Musíme být z ocele, která snese leckajé škrábnutí

PŘEDVOJ je instrukční časopis, určený pracovníkům odboje českého pracujícího lidu proti jeho nepřátelům.

Není listem přímé masové agitace, nýbrž listem, který vzdělává pracovníky po stránce ideové i věcné, listem, který rozebírá úkoly pracujícího lidu a revolučního hlediska a na tomto základě podává návod k praktické revoluční činnosti.

Nerozšiřujte časopis překotně, nýbrž jen zcela spolehlivým revolučním pracovníkům a těm, o nichž máte jistotu, že se k revoluční práci chtějí upřímně přihlásit a že přečtení časopisu jejich rozhodnutí urychlí a upevní.

Jednotlivé výtisky nesmějí kolportéři pouštět volně mezi lid, nýbrž mít je pod kontrolou a stahovat zpátky.

Přísné zachovávání konspirace – nevyptávat se a nevykládat nikomu, od koho časopis máš – je samozřejmou povinností.

Poněvadž obsahu listu neubývá v krátké době na aktuálnosti, je možno používat i starších čísel jako materiálu k diskusím, k poučení pro nově zapojené členy atd.

 

Národní odboj a dělnická třída

Mezi dělnictvem, a to mezi jeho značně uvědomělou částí, setkáváme se často s projevy nedůvěry k národním heslům, někdy i s rázným odmítáním programu boje za národ a vlast. Dělník má živě v paměti, že národních a vlasteneckých frází s oblibou používaly živly dělnictvu nepřátelské k oklamání širokých vrstev lidu. Ke vzpomínkám na minulost druží se obavy, aby podobné živly i v budoucnosti nevyrukovaly s „velevlasteneckým“ kraválem, s národními fangličkami, třeba s hesly připojení Lužice, Kladska či Berlína k ČSR, a nesnažily se tím strhnout mohutné hnutí lidové nenávisti proti utlačovatelům úzce nacionalistickým, šovinistickým, imperialistickým směrem.

Proto se objevuje místy volání, aby dělnictvo ignorovalo národní hesla a proti národnímu programu postavilo svůj dělnický program boje proti fašismu a kapitalismu. Má dělnictvo takto čelit nebezpečí zvrhnutí národního odboje, které zde přirozeně je? Má proti heslu boje za národ postavit heslo boje za dělnickou třídu?

Odpověď na tyto otázky musíme vyvodit ne z toho, jak se to dělalo včera, za jiných podmínek, ani z toho, co je na první pohled líbivější, ale z věcného rozboru situace.

(…)

(březen až duben 1944)

 

Jak dál?

Stav českého revolučního hnutí je celkem neradostný. Revoluční akce jsou ojedinělé, a přes velké oběti nemohly dosud vážně ohrozit válečný potenciál Říše. České továrny pracují plnou parou, česká půda pilně rodí chléb, český úředník to vše udržuje organisačně – a to jen ve prospěch nacistů. Příčinou toho není, že by si snad český lid neuvědomil, že nacisté jsou jeho nepřátelé. To, že celkem trpně přijímá svůj osud a účinně nezasahuje, má kořeny jinde.

Desítiletí se bil český lid mezi sebou z důvodů politických, hospodářských, náboženských, regionálních atd. Tváří v tvář nacismu tento boj utichl, a pokud existuje, projevuje se jen ve skrytých formách. Ale vedení jeho zůstává, rozděluje český lid, a to je základní příčina, která ochromuje revoluční hnutí a znemožňuje národní odboj ve velkém měřítku. Dělník si představuje, že bude zase musit bojovat s továrníkem, továrník s dělníkem, oba se zemědělcem, zemědělec s nimi a se živnostníkem, živnostník s továrnami a s jednotlivými obchody, úředník se svým zaměstnavatelem, všichni se státem atd. do nekonečna. Připočteme­-li nacistickou propagandu, která toho umí obratně využívat, a gestapácký teror, máme obraz situace v kostce: český lid nenávidí nacisty, jeho nenávist a nespokojenost se však vybíjí v planých řečech, v slibování pomsty a v opatrné pracovní sabotáži – zvláště tam, kde přitom kyne i soukromý prospěch, jako v zásobování, nebo tam, kde se nepracuje v akordním systému.

