenávratného, připravená Jakubem Hlaváčkem a Miloslavem Topinkou. Předchozí svazek, nazvaný prostě Vysoká hra (2017) a shrnující čtyři čísla stejnojmenného časopisu vycházejícího v letech 1928 až 1930, jsem hodnotil v A2 č. 8/2018. Tato recenze budiž částečně vytvořena kolážováním příspěvků z aktuálního výboru.

Na hraně

Francouzský literární kritik Léon Pierre­-Quint napsal, že se texty v revue Le grand jeu vyznačují „vnitřním tónem přepjatým vždy na hranu prasknutí, ale nikdy se nerozpadajícím“. Text Moderní literární stánky od čelného exponenta skupiny Rogera Gilberta­-Lecomta je nicméně užitečný pro každého, kdo se chce zorientovat v prostředí avantgard a modernistických „ismů“ první poloviny 20. století. Gilbert­-Lecomte si v něm všímá tvůrců kolem časopisu Philosophies a s úlevou poukazuje na to, že byli cudní „jako středověcí autoři“ – totiž že jejich význam se dá přímo odvozovat z jejich děl, a nikoli až z „mediální“ aury společensky aktivních skandalistů, jakými byli dadaisté nebo surrealisté.

Marc Thivolet, který Vysoké hře věnoval monografii, jako by mimoděk poukazoval na paradoxní povahu zde recenzované knihy, zmiňuje následující komplikaci: „Psát dějiny Vysoké hry znamená ji zrazovat. Běda tomu, kdo zde chce být dějepiscem! Vysoká hra byla (…) zrcadlem zásadních otázek, které si člověk klade, právě když přestává být pohlcen tou současností, jež se obvykle objevuje jako namáhavé uzpůsobení našich automatismů výzvám vnějšího světa.“

Spisovatel André Delons coby stoupenec Vysoké hry napsal o Josefu Šímovi, jenž v ro­­ce 1927 skupinu spoluzakládal: „Myslím, že se nemýlím, hodnotím­-li tyto malby podobně, jako byly kdysi hodnoceny malby Giottovy, jako ‚duchovní krajiny‘; přes rozdíl jejich mytologií. Pramenem Šímovy mytologie je vnitřní svět, kde integrální halucinace přírody, spíše myšlená než sněná, rozrušuje při návratu smysly a umožňuje proniknout viditelným povrchem do hloubky každého odlesku.“ V tomto smyslu byla Vysoká hra především iniciačním uskupením, kladoucím si otázky zároveň duchovní, filosofické i etické povahy a řešící je v posledku mimo kontext náboženství, vědy i umění. Podle Pierra­-Quinta chtěli členové skupiny okamžitě, skrze bezprostřední průnik, dosáhnout bytostné pravdy a skutečného poznání, které přesahuje morálku i vnější klasifikaci jevů.

Existence v hojnosti opia

Roger Gilbert­-Lecomte ve shodě s ostatními členy skupiny prohlašuje, že dohromady netvoří literární skupinu, nýbrž společenství lidí spojených týmž hledáním: „Umění a literatura jsou nám jen prostředky.“ Další člen skupiny, básník Pierre Minet, vzpomíná: „Ve věku, v němž dětství vrhá své poslední záblesky, se již začali dotazovat smrti, a to na vlastní riziko a nebezpečí, bez sebemenšího zaváhání. Gilbert­-Lecomte již tehdy projevoval nenasytnou chuť po přemrštěnosti. Sympatizanti se objevili v roce 1926. Nejdříve Maurice Henry, v dubnu, květnu. Posílal dopisy psané fialovým inkoustem a vyzdobené kresbami, kterým vévodili bezhlaví muži a ženy. Přivedl nám Harfauxe (…) poté Roberta Andrieu a ve stejné době drahého Renévilla. Šíma nás téhož roku přijímal v Cour de Rohan. Vypluli jsme na cesty (…) Vegetariánské hostiny u Cramerových. Vedli jsme značně oslnivou existenci v hojnosti opia.“

