Cesta ke změně

Od roku 2015 stojíte za projektem Na pomezí samoty (Frontiers of Solitude), v jehož rámci se umělci i odborníci zúčastnili několika expedic po oblastech výrazně poznamenaných lidskou činností – severních Čechách, východním pobřeží Islandu a severním Norsku. Jak projekt vznikl a jak ho hodnotíte?

Téma ekologie a umění mě zajímá minimálně od roku 1994. Tehdy jsem spoluorganizoval sympozium Fungus o ekologickém umění v klášteře Plasy a také jsem se zajel podívat na Mostecko, kudy jsem doposud většinou jen projížděl. V roce 2015 jsem si všiml, že lze napsat žádost o grant na realizaci většího mezinárodního projektu, takže jsem se rozhodl to ve spolupráci s Dagmar Šubrtovou v rámci galerie Školská 28 vyzkoušet.

Smyslem projektu bylo otevřít diskusi k danému tématu a to se, myslím, podařilo. Například lidé z výstavního prostoru Hraničář v Ústí nad Labem, kteří se zmíněné akce zúčastnili jen jako diváci, teď uskutečňují mezioborový projekt, který se týká postindustriální krajiny. Ukazuje to, že náš výzkum měl na uvažování lidí nějaký vliv.

Jak se projekt rozvíjí v současnosti?

Aktuálně probíhá spíš v konceptuální rovině, nikoli v institucionální, protože finanční podpora skončila už po roce 2016. V současnosti projekt udržuji prostřednictvím blogu a webové stránky. Občas se někdo ozve s tím, že ho ta myšlenka oslovila. Zájem teď měly například menší umělecké organizace z Gruzie a Německa, vzhledem k pandemii však jsou obě spolupráce odložené.

Spolupracovali jste s norským Atelierem Nord a Centrem pro vizuální umění Skaftfell z Islandu. Jak to dopadlo?

Mezinárodní spolupráce na mezidisciplinárním poli podle mě dopadla dobře. To, že našimi partnery byly právě tyto dvě organizace, bylo čistě praktické, protože pocházejí ze zemí, které stojí za podporou grantu. Kontakty udržujeme, ale spíš jen formou emailových zpráv – organizace i lidé zkrátka udržují při životě to, z čeho mají nějaký užitek, například finanční nebo kariérní. Málokdy to přeskočí do přátelských vztahů. Dnes vidím, že projekt měl kromě světlých stránek i ty stinné. Ukázalo se totiž, že peníze jdou také z naftových společností. Navíc se cestovalo letadly, takže i uhlíková stopa projektu byla docela veliká.

Kdy jste se dozvěděl, že je projekt financován naftovými společnostmi?

Během projektu jsem to už věděl, ale když jsme psali návrh, nezjišťovali jsme, odkud peníze jsou. Bylo těžké zajistit organizační a finanční partnery, kteří vždy znamenají výhodu ve výběrovém řízení.

Umělec Peter Cusack během výzkumu zaznamenával zvuky rafinerií, dolů nebo znečištěných vod v okolí Mostu, Vladimír Turner zase natočil video Funeral, ve kterém se touto oblastí prochází. Oběma autorům se podařilo zprostředkovat nový pohled na tuto krajinu – zdevastovanou, nepřírodní, ale přece jen živou. Jak je vůbec možné, že taková krajina vznikne?

Je to asi nastavením lidského přemýšlení, které je geneticky a historicky determinované tak, že se zajímáme hlavně o to, jak získat profit sami pro sebe, a už nás nezajímá, co je za hranicemi našeho teritoria. Když se vrátíme k Mostecku nebo i severnímu Norsku a pobřeží Islandu, vidíme podobné dopady. Morfologie krajiny je jiná, ale děje se tam to samé. Co se týče Mostecka, tam došlo k prvnímu vytěžování krajiny někdy před tisíci lety. Krušné hory byly bohaté na kovy a minerály. Napřed se tam těžilo stříbro a cín, teprve mnohem později uhlí. Než nacisté během druhé světové války přišli s hloubkovou těžbou, krajina tak zásadně ničena nebyla. Ale nacisté potřebovali hodně hnědého uhlí, protože neměli přístup k naftě, a tak přišli s technologií, kterou se dá těžit do hloubky padesáti nebo sto metrů. Tento způsob se v době války rozšířil po celém světě. Celé se to týká ekonomického a politického nastavení a systému zaměřeného na zisk, ať už to byl státní socialismus nebo kapitalismus. Teprve v posledních dvaceti až třiceti letech jsme si začali víc uvědomovat, že si kopeme vlastní hrob.