Nacistická hydra si nasazuje různé hlavy: vůči dělníkovi socialistickou, vůči rolníkovi jako ochránce staletých tradic, vůči inteligenci jako ochránce kultury atd. Chceme­-li vyhnat nacistické okupanty ze země a nastolit nový, spravedlivější řád, musíme umět zneškodnit její rozkladný vliv na český národ, musíme dělníkovi ukázat pravý socialismus, rolníkovi jeho opravdovou tradici husitskou, inteligenci skutečnou kulturu. Musíme sjednotiti český národ nejen na základě boje proti Hitlerovi, ale i na základě boje za lepší, spravedlivější zítřek, musíme sjednotiti český lid v jeho vidění budoucnosti, musíme mimo zápornou ideu odporu proti marxismu postavit kladnou ideu spravedlivého a skutečně lidového českého státu. Jenom tak přimějeme český lid, aby nacisty nejen nenáviděl, ale účinně proti nim bojoval.

(duben 1944)

 

K slovenské otázce

Po prvé světové válce vypukla konjunktura skvělých hesel o právu národů na sebeurčení, o ochraně menších, o demokracii a humanitě v národnostních ohniskách atd. Politický vývoj posledního čtvrtstoletí ukázal pak velmi přesvědčivě, jaká byla skutečnost, která se pod těmito hesly skrývala.

Český lid zažil školní příklad nevyřešené národnostní otázky velmi palčivě na své vlastní kůži. Na podzim roku 1938 stál proti nepříteli zcela opuštěn, nejen zrazen od západních „spojenců“, nejen v boji proti nepřátelským menšinám, ale opuštěn i od části slovenského a karpatoruského lidu.

Proč k tomu došlo? Proč se dala značná část slovenského lidu poměrně snadno vést živly sloužícími společnému nepříteli, nebo jim alespoň nekladla odpor? Bylo by neodpustitelnou povrchností, kdybychom tuto skutečnost chtěli vysvětlovat jen nízkou politickou úrovní slovenského lidu. Nedostali bychom se pravdě ani o krok blíže, kdybychom se pustili do lamentace nad jeho nevděčností, zrádcovstvím atd. Rozhodující silou, která způsobila netečný i nepřátelský postoj slovenského lidu k Čechům, nebyla šaňomachovská propaganda. Každá propaganda může působit jen tam, kde je pro ni vhodná půda. Dokud nebyla v Německu katastrofální nezaměstnanost a dokud neschopnost a zrádcovství „demokratických“ vůdců nepřipravily půdu pro příchod nejreakčnější diktatury, byl Hitler směšnou figurkou a jeho SS tlupami hospodských rváčů. Podmínky úspěchu luďácko­-nacistické propagandy je tedy nutno hledat v politickém a hospodářském postavení Slováků v ČSR, ve zkušenostech dvacetiletého soužití Čechů a Slováků ve společné republice.

Není důvodu skrývat, že toto soužití nemělo vždy bratrsky vyjasněnou tvář, jaká se zračila v oficielní literatuře a tisku. Mnoho slovenských lidí mělo příležitost trpce poznat vytahování českých vládnoucích tříd na Slovensku. Slovensko bylo pro český kapitál zemí velmi výhodného vývozu. Levností pracovní síly bylo hanebně zneužíváno. Ve vyšších kruzích úřadů na Slovensku vládlo protežování Čechů. Provedení slovenské autonomie bylo neustále oddalováno. Čeští úředníci byli na Slovensko překládáni často z trestu, a šli­-li dobrovolně, pak málokdy ze zájmu o hospodářské a kulturní povznesení slovenského lidu – většinou ze zájmu o své vlastní kapsy. Ty ovšem újmy netrpěly, i když slovenský dělník a rolník žili ve velmi bídných poměrech.

Těchto skutečností dovedla luďácká propaganda velmi dobře využít. Taková jest zhruba a populárně řečeno objektivní pravda o příčinách krachu české politiky na Slovensku.

