Vypadá to, jako by minulost naší společnosti byla nějaký vlkodlak, který se nám co nevidět vrhne na krk a bez milosti nás zadáví a roztrhá na kusy. Není za námi, bez ustání nás předbíhá a strhává na sebe pozornost. Minulost se zdá být nepřístupná, ale mohu ji neustále zpřítomňovat, přivlastňovat si ji či zapuzovat, donekonečna ji vykládat. Někdy ji chci popřít a vytěsnit, jindy racionalizovat, všechny standardní psychologické obrany jsou mi k dispozici. Proč nás vlastně minulost tak fascinuje – a asi v mnoha případech i traumatizuje? Švýcarský psychiatr a psychoterapeut Medard Boss kdesi říká, že minulost představuje prázdnou možnost. Jde jen o past, jíž se musíme vyhnout a nechytit se do sítě nesmyslných rekriminací a marného dumání o všem, co již minulo.
Víme, že s rezignací na reflexi minulosti se nelze smířit. Minulost přece vytváří kontinuitu našeho života, někam nás integruje. A my chceme někam patřit. Proto jsme vždy seděli u ohně a poslouchali vyprávění o tom, jak a co bylo. Z toho se utvářely mýty našeho kmene, velké i malé historky o tom, z čeho jsme se zrodili a jak jsme slavně vítězili a slavně prohrávali. Když je těch porážek více a celek nepůsobí nijak oslnivě, může nás to ale poněkud rozčarovat a vyvolat naši skleslost. Možná nejsme až tak velcí. Možná jsme docela malí. A kdo za to může? Měli bychom to na někoho svést. A někdo by si to měl vypít.
Ale když přede mnou vystupuje moje minulost, vidím ale i to, že není nijak hotová a uzavřená. Čím více na ni zaměřuji svůj zrak, tím mi připadá nejistější. Rozprostírá se kdesi za mnou, ale nevím, kam zmizel ten, kdo ji prožíval. Byl jsem to já, jenže copak ten včerejší já byl totožný s tím dnešním? Tolikrát ho nepoznávám, tolikrát mi přijde cizí a nepochopitelný. Co to všechno dokázal napáchat a promarnit, co všechno mu uniklo mezi prsty? Není mezi námi propast, přes kterou vede jen úzký visutý most? Poznávám se přesto mnohdy až bolestně; ale jsem od sebe daleko, vzdálil jsem se. Chtěl bych se někdy sám sebe, ponechaného v tom pradávnu, nějak dotknout. Ale má dlaň naráží na skleněnou stěnu. Přitisknu k ní nos a vidím všechno matně a rozpitě, jen chvílemi se vše rozjasní a spatřím obraz a výjev tak silný a intenzivní, až nad ním vzlyknu.
Minulost nejvíc zasahuje toho, kdo v ní přebývá. Je však dobré soustavně žít v minulosti? Může to být profese, koníček, obsese či dobrý obchod a možná všechno tohle najednou. Mnoho se teď zápasí o minulost v bývalém režimu a je to zvláštní boj. Pro mnoho lidí musel být život v odporu fascinující záležitostí. Výsostně smysluplná aktivita, mimořádné společenství, dobrodružství a odvaha. Těžko se tomu posléze mohlo něco vyrovnat. Není divu, že nemohou zapomenout, že v nich ten čas a ta doba zůstává vězet a nikdy se jí nevzdají. Proto si možná ve skrytu duše přejí, aby pozůstatky té doby byly nějak zachovány, aby stále mohli obnovovat svůj oheň a vymezovat se, zůstávat v té době je tak strašné a zároveň tak sladké. Nedal bych moc za to, že až definitivně zmizí ze scény strana, která tu éru ztělesňuje, pocítí někteří rozpaky, někteří možná i úzkost. Horizont jejich životů se hroutí a přichází věk nový, kde už o jejich strázních bude mít málokdo tušení. Co tam s jejich neoblomností a pevností? Chtějí zůstat částí svojí bytosti tam a tehdy, ať už to tam bylo jakékoli, a zůstanou tam až do konce svých životů. Otázka stojí, zda se za to také neplatí daň, jež se dotýká lidské volnosti. Jestli všechno z minulosti stojí za urputné a ne vždy cenné třenice. Svoboda tkví i v tom nechat některé věci být, aby byly samy sebou. Chronická angažovanost v nepodstatném nakonec člověka odvádí od něčeho ještě důležitějšího a dělá z něj koneckonců jen horlivého agitátora.
Pavel Kolmačka v nádherném románu Stopy za obzor (2013) zachytil minulost svého hrdiny bez ohledu na politickou a ideologickou stafáž normalizace. Kupodivu o to jeho dílo působí přesvědčivěji. Obešel se bez odkazů na artefakty, klišé, slogany a floskule, jež jsou pro jiné nevyhnutelné. Přesto zachytil postavu v její době mistrovským způsobem, protože mu šlo o dějiny její duše. Pro silnou osobnost se někdy doba stává jen stafáží, která jej nezlomí, neovlivní a nepoznamená, protože jeho prameny sahají hlouběji než k omezenému a dílčímu. Náš pravý domov spočívá v onom nadčasovém. Proto musí být vztah k minulosti vždy individuální a založený na jedinečné lidské zkušenosti.
Minulost se neskládá jen z reálných skutků a dokumentů, ale také ze vztahů, postojů a emocí. Existuje minulost, před kterou utéci mohu, a ta, před niž musím předstoupit, založená na mém vědomí a svědomí. Psycholog Jiří Růžička ve strhujícím závěru své studie Oidipus re-loaded (Psychiatria, psychoterapia, psychosomatika č. 2/2009) upozorňuje, že člověk může žít tak jako Oidipus autenticky, ale nemusí žít v pravdě. Vidím v tom velký problém lidského bytí ve společenství, neboť naše ideály a veškerá víra ve smysl a souvislost věcí se mohou kdykoli proměnit v prach, který odvane vítr. Jedině titán dokáže na sebe vzít svou minulost a naložit s ní jako Oidipus. Pokud nechceme proměnit náš osud v tragédii, nesvedeme to ani my. Minulost bude stálou výzvou, osobní, historickou i politickou – při pohledu do její tváře musíme myslet na svou odpovědnost i svou svobodu.
Autor je literární historik.