Mohlo se zdát, že ministerstvo školství je pod vedením ministra Roberta Plagy v dobrých rukou, protože peníze začaly najednou téct i do léta naprosto podfinancovaného sektoru, jenže pandemie tento pohled poopravila. Zatímco první váhavé kroky ministerstva bylo možné omluvit záchranou lidských životů a nejasnostmi kolem vývoje koronakrize, současné přešlapování nad tím, kdy a jak se které školy otevřou, vysvětlit nelze. Problém není v tom, že by mohla nastat situace, že se část žáků do škol již nevrátí, ale v naprostém chaosu, který nastal. Ministr má jistě dar hledat konsenzuální řešení, ale evidentně mu chybí rozhodnost. Nejnovější informace tak zní: na druhý stupeň a střední školy by mohli nastoupit všichni studenti 8. června – tedy ve stejný termín, kdy mají proběhnout státní přijímací zkoušky. Že za pár dní nebude vše jinak, nikdo nezaručí. Navíc vůbec není jasné, zda budou platit přísná restriktivní opatření, která ministerstvo na přijímací zkoušky uvalilo, ani kdo bude vlastně učit, když prakticky všichni učitelé mají zkoušet.
T. Čada
V České republice po uzavření škol zjišťuje agentura PAQ Research, jak jsou rodiče spokojeni s distanční výukou, poměrně podrobné šetření provedla i Česká školní inspekce. Zanedlouho budeme mít k dispozici výsledky z celoplošných zkoušek, jako jsou maturity či jednotné přijímací zkoušky. V systému, v němž doposud dominovaly spíš dojmy nad daty, je to vítaná změna. Neměli bychom se ovšem nechat uchlácholit pestrými grafy – ve skutečnosti jsme postaveni před známé dilema: je sklenice poloprázdná, nebo poloplná? Neumíme se totiž shodnout ani na tom, zda spokojenost zhruba poloviny rodičů s výukou jejich ratolestí, respektive pocit zhruba poloviny ředitelů, že školy situaci zvládají, je dobrý výsledek, nebo není. Budou ovšem přibývat čím dál tím složitější otázky: Zameškaly děti něco? Co se vlastně začne v září dohánět? A co znamená přenést si digitální kompetence do běžného průběhu školního dne? Máme nyní skvělou příležitost opírat důležitá rozhodnutí týkající se vzdělání o data a nakopnout revoluci – otázkou zůstává, jestli ve smyslu nového startu, nebo kopance do zadku.
E. Marková
Pandemie koronaviru bezohledně překreslila linie „kulturních“ konfliktů a ukázala naplno jejich absurdnost. Na jedné jsou straně ti, co nemají roušky 24/7 všude, označováni za zpovykané individualisty, kteří bezohledně riskují životy všech okolo, na druhé straně jsou roušky znakem podřízenosti Velkému bratrovi, začátkem totalitarismu a vůbec jsou horší než všechny prvomájové průvody a anticharty dohromady. Sporu prorouškistů a antirouškiánů se blíží patrně jenom občanská válka zakončená genocidou kočičí populace z britského sitcomu Červený trpaslík. Tu odstartoval spor o to, zda měly být uniformy v Listerově bistru s indickým jídlem na „Fušálu“ červené, nebo modré. Jak řekl Lister, když vyšel ze stáze: To jsou ale paka, ty uniformy měly bejt zelený! Případněji podobné spory okomentoval snad jen Shakespearův Merkucio zvoláním: „Mor na ty vaše rody!“
M. Metelec
Nacionalisté využili koronavirové krize, aby se pasovali do role obhájců osobních svobod proti omezujícím opatřením, jež vlády přijaly takřka na celém evropském kontinentě. Vedle Německa, kde se obhajoby chopili pohrobci Pegidy, došlo k nejmasivnějším protestům ve Španělsku, a to hlavně v Madridu. Tamní nacionalistická strana Vox, jež se ani nesnaží zakrývat svoji frankistickou nostalgii, iniciovala bubnování do hrnců, tzv. cacerolazo, ve středostavovských čtvrtích Madridu proti vládě socialistů a Podemos. Obyvatelé těchto čtvrtí jsou často podnikatelé v pohostinství a cestovním ruchu a vládní nařízení jim zastavila byznys. Podporovatelé strany Vox chtěli dokonce vyjít i do ulic, ačkoli její pohlaváři s oblibou říkají, že nákazu rozesely v Madridu feministky na demonstraci k Mezinárodnímu dni žen. Nakonec proběhla motorizovaná manifestace, jež výrazně zvýšila tamní smogovou situaci. Španělští fašisté tak chtěli zřejmě naznačit svou koncepci společnosti: stojící a smrdící kolona, kde každý mává národní vlajkou.
J. Horňáček
Kyjevské centrum Olexandra Dovženka, vlastně ukrajinský filmový archiv, který mimochodem loni uspořádal cyklus promítání a přednášek o klasických ukrajinských filmech i na Letní filmové škole v Uherském Hradišti, nezažívá nejlepší časy. Od začátku roku neobdrželo pravidelný státní příspěvek a kvůli pandemii přišlo i o většinu příjmů ze svých aktivit. Nezbylo mu proto než 28. května vyhlásit platební neschopnost – nejenže už nemá na platy svých zaměstnanců, ale peníze scházejí i na uhrazení daní a závazků, plynoucích z dříve uzavřených smluv. Téhož dne se do jeho sídla dostavila policejní jednotka, která chtěla přímo na místě prověřit, zda má filmový archiv v pořádku účetnictví. Ukrajinská veřejnost už 29. května spustila petici vyzývající k záchraně filmového archivu. Podobná mobilizace není pro Ukrajince nic nového. Už na konci března bylo třeba bojovat za financování ministerstva kultury jako celku, návrh státního rozpočtu pro rok 2020 totiž počítal se snížením výdajů na kulturu až o čtyřicet procent. Škrtům, které by byly pro řadu nově vzniklých kulturních institucí likvidační, se do velké míry podařilo zabránit. Současné dění ale už některé komentátory přivedlo na myšlenku, zda se snad funkční období předcházejícího prezidenta Petra Porošenka nezařadí k těm krátkým epizodám rozkvětu ukrajinské kultury, po nichž následoval zmar a dlouholetý úpadek.
M. Tomek