Český pracující lid nemá naprosto zájem na tom, aby se popíralo či zahalovalo mlčením, že české vládnoucí vrstvy Slovensko utiskovaly. Nešlo o brutálně šovinistický útisk, charakteristický pro národnostní politiku Rakousko­-Uherska, carského Ruska či fašistického Německa, proto byla republika i pro Slováky lepším státním útvarem než „Uhersko“. Nebyla však tím, zač se vydávala – nebyla státem bez národnostních křivd. Utiskování slovenského lidu neplynulo z národnostního šovinismu, nýbrž z důvodů hospodářských: slovenské banky a úřady byly v rukách českých magnátů – a tyto ruce v nich hospodařily často koloniálním způsobem.

A jak bude v budoucnosti? Otázka státoprávního poměru Čechů a Slováků v novém státě byla uznána za vnitřní problém Československé republiky, který si lid vyřeší sám. Otevírají se nám dvě cesty. První je pokračování v tradici „slovenské“ politiky první republiky s nadvládou Čechů – zahalenou ovšem v hesla demokracie, naprosté rovnoprávnosti či stejnosti, vždyť základem je československý národ. Je to cesta, kterou není možno získat masy slovenského lidu pro upřímné přátelství k Čechům, cesta, která odpovídá zájmům jen vyšších tříd, které by se chtěly na Slovensku jen zařídit, jako tomu bývalo dříve. Druhá cesta vychází z přesvědčení, že aby mohlo dojít ke zdárnému soužití obou národů, musí mít oba skutečně nejen na papíře stejná práva, musí si každý svobodně vládnout ve své zemi, musí mít právo na sebeurčení do všech důsledků. Nemá smyslu popírat existenci dvou příbuzných národů a tvořit z nich na papíře jeden národ československý. Tím není naprosto řečeno, že by tyto národy nemohly vytvořit společný stát, ani se nezavírají dveře možnosti, že by z nich v budoucnosti mohl vzniknout jeden národ. Vzniknouti však může na základě zcela dobrovolného soužití svobodných celků.

Úkolem uvědomělého českého pracujícího lidu je potírat důrazně český šovinismus a protektorství vůči Slovákům, potlačit v zárodku případné pokusy vyšších tříd dělat v malém a nesmělém vydání to, co dělají němečtí fašisté ve velkém.

Český pracující lid má životní zájem na bratr­ské spolupráci s pracujícím lidem slovenským; právě proto bude důrazněji než slovenský obhajovat jeho právo na sebe­určení, naprostou svobodou až do odtržení, neboť jedině ve svobodném federativním státě, vytvořeném dobrovolným sdružením svobodných národů se nám podaří poměr Čechů a Slováků skutečně vyřešit.

(…)

(duben 1944)

Nebezpečí iluze

(…)

Co se týče myšlenky, že Rudá armáda bude v naší zemi zavádět pořádek, nový společenský řád, jsou všichni uvědomělí revoluční pracovníci zajedno, že je zcela falešná a na scestí svádějící. Sovětský svaz nebude do žádné země vnášet na bodácích své revoluční učení; to by zcela odporovalo jeho smyslu. Pracující lid každé země musí se sám vypořádat se svými vnitřními utiskovateli. My sami musíme ve své zemi vybojovat vítězství nad zrádci, nohsledy fašismu a všemi utlačovateli. Rudá armáda nic takového za nás dělat nebude. Bude chránit v případě potřeby pracující lid naší země proti pokusům jiných mocností znásilnit vůli lidu, ale nebude pracující lid nutit, aby si zvolil určitý řád. To jsou základní písmena abecedy uvědomělého revolučního nazírání. Kdo to nechápe, kdo si myslí, že Rusové „to u nás zařídí“, považuje se za uvědomělého dělníka omylem a neprávem.

