Občas hraju v metru sám se sebou takovou hru. Zkouším, jak dlouho to potrvá, než se mě zmocní potřeba vylovit z kapsy telefon a rozsvítit displej. Obsedantně kompulzivní poruše se podléhá o to snadněji, když vidíte, že v tom nejste sami. Naposledy jsem mezi dvacítkou lidí ve vagonu (byl všední den v poledne, žádná špička) napočítal rovných deset pasažérů uspokojujících svou nutkavou potřebu. V té odolnější polovině byli kromě několika spáčů i čtenáři – v jednom případě deníku poskytovaného v podzemní dráze zdarma, v jednom případě učebnice a v jednom případě knihy. Zdánlivě rovnovážnou bilanci však směrem k mobilářům vychylovala skutečnost, že jakási dívka měla přístroje v ruce hned dva a že do té zdrženlivější skupinky se řadila i nemluvňata, což by se správně nemělo počítat.
Není lehké být sám se sebou. Můžu potvrdit, že asi devadesát pět procent činností, kterým se během cestování městem na telefonu věnuji, je v lepším případě zbytečných, protože mohou počkat na vhodnější příležitost. V horším případě jde o mentální balast, jímž se snažím uprchnout před tyranií okamžiku. „Vyřizuji maily, čtu zprávy, k nimž se kvůli svému pracovnímu nasazení jinak nedostanu,“ vysvětlují přezaměstnané oběti technologií, proč nedokážou odložit přístroj ani v té největší tlačenici.
Nepoznal jsem pilnějšího člověka, než byl můj kolega Milan Macháček, vzděláním anglista, šíří rozhledu dokonalý redaktor. Letos na jaře utekly od jeho předčasné smrti už tři roky. Maily vyřizoval zpravidla asi hodinku odpoledne, ještě dlouho po mobilní revoluci obvolával spolupracovníky z pevné linky a vždy byl svolný k nekončícím debatám nad rukopisy a edičními nápady. Jenže tomu běžel čas podle všeho jinak.
V pondělí vycházející týdeník pokaždé prostudoval od úvodníku do poslední strany. Chodil na dlouhé obědy, a když jsem v týdnu vstoupil do jeho kanceláře v Pasece, většinou jsem ho zastihl, jak poslouchá nějaký rozhlasový pořad. O víkendech se věnoval zahradničení. Každou knihu, kterou připravil k vydání, však přečetl nejméně třikrát – v anglickém originále, když zvažoval její přínos pro české publikum; při redigování překladu, kdy prokazoval trpělivost svou a pokoušel trpělivost překladatelovu; a nakonec při korekturách sazby, které si staromilsky obstarával sám.
„Jsou lidé, s nimiž zůstáváte v rozhovoru, i když se váš protějšek natrvalo odmlčí.“ Tak na Milana vzpomíná Charles Buchan ze známé londýnské literární agentury, kterou založil Andrew Wylie, muž, jemuž dravost a ledový pohled vysloužily v nakladatelských kruzích přezdívku Šakal. „Je to trochu, jako když někomu půjčíte knihu, kterou máte rádi. Nevíte, kdy a jestli vůbec ji bude číst, nevíte, jestli bude sdílet vaše nadšení, ale jistojistě víte, že chcete znát jeho názor, ať už bude jakýkoliv.“
Z přebohaté nabídky šakalí agentury, jejíž katalog lze pro objemný formát i záběr s klidem nazvat Zlatými stránkami světové literatury, si Milan od Charlese vypůjčil celou řadu knih. A mnohé z nich přivedl mezi české čtenáře. Díla Vladimira Nabokova, Salmana Rushdieho, Amose Oze. Vzpomínky Ázar Nafísíové Jak jsme v Teheránu četly Lolitu. Eseje Susan Sontagové. Či povídky jihoafrické rodačky Ceridwen Doveyové Jen zvířata, které Milan objevil na samém sklonku svého života a v nichž zvířecí vypravěči vzdávají hold klasikům, jako je Kafka nebo Kerouac.
Přesně to dělal i Milan. Vzdával hold literatuře, a sám zůstával za oponou neviditelného redaktorského řemesla. Odmítal vystupovat veřejně, nerad se fotil a stranil se sociálních sítí. Jenže oč méně byl online, o to větším byl vizionářem, jak o tom svědčí jeho edice Saidova Orientalismu či McKibbenovy Zeemě, jimiž předběhl debatu o střetu kultur či globálním oteplování. Nepřekládal ani nepublikoval; všechen svůj um dával do služeb jiných, ovšem ten jediný řádeček v tiráži s jeho jménem byl vždy puncem mistrovské práce se slovem. Přitom sváděl vleklé a tiché boje se šakalem i s dalšími šelmami – o výši záloh, o smluvních podmínkách, o rozdílech mezi českým a americkým trhem. Zanechal po sobě lístečky se čtenářskými postřehy napsanými tak titěrně, jako by se chtěl schovat i do svého rukopisu. A pak také záznamy o počasí, jež pořizoval s železnou pravidelností po celá desetiletí. Možná aby jednou napravil klimatickou nepřesnost v románu některého ze svých autorů.
Milan dokázal být sám se sebou a díky tomu byl i s celým světem. Uměl porazit nejenom šakala, ale i čas. Což se vzhledem k jeho vášni pro astronomii ostatně ani není co divit.
Autor je šéfredaktor nakladatelství Paseka.