Smutek je pomalý cit

S Georgim Gospodinovem o strachu a nacionalizaci literatury

U příležitosti českého vydání románu Fyzika smutku u nás i ve světě nejpřekládanějšího porevolučního bulharského spisovatele jsme hovořili nejen o tomto díle, „po jehož přečtení se chce žít“, ale i o cestování, univerzálních hodnotách a provinční izolovanosti.

Nebývá pro spisovatele snadné proslavit se doma i v zahraničí prozaickou prvotinou, jako se to stalo vám a vašemu Přirozenému románu. Nároky a očekávání čtenářů i kritiků pak bývají vysoké. S Fyzikou smutku jste ale opět uspěl. Srovnávají recenzenti obě vaše postmoderní díla?

Přirozený román se objevil pro všechny nečekaně, do jisté míry i pro mě. Věděl jsem, že je dost zvláštní a že se radikálně liší od bulharské románové tradice. Chtěl jsem, aby byl fasetový jako oko mouchy, aby pojal triviálnost i vznešenost každodennosti, rozpady devadesátých let, naše soukromé katastrofy a nemožnost o nich vyprávět. Zkoušíte to znovu a znovu, žijete život jen ze začátků, jen prvních sedmnáct stránek svého života, kdy jsou všichni šťastní. Mimochodem letos je to přesně dvacet let, co román vyšel. Vystřídaly se generace, čtenáři románu jsou i lidé, kteří se narodili až po jeho vydání.

Fyzika smutku, můj druhý román, vyšel o celých dvanáct let později. Nespěchal jsem; jak se ukázalo, jsem …

Tento článek si přečtou pouze předplatitelé


Předplaťte si Ádvojku

Přihlášení

Kupte si toto číslo elektronicky