(…)

(květen 1944)

 

(…)

Nedostatkem víry v solidaritu dělnictva je způsobována jiná nemoc – poraženectví (…) To už je skutečná dělnická nemoc, dosti rozšířená, zvláště mezi staršími. Zde již nemáme co dělat s chrapouny a vypočítavci, nýbrž s poctivými dělníky, zklamanými, zdeptanými, nedůvěřivými. Dřív tak často omílané „chudý člověk bude vždycky bit, bída byla a bude“ ustupuje sice do pozadí pod mohutným dojmem Sovětského svazu, setkáváme se však s tímto „přemoudrým“ výrokem v jiných formách: u nás to nikdy dobré nebude, my jsme národ, který za nic nestojí, na nás musí být jen knuta, my se na nic nikdy nezmůžeme, u nás lidi nestojí za nic, jsou to stáda atd. Někdy je už takový pesimista ochoten přiznat, že to v naší zemi dělnická třída vyhraje, je však alespoň přesvědčen, že „u nás v podniku se na nic nezmůže“ atd.

Jak přemáhat toto poraženectví? Zásadně je nutno si uvědomit, že chceme­-li na své soudruhy působit, nesmíme se na ně dívat s patra. Je nutno se trpělivě vmýšlet do jejich postavení, uvědomit si, z čeho plyne jejich přesvědčení, které se dá často lehko vyvrátit, postupujeme­-li správně, které se však tím více zatvrdí, postupujeme­-li normálně. Uvědomme si, jaké stopy zanechaly v mysli postižených účastníků případy porušení solidarity, zaprodání stávky, zrady dělnické věci vůdci „vládních“ dělnických stran atd. Uvědomme si, jaké škody napáchají jednotlivci, kteří o sobě říkali, že jsou komunisté. Dostali se třeba nějakým způsobem do strany – a byli vším jiným než poctivými bojovníky za zájmy dělnické třídy. „Žádná rodina není bez takových potvor,“ řekl soudruh Stalin. Věc bychom nenapravili tím, kdybychom ji zakrývali před sebou a před ostatními. Naše sebevědomí a síla nepramení z toho, že bychom si malovali straky na vrbě, nýbrž z toho, že vidíme skutečnosti tak, jako jsou, i když jsou pro nás nepříjemné. Naše sebevědomí nesmí být bublina, musí být z ocele, která snese lecjaké škrábnutí.

(…)

(červen 1944)

 

II. světová válka a její důsledky

II. světová válka, tak jako každá válka, nesmírně zrychlila hospodářský i politický vývoj. Trvalo 10 let, než Baťa zničil malé samostatné výrobce. Bylo by trvalo dalších 10 až 20 let, než by podobný vývoj byl postihl i ostatní výrobní odvětví, bankovnictví a zemědělství. Stačilo však 5 let války, aby několik mamutích koncernů strhlo na sebe skoro celou výrobu a peněžnictví. Bylo by omylem tvrditi, že tento vývoj je zaviněn jen nacismem. Jde o přirozenou tendenci kapitalistické společnosti ke koncentraci výroby a k monopolu. Velký podnik vyrábí laciněji než malý. V různých hospodářských otřesech (válka, krise) se snáze udrží než malý podnikatel s omezenými rezervami. Je tedy přirozené, že při volné soutěži musí docházeti ke stále rychlejšímu pohlcování malých podniků velkými.

Tento vývoj k monopolu byl podstatně urychlen nacismem – protože právě nacismus znamená ničím neomezenou vládu velkokapitálu, který v nacistickém zcizení uplatňuje hospodářskou diktaturu použitím politické moci.

Za demokracie, i když v podstatě vládne kapitál, musí být přece jen brán zřetel na malého člověka, který jako volič vykonává určitou moc. V nacismu však může být jediným škrtem pera uzavřeno a pohlceno statisíce podniků, aniž by – pod patronací gestapa – bylo třeba dbáti sebemenších ohledů. To však neznamená jen, že společenské bohatství je rozděleno ještě nespravedlněji než dříve a že statisíce lidí, kteří dříve, představujíce tzv. střední stav, byli poměrně dobře živi, dnes živoří v bídě. To znamená, že z bývalé opory a zálohy kapitalismu se stává nepřítel kapitálu a více méně uvědomělý spojenec dělnické třídy, který s ní stále více srůstá a nejen zvyšuje její početní stav, ale dodává jí i prvky svého vzdělání a tím zvyšuje její bojovou sílu.

Válka však zvyšuje ještě jiné rozpory kapitalismu, podrývá jeho posice a hromadí výbušniny k jeho pádu. Je to koloniální otázka, která je pro kapitál stejně palčivým problémem jako zvyšování třídních protikladů v mateřských zemích.