Ex post se bohužel problematika osobního přínosu jednotlivých aktérů Vysoké hry de facto redukuje na „spor“ o to, zda měl pravdu spíše Gilbert­-Lecomte, anebo Daumal. Věra Linhartová k tomu v textu Lebka a jeskyně píše: „Vzpomeňme si, že Hora analogie René Daumala je rovněž prezentována jako ‚román příběhů alpských, neeuklidovských a symbolicky autentických‘; jako cestovní příručka, obsahující řadu praktických informací i pravidel chování doporučených těm, kdo se vydají na strmé svahy této hory, jejíž vrchol, cíl nekonečného hledání, jako by se tím více vzdaloval, čím déle k němu putujeme. To, že Daumal hledal své modely v hindském myšlení, včetně všeho, co je v něm racionální, systematické, a tudíž i uklidňující, svědčí především o jeho osobní potřebě, o potřebě vztahu mistra a žáka, nebo o potřebě udílet či přijímat poučení. Jeho přítel Lecomte, svrchovaný básník bez jakéhokoli mistra, s ním toto strastiplné, trpělivé putování nesdílel. Rozhodl se postupovat co nejrychleji. Spálil jednotlivé etapy a bez průvodce, bez jakéhokoli útočiště se vrhal střemhlav do propastí, kde si prožíval strašná muka.“

Dotčeni zjevením

„Rád bych, abys od našeho podniku jasně oddělil své osobní fantazie,“ napsal prý Lecomte Daumalovi. Tohle je mně – dnešnímu recenzentovi – divné. Zavání to nespravedlivostí. Daumal se snažil odosobnit a až na pitoreskní náhledy na humor a patafyziku velmi tlumil svá případná extempore v čemkoli, co by zasloužilo pejorativně pojmenovat jako „osobní fantazie“. Člen skupiny Rolland de Renéville vzpomíná, že pro Daumala nebylo nic cennějšího než osobní snaha a plně vědomé jednání. Tento duchovní postoj ho vedl k opuštění všech systémů myšlení založených na postulátech a ke studiu východní filosofie. Jeho překlady ze sanskrtu měly nadprůměrnou úroveň, protože byly výsledkem meditace spjaté s literárním nadáním.

Z hlediska členů Vysoké hry se západní myšlení oddělováním mikrokosmu a makrokosmu, těla a duše, ducha a hmoty připravilo o možnost skutečného Poznání, jež může spočívat pouze ve vědomí univerzálního a nediferencovaného celku, na němž se podílejí všechny prvky. Anna Pravdová a Bertrand Schmidt ovšem poukazují na určitý zádrhel: „Východní nauky nejsou jen systémem myšlení, nýbrž rovněž způsobem života, přísně svázaným se staletými tradicemi a s konkrétními geografickými a historickými podmínkami. Snaha uchopit takto bohaté myšlení, odtržené od vlastního kontextu, vede z velké části k jeho překroucení. Ať už prokazovali jakýkoli zájem o tuto filosofii, ve skutečnosti zůstávali v každodennosti své existence lidmi Západu. Veškerý přínos východních věrouk a filosofií se tedy nemohl projevit jinak než v synkretismu, který částečně zkreslil jejich původní poselství.“

Pozadí rychlého ztroskotání společných aktivit skupiny shrnuje Marc Thivolet: „Snad byli příliš brzy dotčeni zjevením. Do jejich vědomí, málo zralých, udeřila nicota ještě dříve, než vůbec mohli dospět (…) Tak se jejich život rozdělil ve dví: jejich každodenní život byl zbaven své podstaty, zasažen výsměchem skrze vizi, zahlédnutou v jediném záblesku světa tak bezprostředního, tak náročného, že se zdál popírat jakoukoli existenci.“

Autor je fyzik a spisovatel.