Trefit se do předvánoční nakupovací horečky se snaží většina nakladatelů, a v prosinci tak vycházejí mnohé očekávané tituly, jako pátý díl Knausgardova Mého boje nebo nové vydání Hegelovy Fenomenologie ducha. Že ale v nakladatelských domech může předvánoční horečka vést i k propuknutí akutní psychózy, dokládá kniha Černý mezi černými z produkce Mladé fronty. Bizarní publikace je prezentována groteskními chuchvalci slov. Kniha, jejímž tématem jsou zkušenosti policejního podplukovníka ve výslužbě Pavla Černého z výcviku v Africe a Asii (což vysvětluje třeskutě vtipný titul), je prý „nejen pro vyznavače policejního výcviku a fandy zbraní“ (předpoklad existence takových individuí je děsivý sám o sobě) a údajně pojednává „místy vážnou, místy zas humornou formou ve stylu novodobých mayovek nejen o jeho nevšedních zážitcích při výcviku tamních policejních složek“. Z videa, které na internetu reklamní anotaci provází, je zřejmé, že Kara ben Nemsí by se umlátil smíchy. Dodávat, že jde o „vyprávění, které si nedělá pražádný problém s případnou politickou korektností“, snad nemá ani smysl, dá přece rozum, že většina slibovaného humoru plyne z výsměchu africkým policistům; jen by mě zajímalo, co s korektností nepřípadnou. Celá anotace, kterou musel psát někdo, kdo už je patnáct let v kuse na pervitinu, důstojně prezentuje titul, jenž zaujme čestné místo na pultech neonacistického obchodu se suvenýry známého jako knihkupectví Naše vojsko.
M. Metelec
Francouzskou literární scénou otřásl na přelomu roku skandál. Vanessa Springora, nová ředitelka nakladatelství Juilliard, se ve své autobiografické knize rozepsala o více než třicet let starém sexuálním styku se spisovatelem Gabrielem Matzneffem. Bylo jí tehdy čtrnáct. To samo by na poprask nestačilo: samotný Matzneff, který upadl do polozapomnění, ve svých literárních denících o sexu s mladistvými dosti otevřeně mluví. Situace však vyvolala morální paniku literátů středního a pokročilého věku. Ti se od Vánoc pateticky ptají, jak jen mohli jeho chování přehlížet, když vše měli před očima doslova černé na bílém. Jak mohl prasák Matzneff dostávat státní granty a ocenění? Jednoduše. V panice se totiž vytratil historický kontext. Zatímco dnes se společnost dívá na dítě jako na nedotknutelné, v sedmdesátých a osmdesátých letech tomu tak nebylo. Vždyť na konci sedmdesátých let otevřený dopis požadující dekriminalizaci konsenzuálních vztahů mezi dospělými a nezletilými v deníku Le Monde spolu s Matzneffem podepsali prominentní intelektuálové jako Louis Aragon, Michel Foucault, Jean-Paul Sartre, Jacques Derrida, Louis Althusser, Roland Barthes či Simone de Beauvoir. Na rozdíl od hollywoodských případů tu však nehrozí hořký konec kariéry: Matzneff se znovu stal kontroverzním spisovatelem, o což vždy usiloval, Springora zviditelnila svou knihu a literární obec předložila důkaz své morálnosti. A znovu se potvrdilo, že skandál je tím větší, čím známější skutečnosti „odhaluje“.
J. Horňáček
Miluji vaši zemi, prohlásila směrem k Australanům česká tenistka Karolína Plíšková. Zemi, kterou nyní sužují katastrofické požáry, chce pomoci. Za každé eso nastřílené během australských turnajů přispěje na konto obětem, hasičům a kdovíkomu ještě. Bohulibé filantropické gesto sice česká tenisová jednička nevymyslela sama, jen se přidružila k nápadu australských tenistů a tenistek, přesto tím překročila stín obvyklého autismu společenské odpovědnosti, který je sportovcům vlastní. Jenže řekneme-li A, sluší se dodat i B. Ve světě, jemuž vládne zákon kauzality, je totiž mnohem podstatnější likvidovat příčiny, nikoli jen následky. Profesionální tenisté se svým nadužíváním letecké dopravy výrazně podílejí na zatěžování klimatu a dvě stovky australských dolarů za každičké esíčko, které plácnou na druhou stranu kurtu, to těžko mohou vykompenzovat. Namísto kupování drobných odpustků by se hvězdy v čele s Plíškovou mohly pro začátek odstěhovat z daňových rájů a začít provozovat sociální solidaritu, která je pro běžné smrtelníky povinná. Anebo rovnou přestat hrát tenis.
V. Ondráček
Jsou Vánoce. Zapínám televizi, chci si poslechnout prezidentův projev. Mluví upravený šedesátník v padnoucím obleku a říká, že každý z nás má ve svých rukách kousíček z budoucnosti naší země, protože demokracii tvoří lidé – a je jedno, jestli jsou to účastníci demonstrací nebo členové politických stran. Dodává, že hlavní je, aby se nehádali, nýbrž hledali způsoby, jak sváry překonat a dohodnout se mezi sebou, protože v ústavě se přece nepíše, že vládnoucí vrstva se postará o distribuci všeobecného dobra. Stojí tam, že moc pochází z lidu, říká prezident a jakoby nic se prochází po reprezentačních prostorách svého sídla… Dál usrkávám kafe, chroupu vánoční cukroví, brouzdám po internetu a narazím na předvánoční rozhovor s předsedou parlamentu. Nebere si servítky a říká, že vládní investice do ochrany životního prostředí nejsou žádnou další sociální dávkou, a i když dojde například ke zlevnění vlakové dopravy, stejně se nám náš životní styl prodraží, pokud jej zásadně nezměníme a nesnížíme spotřebu energií. A že je sice ohromné štěstí vidět jednou za život průzračně modrou vodu na Maledivách nebo třeba Benátky, ale tohle štěstí se zkrátka zase bude muset stát exkluzivním zbožím, protože omezení masivního turismu je jednou z klíčových změn, na niž by mělo lidstvo přistoupit. Prý však věří, že lidstvo transformaci zvládne, protože už překonalo daleko větší překážky. A pak? Neprobudila jsem se ani jsem nevystřízlivěla, jenom jsem vypnula německou televizi…
E. Marková