Kolonie byly doposud oporou a zálohou kapitálu. Umožňovaly udržet výrobu i v největších krizích na určitém minimálním stavu, živily statisícové armády koloniálního vojska a byrokracie v koloniích i doma a tím snižovaly nezaměstnanost v mateřských zemích, z koloniálních nadzisků bylo možno podpláceti určitou část dělnické třídy (například v Anglii) a tím znemožniti vznik jednotného, uvědomělého, revolučního dělnického hnutí.

(…)

I tu se tedy zřetelně jeví, že kapitalistický systém je v úpadku, že se chtě nechtě pohřbívá sám, protože nemá a nemůže míti cestu ze svých rozporů.

Tak vypadá vývoj, válkou urychlený, na dvou úsecích onoho obrovského kolbiště, kde zápasí lidstvo o lepší zítřek.

Stejně důležitý je úsek třetí, který je pravým protikladem obou prvních. Tam bojuje pracující lid už osvobozený ze jha kapitalismu za udržení a vítězství socialismu. Zatím co na jedné straně vidíme úpadek, rozklad, stávky a korupci, na druhé straně se z trosek starého řádu zdvihá nový svět – domov národů, vlast pracujícího člověka, sílící a rostoucí každým dnem i za strašných podmínek nacis­tického napadení.

 

O revoluční pohled

Stále ještě se najde mezi příslušníky dělnictva a pracujících vrstev českého národa velmi mnoho lidí, kteří tonou v nejistotě o příčinách a podstatě současné světové války a o příčinách všech společenských jevů a katastrof. Nemáme zde na mysli jednotlivce, které „politika nezajímá“, kteří se dívají na svět pod zorným úhlem „šmeliny“ nebo sázky na dostihy; takové prozatím neuznáváme vůbec za hodny pozornosti. Dnes nám zde jde o lidi, kteří svými city a sympatiemi tíhnou víceméně na správnou stranu, nedovedou se však přesně orientovat, neumějí rozumově podepřít své neurčité sympatie věcným rozborem a znalostí situace. Jejich okolí je krmí „duchaplnými“ teoriemi, jejichž hlavním účelem je skutečné příčiny co nejvíce zatemnit. Oficielní tisk a literatura, rozhlas, film a ostatní orgány, které vytvářejí „veřejné mínění“ od shora, spojují se automaticky se všemi přežitky, předsudky a pověrami, zbylými v hlavách pracujícího lidu, využívají jich a snaží se tak vytvořit ideologickou obranu proti poznání skutečnosti, proti revolučnímu pohledu na situaci. Světový žid, zednáři, strojová civilisace, Pámbů, přílišná množivost lidského pokolení, Adamův hřích, to všechno jsou veličiny, na jejichž účet se snaží připsati fašisté, imperialisté a jejich věrní nohsledové z řad maloměšťáctva vinu za světové katastrofy, války a krise, a tudíž i za tuto válku.

Lidé, jež zde máme na mysli, těmto a podobným teoriím nevěří. Málokdy však dovedou je pádně vyvrátit. Neumějí obvykle proti slátaninám a pověrám postavit bystrý, pronikavý, neúprosně pravdivý pohled, který by dovedl vysvětlit všechny zdánlivé rozpory, záhady a protimluvy – a proto bývá často jejich názor nevědomky zakalován zbytky oněch pověr a slátanin.

(…)

Nevyřkneme zde žádné kouzelné slovo, které by jedním rázem odpovědělo na všechny nadhozené otázky. Není takových kouzelných slov, není formulek a hesel, která by stačilo se naučit nazpaměť a jež by zbavovala toho, kdo chce být uvědomělým revolucionářem, povinnosti postřehnout a pochopit složité vztahy a jemné odstíny dnešní situace, dnešního stavu třídního boje.

(…)

(červenec 1944)

 

Ukázky připravili Alena Wagnerová a Jan Mervart. Pro odbornou edici periodik Předvoj a Boj Mladých, připravovanou ve spolupráci se Stanislavem Holubcem, přepsala Kamila Nedvědová. Redakčně upraveno.