„Velké betonové věže tyčící se k nebi z bývalého bramborového pole u kolchozu slibují jedné z nejchudších evropských zemí bohaté zásoby levné elektřiny pro současné i budoucí generace.“ Tak začíná reportáž deníku New York Times o stavbě nové jaderné elektrárny na západě Běloruska. Pokračuje popisem místního ekonomického modelu založeného na pašování cigaret a benzínu do EU a na závěr prorokuje, že brzy vše změní „hordy“ stavebních dělníků, kteří v zemi vybudují školy a další zařízení včetně vojenské základny. Není to jediná podobně laděná reportáž z východní Evropy v seriózních západních médiích středního proudu. Kdyby měla česká média peníze na placení výjezdů reportérů do zahraničí, patrně by vyobrazení situace nebylo méně barvotiskové. Pohled na bramborové pole, tři proužky na šusťákovce a Lada v garáži – z podobných obrázků se stal globální trend, který v nové východní Evropě překlenuje propast mezi centrem a periferií. Když na nich však chtějí reportéři západních médií demonstrovat zaostalost dané země a nebezpečí, které plyne z toho, že právě zde stavějí Rusové jadernou elektrárnu, působí to celé trochu jako pokus o znásilnění místních. Nedokázal jsem pro své tvrzení obstarat důkazy? Tím větší vidláky musím z místních udělat, aby čtenáři pochopili, že tady něco nehraje. Nevadí, že v nedalekém dvoumilionovém Minsku sídlí zhruba sto tisíc IT expertů a že odtud pochází jedna z nejhranějších online her všech dob nebo globálně používaná komunikační aplikace Viber… Často se mi u podobných textů vybaví výrok jednoho ruského senátora, který mi tvrdil, že západní liberální média jsou v otázce propagandy to nejhorší, co dnešní svět nabízí. Docela chápu, že za podobná tvrzení sbírá u některých citlivějších obyvatel postsovětského prostoru body.