Kresba Kryštof Netolický
Vypadá to, že politická autenticita je dnes požadavkem doby, která přitom z užívání nejrůznějších – nejen virtuálních – náhražek vytvořila životní styl. Poptávka po zřetelné ideové příslušnosti se přitom týká celého pravolevého spektra, což jen dosvědčuje, že jako političtí bezdomovci se dnes mohou cítit všichni voliči bez rozdílu. Hledají se tedy autentičtí konzervativci a samozřejmě autentičtí levičáci. Při všem tom hledání se ukazuje, že zažité ideologické dělení už nemusí fungovat způsobem, na nějž jsme byli zvyklí, a že se významně posouvají hranice jednotlivých politických identit. Nedávno jsem tak vyslechl lamentaci dlouholetého voliče ODS, s nímž jsem snad poprvé za třicet let mohl souhlasit, když různými slovy opakoval, že tato strana je reliktem devadesátých let, jenž by měl konečně zmizet. Souznění ovšem netrvalo dlouho, protože navázal tvrzením, že jedinou skutečnou konzervativní stranu teď představuje Trikolóra Václava Klause juniora. „V tom případě možná ještě SPD,“ napadlo mě.
Konzervativní posun k větší nesnášenlivosti ovšem není jen záležitostí voličů, ale také konzervativních myslitelů. Nedávno zemřelý filosof Roger Scruton je dobrým příkladem toho, že obava o starý dobrý svět může významně korelovat s nepochopením současnosti, které sice nevede přímo do náruče semifašismu (jak ve Scrutonově případě rádi zkratkovitě tvrdí jeho myšlenkoví odpůrci zleva), ale ve svém obranářství se snadno pojí třeba s popíráním zřetelné analogie mezi náboženským i politickým antisemitismem a současnou islamofobií. V minulosti konzervativní myšlení doprovázela jistá obecná umírněnost a tak trochu nicneříkající slušnost, současní konzervativci ovšem jakýkoliv cit pro míru zcela postrádají.
Obrat k autoritářství se ovšem nevyhýbá ani parlamentní „levici“, takže není divu, že volání po autentické levicové straně již dlouhou dobu zaznívá především z takzvaně progresivních kruhů, které po debaklu Strany zelených nemají, kam by se vrtly. Ještě tak před dvaceti lety se kromě spekulací o založení nové levicové strany v těchto salonních skupinkách objevovala myšlenka, že je třeba se po leninském vzoru chopit moci uvnitř stávajících stran a konečně je obrodit. Při nejrůznějších osobních peripetiích se však mezitím dostatečně potvrdilo, že žádné progresivní síly uvnitř sociální demokracie, natož KSČM, neexistují, protože nejde o platformy, ale osamocené jedince, kteří navíc mezi spolustraníky nemají zastání.
Bylo jen otázkou času, kdy se nekonečné kavárenské fantazírování o nové levicové straně stane skutečností. A protože jinak by to snad ani nebyla levice, nakonec svůj vstup na politickou scénu ohlásily rovnou dvě strany: Budoucnost a Skutečná levice. Oblíbený žánr výsměchu levičákům za to, že nejsou schopni se dohodnout ani mezi sebou, takže většinu energie věnují na vzájemné vymezování, tím získal další munici. Není žádným tajemstvím, že lidé kolem obou uskupení se znají, často se společně podíleli na týchž sociálních a ekologických bojích, čili by jeden čekal, že svou už tak malou bublinu nebudou dále dělit. Zatím to ale vypadá, že si každá z obou nových stran stěžuje na nekomunikaci té druhé, což bohužel jen potvrzuje zažité stereotypy včetně tvrzení, že některé nemoci levičáctví jsou zkrátka neléčitelné.
Vítání nových levicových stran může začít u jejich názvů. Abstraktní Budoucnost se minimálně významově jeví jako lepší volba než identitářská Skutečná levice, kteréžto pojmenování sice souvisí s nenaplněnou touhou po levicové autenticitě, ale také je vymezením vůči někomu druhému (a třetímu). Reaktivní postoj, jenž nezačíná u sebe a svou jedinečnost získává zvenku, nicméně většinou funguje jen krátkodobě i v případech, kdy se přiznanou strategií stane snaha přetáhnout voliče jiných stran. Z toho mála, co zatím o Budoucnosti a Skutečné levici víme, se zdá, že se obě uskupení snaží do hry vrátit sociální otázku, aniž by přitom opustily ekologickou, genderovou a feministickou agendu. Chtělo by se říct, že poučení z minulosti vede k přesunu v důrazu. Nikdo, včetně zúčastněných, asi nepochybuje o tom, že pro začátek bude úspěch, když si nových stran veřejnost vůbec všimne. K takovému úspěchu je nicméně třeba, aby vás registroval někdo z odlišného prostředí, nebo dokonce ten, koho politika nezajímá.
Právě otázce krize současné levice se věnuje v mnoha ohledech paličský esej francouzského filosofa Jeana-Clauda Michéy Tajnosti levice (2013, česky 2019), jenž nedávno vyšel v českém překladu a je provokativním výpadem proti kulturnímu liberalismu z pozice „konzervativního socialisty“ (nezaměňovat se starolevičákem). Michéa s přiznanou afinitou k socialistické kritice 19. století, ale i řadě konzervativních myslitelů líčí, jak se ekonomický liberalismus doplňuje s tím kulturním a společně pak udržují při životě kapitalismus („současná ortodoxní levice žije v přesvědčení, že kapitalismu nelze uniknout, a dokonce to ani není žádoucí“). Nebojí se přitom hledat spříznění mezi zdánlivě protichůdnými ideologickými přístupy, čte i autory, s nimiž nesouhlasí, a nachází společné prvky u zdánlivě antagonistických myslitelů – a nejedná se přitom jen o kritiku konzumerismu, která byla vždy přítomná v levicové i konzervativní teorii. Ve svém tažení proti liberalismu nicméně přehlíží, že největší hrozbou dneška jsou autoritářští konzervativci, s nimiž má v liberálech společného nepřítele. Každopádně přichází s jasnozřivými postřehy o vztahu levice a takzvaně obyčejných lidí. Provokativní je úvaha o tradičních hodnotách, které nemusí být „‚reakcionářské‘ ani ‚pravicové‘, byť je zřejmé, že krajní pravice nebo jakékoli jiné totalitní hnutí se je bude vždy snažit využít ke svým nemorálním a elitářským cílům“. Název Budoucnost by tudíž Michéa zřejmě označil za neklamný znak zhoubného liberálně pokrokářského myšlení, přičemž se Skutečnou levicí by měl možná větší shovívavost, neboť sám mluví dokonce o „skutečně levicové levici“. Ta by podle něj mohla začít třeba tím, že se „konečně uvolí ke snaze o porozumění dobrým důvodům, jaké může mít běžný pravicový volič (stejně jako ten, který bojkotuje volby) pro své rozhořčení nad stavem věcí“.