Proč k ochraně krajiny dochází až tak pozdě?

Protože to téma už není před dveřmi, ale přímo u nás v pokoji. Jestli ale environmentálně­-empatický přístup převáží nebo zvítězí – protože si myslím, že jde skutečně o boj –, je otázka. Zatím to nevypadá dobře.

Nacházíme se tedy uprostřed války o hodnoty?

Určitě. Na jedné straně jsou zde peněžní a mocenské hodnoty, na straně druhé hodnoty biotické. Majiteli území s naftou či uhlím stačí, když vše vytěží, prodá a přesune se dál. Je to jako patologická obdoba fáze lovců a sběračů, kteří vzali nebo ulovili, co se jim hodilo, a šli jinam. Zemědělci, kteří se o své pole museli starat, protože na něm byli životně závislí, se museli ke „své“ krajině chovat s mnohem větší péčí a úctou.

Mluvíte tedy o společnosti postavené na etice péče na jedné straně a vykořisťující společnosti na straně druhé. Myslíte si, že dnešní umění může v tržních podmínkách vygenerovat něco, co by se stalo příkladem pro ostatní? Nebo by nejprve mělo dojít ke změně uvnitř uměleckého provozu?

Nemám na uměleckou komunitu žádné požadavky ohledně toho, co má nebo nemá dělat. Myslím si ale, že ten, kdo se dnes zabývá uměním, může spoluvytvářet hodnotu, která stojí proti autodestruktivnímu systému. S nadsázkou bych to označil jako „básnický přístup“. Básník se zpravidla nezajímá o to, jaký je honorář za báseň, ale o samotný text. S takovým přístupem se snad můžeme od toho šíleného systému distancovat. Nesmíme se nechat koupit. Věřím, že lidí s takovým přístupem je pořád víc a jsou schopni se propojit.

Podstatné je, že tito lidé vyrůstají v jiném mentálním rozměru – třeba se zabývají ochranou zeleně nebo biotické kultury. Zdá se mi, že se stále rozšiřuje povědomí, že nevedeme ztracený boj. A to neplatí jenom v kontextu umění. Čím pestřejší a širší je komunita, tím je životaschopnější. Myslím, že téma číslo jedna, kterým se musíme zabývat, je ochrana krajiny před námi samotnými. To nad námi dnes visí jako Damoklův meč.

Na projektu Na pomezí samoty jste spolupracoval s Michalem Kindernayem a Dagmar Šubrtovou, se kterými jste vedl i Komunikační prostor Školská 28, zaměřený na komunitní projekty. Myslíte si, že lze kolektivním úsilím řešit klimatickou krizi?

Řešení to asi není, ale je to aspoň cesta ke změně. Třeba v Plasech nevzniklo nic institucionálního, ale zformovala se sociální síť, která i po dvaceti letech částečně existuje. Ti, co se tam tehdy potkali, o sobě dodnes vědí a třeba se i vzájemně ovlivňují. To nejdůležitější byl multidialog. Čím víc lidí se bude potkávat v podobných neutilitárních podmínkách, tím větší je naděje, že se podaří něco změnit, ať už na rovině systému nebo v myšlení. Umění nedokáže ovlivnit rozhodující síly ve společnosti, může však přispět k jistému působení – nebo snad i nátlaku – na představitele moci.

Můžete uvést příklad?

Něco takového se nedávno stalo v německém Hambachu. Hnutí, které tam vzniklo, netvořili jen političtí aktivisté, ale i mnoho lidí zabývajících se kulturou, uměním. Sice to trvalo dlouho, ale nakonec protestující dosáhli toho, že důlní společnost ustoupila od vykácení tamního pralesa. To je velký úspěch a precedens.