O počátcích

Román Památce paměti ruské básnířky, prozaičky a esejistky Mariji Stěpanovové lze chápat jako příspěvek do diskuse o biografickém psaní. V následujícím úryvku autorka vysvětluje, jak složité je psát o historii své rodiny, když o ní téměř nic neví.

Když se nad tím zamyslím, je zvláštní, že ten úkol – připomenout všechny – byl se mnou celý život, a že i přesto jsem tak strašně nepřipravená se do něj pustit – tehdy stejně jako teď. Žádné opakování toho, co bylo – a přitom každé ponoření do podvodních jeskyní minulosti předpokládalo právě to: vypočítávání týchž jmen a okolností, téměř bez doplňků a variant, mě stejně nedonutilo naučit se ten seznam nazpaměť. Něco se mi do paměti vrylo samo, skočilo to tam jako černý pasažér do tramvaje, a obyčejně to byla nějaká báchorka nebo podivná příhoda – slovesný ekvivalent Barthesova puncta. Byly to syžety, které patří k těm, co se hodí, aby byly převyprávěny; a skutečně, co na tom, zda další z řady příbuzných s naškrobeným límcem byl lékařem nebo právním zástupcem. Jistý pocit povinné neúplnosti mi ještě víc bránil, abych si to zapamatovala, a nutil mě odkládat na později podrobné vyptávání. I tak bylo jasné, že jednou (až dorostu do té své lepší verze) …

Tento článek si přečtou pouze předplatitelé


Předplaťte si Ádvojku

Přihlášení

Kupte si A2 v elektronické podobě