Brazilská výtvarná umělkyně Erika Verzutti letos mezi únorem a dubnem v pařížském Centre Pompidou představila svá díla vůbec poprvé v Evropě. Na samostatné výstavě, která tvoří třetí část série Mutations/Créations, se pokusila ukázat, jak ve své tvorbě reflektuje vztah mezi uměním a vědou, technologiemi a designem nebo strukturou rostlin a živočichů. Mezi časté přívlastky užívané pro popis její tvorby patří: venušanská, erotická, politická, feministická, ambivalentní. Christine Macel jakožto hlavní kurátorka Centra Pompidou ve svém komentáři k výstavě upozorňuje na to, že díla Eriky Verzutti na sebe mnohdy alespoň zčásti berou podobu rostlin, zřejmě proto, že se často rodila v její kuchyni. Nabývají tak podoby jakýchsi ovocných oltářů, a podle spisovatele a nezávislého kurátora Chrise Sharpa se díky tomu stávají politickým aktem odporu, protože s sebou nesou zrušení striktního oddělení světa péče a světa práce, osobního a politického. Mimo to jsou erotická, a přitom nebinární.
Uspořádání vystavených artefaktů do čtyř ostrovů (přičemž ten ve tvaru labutě vznikl přímo pro výstavu) korespondovalo se způsobem, jakým autorka spojuje své výtvory do „rodin“, které se navzájem doplňují, jsou si podobné, ale i svébytné a na jejich spojení je vždy cosi neočekávaného – podobně jako je tomu u rodin lidských. Nejnovější „rodinou“ je série soch pojmenovaná Brazílie. Velká část z nich vznikla narušením původní černé skulptury plodu chlebovníku, exotického ovoce žakie: „Když jsem udělala první řez, připadala jsem si, jako bych útočila na nějakou divokou věc. Myslím, že to byl velmi brazilský obraz – obraz moderní čistky.“ Tuto autorčinu poznámku můžeme samozřejmě chápat v kontextu současného dění v Brazílii, spojeného s nástupem krajně pravicového prezidenta Jaira Bolsonara, který mimo jiné neváhá devastovat Amazonský prales.
Na propagačních plakátech rozesetých po Paříži nicméně lákalo dílo s názvem Misionář. Jedná se o sochu složenou z přepůlené papáje, která obvykle symbolizuje vulvu, a z masivního černého těla, které na ni navazuje. Jak napovídá název, umělkyně komentuje takzvanou misionářskou polohu, na níž je cosi konzervativního a provokativního zároveň. Ačkoliv má rodina soch Misionářů téměř vždy falické tvary, při bližším pohledu je velmi femininní. Její součástí je věž z vajíček, namalovaná žena, tři Venuše nebo socha Dieta, vytvořená z vajec a banánů. Verzutti si podle vlastních slov zvolila ovoce kvůli pocitu blízkosti, který sugeruje. Pro některé sochy přitom vytvořila vlastní obrovský druh ovocného plodu – například aby mohla zobrazit Venuši stojící na hlavě v jogínské pozici. To je případ její sochy Venuše v plamenech z roku 2013.
Autorka proces tvorby často dokumentuje. Série Hřbitovů, kterou průběžně tvoří v posledních deseti letech, se skládá z nepoužitých částí děl, čímž umělkyně nechává diváky nahlédnout do svého tvůrčího procesu. Brazilský spisovatel José Augusto Ribeiro upozorňuje na zvláštní způsob, jímž Verzutti pracuje s materiálem. Ten totiž často není tím, čím se zdá být. Cement vypadá jako kov, bronz jako kaučuk a papír a plast jako kámen. Tvorba Eriky Verzutti díky tomu působí ahistoricky: práce jsou přímo inspirovány pravěkými Venušemi, a přitom reagují na současné tendence v umění, kde „proměny“ materiálu představují jen další z fikcí, které autorka připravila pro své diváky. Přesto díla budí dojem, že jsou složená z něčeho důvěrně blízkého, živého – že byla vyřezána z jakéhosi neznámého ovoce a zároveň že jsou zobrazením nějakých dosud neobjevených druhů zvířat.
Exponáty v sobě skrývají určitou dynamiku nejen proto, že se vztahují jeden k druhému v rámci rodin umístěných na ostrovech; často zobrazují určitý druh dotyku už v sobě samých. Nedokonalé koule, dotýkající se jedna druhé a spojené komplikovanou konstrukcí, Verzutti nazvala Sex. Socha Polibek zase naznačuje vzájemné vztahování, porušení tvaru dvou koulí, které se k sobě natahují. Autorčinými slovy: „Přiznávám stejnou důležitost různým věcem: kusům z historie umění a zelenině, Tarsile do Amaral, okurkám a dinosaurům. Vysokému a nízkému, prehistorii a dějinám umění, kultuře a jídlu.“
Erika Verzutti využívá umění, aby bořila hranice, s jejichž pomocí rozlišujeme mezi věcmi a jídlem, vypráví současné příběhy jako prastaré mýty a dokáže přitom vyjádřit soucit se vším živým i smutek a tragiku současné brazilské situace. Krása jejích soch nespočívá v dokonalosti, přesnosti nebo vytříbenosti – je to krása povědomosti, zvláštní laskavosti a transformující originality. Jak sama píše: „Myslím, že moje práce vždy začíná s ano. Hledám ano v moři ne.“
Autorka je teoložka.